Článek
Je ráno 20. září 1870. Vlhký římský vzduch drnčí prvními salvami, když italští bersaglieři míří k Aurelianovým hradbám. Na úseku u Porta Pia se z dýmu začne rýsovat prasklina, která se během několika hodin promění v otevřenou bránu. Italská armáda prorazí hradby u Porta Pia a vstoupí do Říma. Tím končí starý pořádek, který město hlídal po staletí.
Za prasklinou není jen kus zdiva, ale celý svět moci. Papežský stát padá a světská moc Svatého stolce tím fakticky končí. V říjnu hlasování potvrdí připojení města a kraje Lazio ke království. Řím se poté stane hlavním městem Itálie, čímž se završuje Risorgimento. Odteď se politika i každodenní život země budou psát z Kapitolu, ne z Florencie či Turína.
Pro Římany je to náhlá změna rytmu ulice. Pro Itálii jasný signál, že sjednocení už není sen, ale realita. Tady, u Porta Pia, se historie zlomila během jediné dopolední palby a všechno ostatní – diplomacie, zákony i paměť národa – už jen dohání její ozvěnu.
Průlom u Porta Pia na dobové fotografii
Jak jsme se sem dostali?
Kdyby ve Francii v létě 1870 nezačala válka s Pruskem, Řím by zůstal pod francouzskou ochranou ještě roky. Právě Franco-pruská válka stáhla z města poslední francouzské vojáky a otevřela Itálii dveře. Pád Napoleona III. po porážce u Sedanu zlomil politickou oporu Papežského státu; ochranný deštník zmizel a „římská otázka“ se rázem stala vojenskou i politickou příležitostí.
Italská vláda se rozhodla jednat rychle: vyslala k Římu vojska s jasným zadáním – vstoupit do města s co nejmenším krveprolitím. Papež Pius IX. ale odmítl kompromis, takže plány na mírové převzetí nahradila krátká operace. Hlavní osu postupu převzal generál Raffaele Cadorna, který soustředil síly proti úseku Aurelianových hradeb mezi Porta Pia a Porta Salaria; další jednotky měly na druhé straně města poutat pozornost obrany.
Brzy ráno 20. září 1870 zahájilo italské dělostřelectvo palbu na hradby a hlavní útok vedlo právě u Porta Pia. Po několika hodinách bombardování se ve zdivu otevřela „breccia“ – průlom, kterým pěchota vstoupila do města. Cadorna velel hlavnímu směru útoku; souběžné akce na jiných branách měly obranu zmást a rozptýlit.
Tím se vojenská matematika změnila: krátká ostřelovačka, symbolický průchod a rychlá kapitulace. Zbytek – plebiscit a přesun hlavního města – už byla politika, která jen potvrdila, co udělala ranní děla.
Operace „breccia“
Krátká, soustředěná palba začala za svítání. V 5:00 italské dělostřelectvo otevřelo oheň na Aurelianovy hradby u Porta Pia; Cadorna vedl hlavní směr útoku, zatímco na opačné straně města probíhaly klamné akce, aby rozptýlily obranu. Šlo o chirurgický plán: pár hodin intenzity, minimum manévrů, rychlé otevření zdi.
Po několika hodinách bombardování se ve zdivu otevřela „breccia“ – průlom u Porta Pia – a pěchota tudy vstoupila do Říma. Boj byl krátký, ale nikoli beze ztrát; po průniku následovalo formální jednání o kapitulaci. Akt kapitulace byl podepsán u Villa Albani a na kopuli Svatopetrské baziliky vystoupal bílý prapor – jasný signál, že se střílet přestává.
Vojensky to byla epizoda hodin, politicky obrat století: pád Papežského státu a konec světské moci Svatého stolce. Krátké salvy přepsaly mapu – zbytek (plebiscit a přesun hlavního města) už jen potvrdil to, co udělala ranní děla.
Vnitřní fasáda brány (Michelangelův návrh)
Ztráty a politická vstřícnost
Průlom u Porta Pia nebyl masakr. Italové hlásili zhruba 49 padlých a 132 zraněných; papežská strana asi 19 padlých a 68 zraněných. Cílem bylo prolomit hradby, ne zničit obránce — a po kapitulaci zastavit palbu.
Na politické frontě přišel pokus o „měkké přistání“. Zákon o garancích z 13. května 1871 měl zajistit papeži svobodu duchovní moci, nedotknutelnost osoby, diplomatické právo a finanční rentu, přestože ztratil světskou moc. Itálie tím chtěla ukotvit „svobodnou církev ve svobodném státě“.
Jenže vstřícnost narazila. Pius IX. zákon odmítl (papežové jej dlouhodobě neuznávali) a prohlásil se „vězněm ve Vatikánu“, čímž vznikla „římská otázka“. Spor se uzavřel až Lateránskými smlouvami v roce 1929.
Plebiscit a legalizace
K vojenskému průlomu muselo přijít i politické „ano“. V neděli 2. října 1870 proběhl plebiscit, v němž se obyvatelé Říma a Lazia drtivou většinou vyslovili pro připojení ke Království Italskému. (V samotném Římě 40 785 hlasů „ano“ proti 46 „ne“; v celé provincii 77 520 „ano“ proti 857 „ne“.)
