Článek
Rakouská arcivévodkyně Marie Antoinetta (dcera Marie Terezie a císaře Františka I.) vstoupila do francouzské politiky s úkolem stvrdit nové spojenectví mezi Vídní a Versailles. Narodila se 2. listopadu 1755 ve Vídni. V roce 1770 se provdala za francouzského dauphina Ludvíka (budoucího Ludvíka XVI.) a od roku 1774 byla královnou. Její jméno se postupně stalo symbolem úpadku autority monarchie, i když luxus dvora byl jen menší částí skutečných finančních problémů státu.
Na francouzském dvoře působila zpočátku jako velmi mladá a spíše apolitická královna-manželka. Dvorský život, móda, hudba a okruh oblíbenců jí rychle vybudovaly obraz „lehkomyslnosti“, který se s krizí starého režimu obracel proti ní. Klíčový reputační zlom přinesla „aféra s diamantovým náhrdelníkem“ (1785–1786): soud ji sice přímo neodsoudil, ale skandál s falešnými zprostředkovateli a kardinálem de Rohan zdiskreditoval monarchii v očích veřejnosti a Marie Antoinettu přímo spojil s okázalostí a marnotratností.
K „černé legendě“ přispěl i slavný bonmot, který se jí dodnes připisuje. Výrok „Ať jedí koláče!“ historikové považují za nepodložený mýtus; vyskytuje se u Rousseaua dávno předtím a bez vazby na královnu. Propaganda revolučních let ho převzala jako snadno zapamatovatelný symbol odtržení dvora od reality, ale žádný dobový důkaz, že by ho pronesla, neexistuje.
Je fér dodat, že i když byla na plakátech a karikaturách vykreslována jako „Madame Déficit“, hlavní fiskální potíže Francie plynuly z dlouhodobých strukturálních problémů státu (války, dluhová služba, daňové výjimky elit), nikoli jen z dvorských výdajů, jakkoli ty byly nápadné a dobře se karikovaly. Tohle napětí - viditelný luxus versus skrytá účetní realita - je důvod, proč se právě z ní stala tvář krize.
Proč ji chtěli popravit
V očích revolucionářů ztělesňovala „ancien régime“ a zároveň hrozbu ze zahraničí - královnu, která hledá oporu mimo Francii. Když se revoluce vyhrotila do války a teroru, bylo téměř nevyhnutelné, že skončí před Revolučním tribunálem.
1) Symbol kontrarevoluce a „cizí vliv“.
Od roku 1791 se proti ní hromadily indicie, že rodina usiluje o záchranu mimo ústavní rámec. Neúspěšný útěk královské rodiny do Varennes (20.–21. 6. 1791) zásadně podryl důvěru veřejnosti a potvrdil podezření z kontrarevolučního jednání - král i královna vsadili na „řešení zvenčí“. Po Varennes se antipatie k monarchii prudce prohloubila.
V evropském měřítku se zároveň objevila Deklarace z Pillnitz (27. 8. 1791), v níž pruský král a její bratr císař Leopold II. varovali, že zasáhnou, bude-li královská rodina ohrožena. Ať už byla formulace záměrně vágní, ve Francii ji četli jako hrozbu a důkaz „spiknutí s cizinou“. Tahle vazba na Vídeň a Berlín se jí v procesu vrátí jako klíčový motiv.
2) Od války k tribunálu.
Rok 1792 přinesl válku s Rakouskem a Pruskem; po dobytí Tuilerií 10. 8. 1792 byla královská rodina uvězněna v Temple a monarchie zrušena. V listopadu vyšla najevo „železná skříňka“ (armoire de fer) s důkazy o tajných stycích krále; Louis XVI byl v lednu 1793 popraven. Královnina pozice se tím stala politicky neudržitelnou.
V noci z 1. na 2. 8. 1793 byla Marie Antoinetta převezena do Conciergerie — předsíně pařížského tribunálu. Režim ji držel „au secret“ (zcela izolovaně), aby se urychlilo řízení.
3) Právní rámec obžaloby.
Národní konvent 1. 8. 1793 nařídil, aby byla „vdova Capet“ postavena před Revoluční tribunál, a 3. 10. 1793 uložil tribunálu projednat její věc „bez prodlení a bez přerušení“. To otevřelo cestu k rychlému procesu v polovině října. Tyto formulace („bez prodlení…“) se objevují přímo v soudních a tiskových edicích z roku 1793.
4) Jaká obvinění zazněla?
Jádrem byla velezrada a spolčení s cizinou (kontakt s dvory ve Vídni a Berlíně, podpora nepřátel Francie). K tomu obžaloba připojila škálu politických i morálních deliktů (podněcování násilí, střelby Švýcarů 10. srpna atd.). Nejvíce šokující byla položka o „incestu se synem“ — skandální a neprokázané obvinění, k němuž bylo přinuceno svědectví nezletilého „Louise XVII.“ Královna tehdy odpověděla apelem „na všechny matky“ v soudní síni. Tento bod obžaloby je v dochovaných edicích z roku 1793 explicitně uveden.
Marie-Antoinette v dvorních šatech (1778)
Proces (14.–16. 10. 1793)
Revoluční tribunál zahájil hlavní líčení v pondělí 14. října 1793 v 8 hodin ráno; obhajobu dostali na poslední chvíli jmenovaní advokáti Claude-François Chauveau-Lagarde a Tronson du Coudray, kteří žádali o odklad, ale žalobce Fouquier-Tinville jej nepředal či neprosadil. Soud tak běžel bez přerušení a bez času na prostudování spisu.
