Článek
Ctibor Novák měl podle rodinných představ převzít stavební podnik svého otce. Zvolil si však vojenskou akademii. Jeho neteř Zdena Mašínová po letech vzpomínala, že právě tím se povinnost pokračovat v rodinné firmě přesunula na její matku, Ctiborovu mladší sestru. Oba sourozenci tak měli původně připravenou docela jinou budoucnost. Do jejich života nakonec výrazně vstoupila armáda: Ctibor se stal důstojníkem a Zdena se za důstojníka provdala.
Narodil se 25. října 1902 v Praze, rodina však žila v Olomouci. Otec Leopold pracoval jako geometr, matka Emma vedla domácnost. Novákovi patřili k dobře zajištěným měšťanským rodinám. Ctibor po maturitě na reálce absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a dělostřelecký výcvik v Olomouci. V roce 1929 se jeho sestra Zdena provdala za Josefa Mašína. Tím získal švagra, s nímž ho později spojila také odbojová práce.
Ve stejném roce se oženil i Ctibor. S Marií Veselskou měl dceru Mílu a syna, který dostal otcovo jméno. Manželství skončilo rozvodem v roce 1934, kdy byly děti ještě malé. V armádě dosáhl hodnosti štábního kapitána. Po mnichovské dohodě odešel z činné služby a zamířil do Německa.
Pro své působení v říši udělal krok, který mohl při pohledu zvenčí vzbuzovat podezření: přihlásil se k německé národnosti a začal používat jméno Anton Nowak. Podle poválečných svědectví jeho vojenských kolegů měla změna pomoci získat důvěru německé strany a přístup ke zpravodajsky cenným informacím. V Berlíně se uchytil jako překladatel.
Odtud předával informace polské zpravodajské službě a spolupracoval se svým švagrem i odbojovou skupinou Tři králové. Překladatelské zaměstnání mu poskytovalo krytí pro špionáž. V září 1939 se jeho úkol rozšířil: podílel se na přípravě útoků proti nacistickým úřadům přímo v Berlíně.
Ctibor Novák v poválečné vojenské uniformě. Fotografie pochází z let 1945–1951.
Podle vyprávění Ctirada Mašína, zachyceného Otou Rambouskem, ho do Prahy přivolal fingovaný telegram o umírající matce. Zpráva měla posloužit jako záminka k cestě. Od Josefa Mašína tam převzal dva kufry s výbušninami a odvezl je vlakem do Berlína.
Cílem se stalo policejní ředitelství na Alexanderplatzu a říšské ministerstvo letectví. Výbuchy zasáhly přímo hlavní město nacistického Německa krátce po zahájení války. Přesný den se v líčeních rozchází. Zdena Mašínová v dopise časopisu Respekt uvedla 15. září; stejné datum uvádí odborná recenze ve sborníku ABS. Jiné zpracování klade akci na 18. září. Také rozsah škod býval zveličován: přehled odkazující na práce historiků Petra Koury a Jiřího Padevěta upozorňuje na rozpor mezi českými zprávami o desítkách mrtvých a německými údaji o jediném zraněném chodci.
Novák se poté pokusil odejít do zahraničí. Historik Patrik Daníček ve svém odborném komentáři ke vzpomínkám Zdeny Mašínové uvádí, že byl dopaden při překračování rakousko-jugoslávské hranice. Zadrženého důstojníka odvezli do Prahy, kde následovalo věznění a výslechy.
Po deseti měsících ho přepravili do Berlína. Za vyzvědačství dostal šest let káznice. Jeho spojení s bombovými útoky zůstalo vyšetřovatelům skryté. Podle archivních materiálů připomenutých ve sborníku ABS měl během věznění pomáhat ostatním vězňům a předávat zprávy ven. Osvobození se dočkal v roce 1945, po letech výslechů a strádání s trvale poškozeným zdravím.
