Článek
Představte si, že se jedno ráno na chodbu českého úřadu práce posadí drobná žena v obrovských šatech, s parukou a pohledem, kterým by klidně seřvala půlku Vídně najednou. Vytáhne pořadový lístek, který nechápe, posadí se na plastovou židli, rozhlédne se po blikajících obrazovkách a papírech nalepených na dveřích: „POUZE OBJEDNANÍ. OSTATNÍ ONLINE.“
Marie Terezie. Žena, které se dnes říká panovnice, ale ve skutečnosti to byla generální manažerka rozpadající se říše. Zavedla školy, matriky, povinné odvody, přepočítala poddané, zdanila co šlo a u toho stihla porodit víc dětí, než máme dneska přátel. Dnes bychom o ní psali, že má ráda tabulky, kontrolu a jasná pravidla.
Kdyby se prošla po českých úřadech v roce 2025, nejdřív by možná byla docela pyšná. Všude evidence, registry, úředníci. Papírové království, které tak milovala. Ale po chvíli by jí asi došlo, že se tu něco zvrtlo. Místo řádu labyrint. Místo jasných povinností hromady výjimek. Místo aby se vědělo, kdo za co odpovídá, slyšíš: „To my ne, to musíte jinam.“ A kam? „No to já nevím.“
Co by na to řekla žena, která věřila, že stát drží pohromadě byrokracie?
Když se dnes řekne „Marie Terezie“, většině lidí naskočí dvě věci: ztratila Slezsko a zavedla povinnou školní docházku. To druhé zní hezky, skoro jako nějaký PR slogan. Ve skutečnosti byla méně „maminka národa“ a víc tvrdá účetní. Potřebovala mít přehled. Kdo kde žije. Kolik má dětí. Kolik má majetku. Kolik z něj může odevzdat na daních a kolik lidí lze narvat do uniformy.
Reformy, které tehdy zavedla, měly jednoduchý cíl: udělat z rozhádaných zemí jednu mašinu. Sčítání lidu, matriky, jednotnější daně, škola, kde se děti naučí aspoň základ. Ne proto, že by vzdělání byla hodnota, ale proto, že vzdělaný poddaný se líp ovládá a líp se s ním počítá. Nebyla to žádná romantika. Byl to něco jako Excel osmnáctého století.
A teď si to přeneste do dneška. Přijde na úřad, uvidí náš registr obyvatel, základní registry, finančák s online podáním, datové schránky. To všechno je přesně to, po čem volala: stát, který si všechno zapisuje a nic nenechá náhodě. Jenže…
Je fér říct, že něco by ji fakt nadchlo. Elektronické registry místo špatně čitelných matrik. Možnost poslat papír na úřad bez toho, aby musel jet posel na koni. Úředník, který si jedním kliknutím ověří, kdo jsi, kde bydlíš a co už jsi podal.
Daně by ji nejspíš dojímaly téměř k slzám. Kontrolní hlášení, EET (když bylo), povinné evidování kdečeho, kontroly na firmách. Všude dohlížející oko státu. Když někdo poctivě platí, stát se raduje. Když někdo neplatí, stát se na něj podívá zblízka.
Možná by ocenila i to, že už nejsme jenom papírový. Datovky. eObčanka. Identita občana. Představa, že by někdo v její době dokázal z obýváku poslat daňové přiznání do Vídně, by jí připadala jako magie. A pravděpodobně by se zeptala: „Proč tady ještě někdo stojí frontu?“
A tady by začalo peklo. Protože Marie Terezie měla jednu velkou úchylku: chtěla mít jasno. Kdo co dělá. Kdo za co ručí. Kdo má jakou povinnost.
Na českých úřadech by dostala první záchvat ve chvíli, kdy by zjistila, že každý úřad má vlastní formulář, vlastní termíny a vlastní výklad téhož zákona. Živnostenský, finanční, sociálka, zdravotka. Každý si jede svoje a občan mezi tím pendluje jak posel bez mapy.
Sedí v čekárně, poslouchá rozhovory. „To my vám tady neuděláme, to musí vyřídit druhý odbor.“ „To jste podal špatný formulář, to musíte jiný.“ „To vám systém nebere, musíte si zavolat.“ Pro někoho běžný den na úřadě. Pro člověka, který chtěl mít impérium na povel, hotová erekce chaosu.
Další chvíle zuřivosti by přišla u zákonů. Tuny novel, výklad na padesát způsobů, úředník, který se bojí rozhodnout, protože co kdyby to bylo špatně. Marie Terezie rušila staré zvyklosti brutálně a bez ladu a skladu, ale vždycky s tím, že chce výsledný systém. Tady by viděla spíš vrstvení záplat na záplaty.
A možná by jí uhodilo do očí ještě něco: úředník, který vypadá, jako by byl na občana naštvaný už jen proto, že přišel. V její době se s poddaným taky nikdo moc nemazlil, ale aspoň bylo jasné, kdo je nahoře a kdo dole. Dnes máme demokracii, formuláře a pocit, že naštvaný jsou všichni na všechny.
Přesto by jí to asi nebylo úplně cizí. Když zaváděla svoje reformy, taky narazila. Šlechta remcala, duchovenstvo brblalo, města se cukala. Každý si bránil svoje malé privilegium. Tehdy se lidem nelíbilo, že jim někdo sahá do života. To se v zásadě nezměnilo. Dnes nadáváme na stát, že nám leze do peněz, nařízení, zákazy. A ve stejné větě si stěžujeme, že je málo kontrol, málo policie, málo zdravotníků, málo učitelů, málo dávek, málo „pomoci od státu“.
Marie Terezie by v tom možná viděla starý známý vzorec. Poddaní, kteří chtějí ochranu, ale neradi platí. Úřední aparát, který je čím dál větší a méně obratný. Politici, kteří to všechno využívají jako kulisu pro vlastní hry. Dřív šlechtické rody. Dnes stranické sekretariáty. Obsazení jiné, scénář ale dost podobný.
Myslím, že po jednom dni na českých úřadech by si Marie Terezie sedla, nalila si něco silného a řekla přibližně tohle: „Řád není v tom, kolik máte papírů a razítek. Řád je v tom, že každý ví, co má dělat, a taky to dělá. Vy jste si postavili palác z formulářů, ale nechali jste ho bez architekta.“
A možná by se obrátila i na nás, na občany. Na lidi, kteří dokážou nadávat na úřady celé hodiny, ale nikdy si nepřečtou jednu blbou stránku návodu. Kteří chtějí „méně státu“ když platí daně, a „víc státu“ když je průšvih.
Těžko říct, jestli by se jí naše republika líbila víc než staré Rakousko. Ale jednu věc by nejspíš poznala hned: že tenhle stát má v sobě pořád stejný spor jako za její vlády. Chce být moderní, ale nechce se mu nést odpovědnost. Chce mít pořádek, ale bojí se rozhodnout.
A to je možná pointa, kterou by nám nechala na dveřích každého úřadu. Ne „zákaz vstupu bez lístku“. Ale něco mnohem horšího: stručnou větu, po které by nám bylo trochu trapně.
„Váš stát není příliš přísný. Je jenom příliš složitý na to, aby byl spravedlivý.“