Rámec „rychlého řízení“ byl dán už politicky: Konvent 1. 8. 1793 rozhodl, aby byla „vdova Capet“ postavena před Revoluční tribunál, a 3. 10. 1793 přikázal, aby se tribunál její věcí zabýval „bez prodlení a bez přerušení“. Tím se z obžaloby stala procedura na dny, nikoli týdny.
První den se četla obžaloba (spiknutí s cizinou, zrada státu, morální a politické „zločiny“) a probíhaly výslechy; obhajobě zůstával mizivý prostor. Druhý den (15. října) tribunál přitvrdil a znovu otevřel nejskandálnější bod – údajné „incestní“ obvinění vztažené k jejímu synovi. Královna na něj neodpověděla věcně a obrátila se „na všechny matky“ v síni; i nepříznivě naladěné posluchačky tehdy zahučely souhlasem. (Tento motiv je doložen v dobových přepisech a svědectvích o průběhu líčení.)
Žalobu vedl Antoine-Quentin Fouquier-Tinville a celý aparát tribunálu postupoval v duchu shora daného zadání: urychlit řízení a vynést rozsudek. Po dvou dnech líčení tribunál v noci přešel do závěrečné fáze; ráno 16. října 1793 byl vyhlášen verdikt viny a trest smrti.
Dobové listy, zejména Le Moniteur, zaznamenaly i reakci obžalované po rozsudku a stručný popis následujícího rána (od převlečení do bílé košile po odvod z Conciergerie). Tyto zprávy vyznívají překvapivě střídmě a s respektem k jejímu chování, a dnes tvoří klíčový pramen k posledním hodinám před exekucí.
Poprava
Ráno po rozsudku byla Marie Antoinetta ostříhána (aby břit nebrzdil účes) a oblečena do prosté bílé košile. Na rozdíl od krále jela k šibenici v otevřeném povoze, pomalu skrz Paříž — z Conciergerie přes mosty a ulice lemované davy, které ji chtěly vidět. Na palubě seděl kněz-„přísahař“, kterého odmítla; celou cestu působila klidně a upřeně hleděla před sebe.
Na Place de la Révolution (dnešní Place de la Concorde) stála gilotina uprostřed náměstí, kde několik měsíců předtím zemřel její manžel. Popravu provedla katovská rodina Sansonů, před níž královna vystoupala po schodech — a když nechtěně šlápla katovi na nohu, pronesla omluvu („Promiňte, pane, neudělala jsem to úmyslně“). Byl to poslední lidský detail, který si pamětníci poznamenali.
Byla sťata 16. října 1793 krátce po poledni; na náměstí byly tisíce lidí. Někteří provolávali hesla, jiní se dívali mlčky; revoluce potřebovala tento obraz: „vdova Capet“ jako varování všem, kdo by sahali po pomoci ze zahraničí nebo zpochybňovali nový řád. Hlava byla ukázána publiku, tělo rychle odvezeno; úřední úkony proběhly bez průtahů, stejně stroze jako celý proces.
Ikonografie se postarala o okamžité šíření scény napříč Evropou. Soudobé rytiny, novinové zprávy a paměti svědků popsaly cestu, bílý oděv, schody k lešení i okamžik pádu čepele — motivy, které se od té chvíle vracely v ilustracích „velké revoluce“. Po exekuci byla uložena do společného hrobu na hřbitově Madeleine.
Mýtus a paměť
Revoluce z ní udělala první moderní celebritu nenávisti. V letech 1789-1793 zaplavily Paříž karikatury, pamflety a „scény revoluce“, kde hrála roli rozmařilé a nebezpečné cizinky. Její život a smrt se staly evropskou senzací a trvalou součástí vizuální kultury, která se šířila stejně rychle jako noviny a rytiny.
Po pádu teroru se obraz začal lámat. Restaurace Bourbonů nechala roku 1815 její pozůstatky přenést do baziliky v Saint-Denis vedle Ludvíka XVI. Královna, ještě nedávno „Madame Déficit“, se v paměti části společnosti proměnila v mučednici revoluce - v tichý, trpitelský protiklad k násilí gilotiny. Kult pietní vzpomínky tu fungoval i jako politický argument proti dědictví roku 1793.
Historikové však upozorňují, že luxus dvora nebyl hlavní příčinou fiskální krize - stát drtila kombinace dluhů z válek, daňových výjimek a strukturální neefektivity. Přesto právě ona se stala symbolem zkázy monarchie, protože byla viditelná, snadno karikovatelná a její příběh „fungoval“ lépe než účetní grafy.
Ve 20. a 21. století se obraz znovu proměnil: od romantických životopisů přes filmy a seriály až po módní a popkulturní reinterpretace. Mýtus „Ať jedí koláče“ přežívá navzdory tomu, že jej historici považují za nepodložený, a vizuál „bílé královny“ na poslední cestě žije dál na výstavách, v učebnicích i na sociálních sítích. Její poprava - stejně jako králova - zůstává v evropské paměti varováním, že revoluční politika umí jít „až na dřeň“.
Pokud Vás mé články baví, nezapomeňte mě sledovat, protože vydávám každý den alespoň jeden článek. Budu rád za každý příspěvek do diskuze a největší radost mi samozřejmě udělá příspěvek pro podporu mé tvorby. Díky.