Poválečné pohraničí
V létě 1945 získal Ctibor Novák na Frývaldovsku, dnešním Jesenicku, moc nad lidmi zavřenými v internačních táborech. Podílel se na organizování jejich společného velitelství. Za dráty se ocitali Němci i lidé podezřelí z kolaborace. Novák patřil v té době k přesvědčeným komunistům a své postavení využíval také k rozhodování o životech internovaných. Dne 27. července 1945 vydal rozkaz k popravě dvou nezletilých Němců. Údajným důvodem byl jejich pokus o útěk.
Další popravy následovaly v srpnu. Podle hlášení ostrahy přepadli tábor v Domašově ozbrojení útočníci a přestřelka trvala několik hodin. Strážní událost spojovali s německým odporem. Novák v reakci na hlášený útok a předchozí útěk jednoho vězně nařídil zastřelit šest internovaných. Historici Lubomír Hlavienka a Ondřej Kolář uvádějí, že rozkaz byl vykonán následujícího rána. Za údajné napadení tábora tak zaplatili životem lidé, které jeho stráže držely uvnitř.
Právě okolnosti tohoto přepadu však budí zásadní pochybnosti. Hlavienka s Kolářem jej rozebírají v kapitole věnované fingovaným incidentům. Opírají se o vzpomínky internovaných a pozdější vyšetřování. Zpráva ministerstva národní bezpečnosti z počátku padesátých let označila incident za smyšlený a odpovědnost připsala Novákovi. Autoři připouštějí, že podobné události sloužily k zakrývání násilí v táborech a poskytovaly záminku k dalším represím. Představa skutečného útoku Werwolfu proto zůstává verzí tehdejší ostrahy, jejíž věrohodnost pozdější zjištění podstatně narušují.
Novákovo jednání se začalo vyšetřovat už v roce 1945. Do případu však zasáhl Bedřich Reicin, šéf vojenského obranného zpravodajství. Odborná recenze ve Sborníku Archivu bezpečnostních složek uvádí jeho intervenci z 23. listopadu 1945 jako zásah, který tehdejší šetření ukončil. V roce 1947 se případ otevřel znovu. Také tentokrát se od potrestání upustilo, s odkazem na „důležitý státní zájem z hlediska mezinárodního“. Tato formulace vypovídá o důvodu zastavení případu; sama o sobě Nováka odpovědnosti za vydané rozkazy nezbavuje.
Ve stejném prostředí se seznámil se svou budoucí ženou Johanou, označovanou také jako Jana. Přijela s malým synem Richardem z Německa a oba měli německé občanství. Richard v rozhovoru pro Právo po letech vyprávěl, že jeho matku Novák zaměstnal jako sekretářku. Podle tohoto rodinného svědectví si přála zůstat v Československu a Novák vyřídil potřebné formality. V březnu 1946 se vzali a jejího syna si osvojil.
Pro Janu a její matku se přitom pokusil zajistit změnu úředně vedené národnosti z německé na českou. Životopis historičky Markéty Doležalové zmiňuje osvědčení o národní spolehlivosti získané neobjasněnou cestou. Velitel táborů pro Němce tak současně využíval svého vlivu ve prospěch vlastní nové rodiny. Chlapec dostal jméno Vladimír Novák a vyrůstal jako jeho syn.
Sňatek vyvolal odpor mezi příbuznými. Richard vzpomínal, že Ctiborova sestra Zdena bratrovi vztah s Němkou rozmlouvala. On i jeho matka podle něj zůstávali pro část rodiny především Němci. V domácnosti se mezitím začal učit česky a poznával otčímovu přísnost. „S ním taky přišel vojenský režim,“ popsal. O tom, že Ctibor byl jeho adoptivním otcem, se podle vlastních slov dozvěděl až po čtyřicítce.
Novákova další vojenská služba byla poznamenána opakovanými zdravotními a léčebnými dovolenými. Historik Patrik Daníček je spojuje s následky nacistického věznění. Do výslužby odešel v roce 1950 v hodnosti majora. Starší životopis ÚSTR vedle zhoršujícího se zdraví uvádí také souvislost s probíhajícími čistkami v armádě. Jeho poválečná důstojnická kariéra tím po pěti letech skončila.