Na plebiscit navázal rychlý legislativní krok. Zákon č. 33 ze dne 3. února 1871 formálně přenesl hlavní město z Florencie do Říma, čímž završil právní stránku sjednocení a ukotvil nové mocenské centrum státu. (Vyhlášen v Gazzetta Ufficiale 4. 2. 1871; účinnost 19. 2. 1871.)
Řím se tak 3. února 1871 stal hlavním městem Itálie – plebiscit dodal legitimitu, zákon dal platnost a správa státu se přesunula do „Věčného města“.
„Římská otázka“ po roce 1871
Jednání o Římu neskončilo průlomem u Porta Pia ani plebiscitem. Nový stát potřeboval s papežem dohodu, papež ale po ztrátě světské moci nechtěl uznat situaci jako hotovou věc. Proto italský parlament zvolil jednostranné řešení: 13. května 1871 přijal tzv. Zákon o garancích (Legge n. 214/1871), který měl „zaručit“ papeži svobodu duchovní moci, osobní nedotknutelnost, diplomatické právo a doživotní rentu, a zároveň vymezil vztah státu a církve v nově sjednocené Itálii. Šlo ale o akt přijatý jednostranně italským parlamentem, nikoli o mezinárodní smlouvu.
Pius IX. Zákon o garancích odmítl: nepovažoval jej za závaznou „dohodu“, protože jej mohl stát kdykoli změnit či zrušit; odmítnul i státní rentu a prohlásil se „vězněm ve Vatikánu“. Vznikla dlouhá patová situace, které se začalo říkat „římská otázka“ – papežové setrvávali v izolaci v Leoninském městě, italská správa ovládala zbytek Říma a obě strany si ponechaly vlastní právní výklady.
V praxi Zákon o garancích přiznával papeži suverénní prerogativy (vysílat/přijímat velvyslance, procesní imunity, daňové výjimky pro papežské paláce) a státu ukládal respekt k vnitřní samosprávě církve – ale bez územní suverenity pro Svatý stolec. To byl kámen úrazu: bez smluvního uznání státní suverenity byl pro papeže celý rámec nepřijatelný, byť zajišťoval praktické fungování. Pat trval další půlstoletí.
Teprve Lateránské smlouvy z 11. února 1929 přinesly konec římské otázky: Itálie uznala Vatikánský městský stát jako mezinárodně suverénní entitu pod svrchovaností Svatého stolce; Svatý stolec na oplátku uznal Království italské se sídlem v Římě. Smlouvy zahrnovaly i finanční vyrovnání a konkordát upravující postavení církve v Itálii. Římská otázka byla tímto aktem uzavřena.
Paměť místa
Porta Pia není jen brána. Je to symbol „breccia“ – průlomu, který dlouho rámoval konec Risorgimenta v učebnicích i muzeích. Museo Centrale del Risorgimento to říká otevřeně: historici po desítky let považovali 20. září 1870 za okamžik završení sjednocení. V expozici najdeš i ikonické obrazy a dobové materiály k „Převzetí Říma“.
Příběh tu drží při životě konkrétní artefakty. Fotografie „Breccia di Porta Pia“ od Ludovica Tuminella zachycuje vstup bersaglierů a patří ke stálicím sbírek – viz položka v katalogu muzea. Přímo u Porta Pia dnes sídlí Museo Storico dei Bersaglieri a památník připomínající 20. září.
Paměť se připomíná i rituály. „XX Settembre“ býval státním svátkem až do roku 1930 a dodnes probíhají výroční ceremonie a pietní akce v Římě (Porta Pia, Gianicolo, pomníky Garibaldiho). To, co začalo jako pár hodin palby, se změnilo v tradici, která každoročně vrací pozornost k místu průlomu.
„Monumento alla Presa di Roma“ (1895)
Co si z toho vzít dnes
Porta Pia není jen historická scéna. Je to připomínka, že konflikt světské a duchovní moci se často láme na symbolech, ale rozhoduje se v praktické správě města a státu – kdo vybírá daně, kdo chrání právo, kdo nese odpovědnost. „Průlom“ může trvat hodiny; dohodnout soužití trvá roky.
Paměť utvářejí obrazy a dokumenty. Malba Carla Ademolla „Breccia di Porta Pia“ a slavné fotografie „breccia“ se staly „učebnicovými“ ikonami, které ukotvily 20. září 1870 jako završení Risorgimenta v kolektivní představě. Muzea a pomníky (Porta Pia, Museo Storico dei Bersaglieri, expozice Museo Centrale del Risorgimento) ten příběh připomínají trvale.
A ještě jeden detail k dnešku: výročí „XX Settembre“ bylo dlouho státním svátkem. To, že dnes slavíme méně, neznamená, že se význam vytratil – jen se proměnil způsob, jak o něm mluvíme.
Zdroje:
Zaujal tě článek? Začni mě sledovat, ať ti neuniknou další zajímavé historické události a napiš svůj pohled do diskuze.