Po boku synovců
Na počátku padesátých let se Ctibor Novák živil jako recepční vojenské zotavovny v Karlových Varech a jako trafikant v Jeseníku. Zároveň se častěji stýkal se svými synovci Ctiradem a Josefem. Ti kolem sebe shromažďovali přátele ochotné k ozbrojenému odporu proti komunistickému režimu. Podle jejich pozdějších vzpomínek očekávali povstání nebo střet mezi Západem a sovětským blokem. Zbraně, které sháněli, měly posloužit v boji, jehož příchod považovali za reálný.
Novákova přesná úloha ve skupině zůstává předmětem rozdílných výkladů. Historička Markéta Doležalová jej charakterizovala pravděpodobně jako technického poradce, který se snažil synovce mírnit. Tato zdrženlivost je podstatná: dostupná svědectví se rozcházejí v tom, jak velký vliv na mladší muže měl. Jeho zapojení do jejich plánů však potvrzují také sami Mašínové.
V září 1951 skupina přepadla služebny SNB v Chlumci nad Cidlinou a Čelákovicích. Cílem bylo získat zbraně. Při obou akcích zahynul příslušník bezpečnosti, v Čelákovicích Ctirad Mašín usmrtil již spoutaného a chloroformem omámeného Jaroslava Honzátka. Právě toto zabití se stalo jedním z nejspornějších činů skupiny. U Nováka je třeba rozlišovat jeho poradní působení od účasti na jednotlivých přepadeních; popisy těchto akcí zachycují jako jejich vykonavatele jiné členy.
Dne 18. října 1951 zatkla Státní bezpečnost oba bratry i jejich strýce v souvislosti s přípravou odchodu za hranice. Josef Mašín později do rukopisu společných vzpomínek připsal, že zatčení přišlo v předvečer plánované cesty a policie při prohlídce našla ruční granáty. Vyšetřovatelé měli Mašíny v rukou, přesto jejich jména nespojili s nedávnými přepady služeben. Novák byl pro nedostatek důkazů propuštěn, stejně jako Josef. Ctirad dostal v srpnu 1952 dva a půl roku vězení a skončil v uranových dolech na Jáchymovsku.
Badatel Jiří Buřič upozornil na konkrétní pochybení tehdejšího vyšetřování. Na vozidlech použitých při zářijových akcích zůstaly čitelné části otisků prstů. Při říjnovém zatčení policie odebrala otisky také zadrženým, spojení obou případů však podle jeho rozboru spisu přehlédla. Zatčení tak odhalení celé skupiny nepřineslo a lidé na svobodě mohli pokračovat v přípravách dalších akcí.
V jejich úvahách se objevovaly cíle, které sahaly až k vedení státu. Počítali také s možností zabít Klementa Gottwalda. Novák později při výsleších popisoval plány útoků na vysoké komunistické představitele i na vlak přepravující uran do Sovětského svazu. Existenci těchto záměrů výslovně potvrdili bratři Mašínové a Milan Paumer v otevřeném dopise zveřejněném ÚSTR. K dotčeným Novákovým výpovědím napsali: „Tyto výpovědi se bez výjimky zakládají na pravdě.“ Potvrzovali tím popis plánů, které zůstaly neuskutečněné.
Autoři dopisu současně upozornili, že část příprav probíhala v době Ctiradova věznění, zatímco Paumer sloužil na vojně. Jednotliví členové tedy měli rozdílný přehled o tom, co se chystá. Novák podle nich při výsleších zachoval v tajnosti další informace, jejichž prozrazení by ohrozilo jiné lidi. To je jejich hodnocení strýcova chování; samo o sobě neurčuje, kdo jednotlivé záměry navrhl a nakolik byly připravené k provedení.
V roce 1953 se otázka dalšího postupu změnila v rozhodování o odchodu. Ctirad se v červnu dostal na svobodu díky amnestii, Josef prošel v létě dalším zatčením. Ve společných vzpomínkách popsali rostoucí obtíže se scházením i sledování, které jejich činnost omezovalo. Zvolili cestu přes východní Německo do Západního Berlína. Novákův adoptivní syn Richard po letech uvedl, že jim strýc odchod rozmlouval. Když skupina v noci ze 3. na 4. října 1953 překročila hranici, Novák zůstal v Československu.
Cesta na popraviště
Dne 26. listopadu 1953 byl Ctibor Novák zatčen. Návrh na jeho zatčení se opíral o výpovědi Václava Švédy a Zbyňka Janaty. Vyšetřovatelé v něm uváděli, že pomáhal připravovat odchod členů skupiny do zahraničí a věděl o zbraních získaných při přepadení služebny v Čelákovicích. Tyto informace se staly součástí případu, který ho přivedl před Nejvyšší soud.
Soudní jednání probíhalo od 25. do 28. ledna 1955 a rozsudek zazněl následující den. Před senátem vedeným Jaroslavem Novákem stanulo sedmnáct obžalovaných. Ctibor Novák, Václav Švéda a Zbyněk Janata dostali trest smrti, Zdeněk Roušar doživotí a ostatní tresty od čtyř do dvaadvaceti let. Rozsudek tak zasáhl také širší okruh příbuzných a známých: například Švédova manželka Ludmila měla strávit ve vězení osmnáct let.
Novák byl odsouzen za velezradu. Ve veřejném prostoru přitom proces získal výrazný propagandistický doprovod. Rudé právo začátkem února přinášelo články, jejichž titulky označovaly souzené za teroristy a spojovaly případ s americkou armádou. Ještě téhož měsíce informovalo o československém požadavku na vydání uprchlých členů skupiny ze Spojených států. Soudní případ tak režim využíval také k útokům proti západním mocnostem.
Z čekání na popravu se dochovala mnohem osobnější zpráva. V březnu 1955 napsal Novák z pankrácké cely číslo 75 své matce: „Drahá maminko, již měsíc marně čekám na Tvou odpověď.“ Jeho vězeňské dopisy rodina obdržela až v devadesátých letech. Slova určená nejbližším tak k adresátům dorazila o několik desetiletí později, když už mohla sloužit jen jako svědectví o jeho posledních měsících.
Matka Emma se snažila dosáhnout alespoň posledního setkání se synem. Podle vzpomínky Novákovy neteře Zdeny Mašínové dostala odpověď, že si její návštěvu nepřeje. Mašínová toto vysvětlení odmítala jako nepravdivé. Její svědectví zachycuje další rozměr věznění: rodina se k odsouzenému nemohla dostat a informace o jeho přáních dostávala prostřednictvím těch, kteří ho drželi za mřížemi.
Ctibor Novák byl oběšen 2. května 1955 v pankrácké věznici. Ve stejný den byli popraveni také Švéda a Janata. Rodiny je nesměly pohřbít; urny s jejich popelem byly podle historika Petra Blažka v roce 1961 zničeny. Pozůstalým tak chybělo i místo, kam by mohli uložit jejich ostatky a chodit k nim na hrob.
Ani po pádu komunistického režimu nebyla Novákova rehabilitace uzavřena jediným rozhodnutím. Zpočátku mu zůstal takzvaný zbytkový trest patnácti let. Jeho neteř Zdena Mašínová se v devadesátých letech věnovala pátrání v archivech a v roce 1994 dosáhla plné rehabilitace svého strýce i matky. Armáda mezitím Nováka v roce 1991 povýšila na plukovníka in memoriam.
K osobnímu rozloučení se rodina vrátila ještě 2. listopadu 2023 při pietním setkání v pankrácké věznici. Mezi pozůstalými byla Novákova vnučka Blanka, která přišla uctít dědečkovu památku. Rodina si ho do té doby připomínala u rodinné hrobky v Olomouci. Jeho jméno tam nechala vytesat, přestože jeho ostatky v hrobce neležely.
P. S. Pokud vás článek zaujal, pošlete ho dál. Další pátrání v historických pramenech můžete podpořit i drobným finančním příspěvkem. Díky, že čtete.
Zdroje: https://www.ustrcr.cz/historicka-temata/dokumentace-popravenych-politicke-duvody-48-89/ctibor-novak
