Článek
Osvald Závodský měl šest sourozenců a po smrti rodičů se o ně musel starat. Narodil se 27. října 1910 ve Svinově u Ostravy, jeho otec byl holič. Do dospělosti vstupoval v době hospodářské krize. V letech 1930 až 1932 byl bez práce a po vojenské službě se živil jako obchodní příručí nebo příležitostný dělník. Poznal i práci na stavbě železnice. Zkušenost s existenční nejistotou ho přivedla k radikální levici.
V roce 1936 se zapojil do komunistického Svazu mladých. Koncem následujícího roku odjel bojovat do Španělska, kde se přidal k interbrigádám na straně republiky. Teprve tam vstoupil do KSČ. V praporu Masaryk působil jako politický komisař. Jeho vazba ke straně tak vznikala přímo za války, v prostředí, kde se vojenská služba prolínala s politickou prací.
V únoru 1939 přešel do Francie. Prošel internací a přihlásil se do československé zahraniční armády. Po francouzské porážce se podle stranických pokynů zapojil do komunistického odboje. Působil v Marseille a později v Paříži, kde ho v prosinci 1942 zatklo gestapo. V létě 1943 následoval transport do Mauthausenu. Válku přežil jako vězeň nacistického koncentračního tábora. Do Československa se vrátil v srpnu 1945, po téměř osmi letech strávených v zahraničí.
Osvald Závodský na fotografii z osobního spisu.
Po návratu založil rodinu s Helenou Petrovou. Také ona byla komunistkou a měla za sebou odboj i věznění; prošla Osvětimí a Ravensbrückem. Narodili se jim dva synové, Petr v roce 1947 a Jiří o dva roky později. Z Heleniných pozdějších vzpomínek vystupuje muž, který dával práci samozřejmou přednost. Dovolenou odkládal na stáří. Když syn při prvomájových oslavách poznal Stalinův obraz, otcova radost jí utkvěla natolik, že ji přirovnala k radosti z prvního oslovení „táto“.
Závodského poválečnou kariéru zásadně ovlivnil Karel Šváb. Na ústředí KSČ vedl evidenční oddělení a Závodský se stal jeho blízkým spolupracovníkem, fakticky zástupcem. Za úředním názvem se skrývala stranická zpravodajská služba. Komunisté si ji budovali už před únorem 1948 a shromažďovali prostřednictvím ní informace využitelné v zápase o moc.
Oddělení se zajímalo o politiky ostatních stran a sbíralo kompromitující materiály také na vlastní komunistické funkcionáře. Šváb současně vytvářel spojení mezi stranou a státními bezpečnostními složkami. Do jeho práce patřilo i získávání informací o významných lidech v armádě. Závodský se tedy podílel na politickém sledování už před komunistickým převratem v únoru 1948. Před nástupem do služeb ministerstva měl za sebou několik let práce v aparátu KSČ.
Na ministerstvo vnitra nastoupil 2. listopadu 1948. Stal se zástupcem velitele StB a zároveň vedl její vnitřní státní bezpečnost. Pod tento útvar spadalo také vyšetřování zadržených. Kariéra postupovala rychle: v únoru 1949 získal hodnost podplukovníka a v říjnu už byl plukovníkem. Do oficiálního jmenování velitelem celé Státní bezpečnosti zbýval necelý rok.
Kvůli zdravotním problémům dosavadního velitele Jindřicha Veselého přebíral řízení služby fakticky už od začátku roku 1950. Formálně stanul v jejím čele od 1. září. Bylo mu devětatřicet let. Při převzetí funkce vyjádřil svůj vztah ke stranickému vedení slovy: „Je pro mne ctí, že strana mne na takové místo postavila.“ Ve stejném vyjádření spojoval význam StB s představou zostřujícího se třídního boje.
Jeho odpovědnost sahala k tomu, co se dělo ve vyšetřovnách. Historici Jan Kalous a Zdeněk Doskočil upozorňují na jeho podíl na politických provokacích a přípravě vykonstruovaných procesů. O používání násilí při výsleších věděl. Kalous výslovně připomíná i mučení elektrickým proudem. Vysoká funkce mu dávala vliv na činnost aparátu, který měl z podezřelých dostat přiznání odpovídající politickému zadání.
Konkrétní podobu této práce ukazuje případ faráře Josefa Toufara. V prosinci 1949 někteří účastníci bohoslužby v Číhošti oznámili, že viděli pohyb kříže na oltáři. Státní bezpečnost začala případ zpracovávat jako podvod využitelný v tažení proti katolické církvi. Toufara zatkla v lednu 1950 a odvezla do Valdic. Závodský svěřil jeho výslech skupině vedené Ladislavem Máchou.
Podle pozdější výpovědi jednoho z přítomných funkcionářů Závodský Máchovi vysvětlil, že se s farářem připravuje velký veřejný proces a vyšetřování má rychle přinést výsledek. Politický účel byl stanoven předem: před veřejností odhalit údajné podvodné metody církve. Dochované výpovědi příslušníků ukazují, že vedení očekávalo Toufarovo doznání. Vyšetřovatelé měli dodat materiál pro zamýšlené soudní představení.
Ve Valdicích následovalo brutální týrání. Máchovi kolegové později popsali bití gumovým obuškem i odpírání vody. Kněz se dostal do stavu, který vyžadoval převoz do nemocnice. Josef Toufar zemřel 25. února 1950. Případ se přitom týkal Závodského přímo: zadával práci vyšetřovací skupině a zdůrazňoval její politický význam.
Otázka jeho konkrétního rozkazu k bití má složitější pramenné pozadí. Mácha se odvolával na souhlas nadřízeného a záznam z roku 1952 připisuje Závodskému potvrzení takového příkazu. Tento záznam pochází z doby, kdy byl Závodský sám ve vazbě. Vyšetřovatel a autor studie o Toufarově věznění Adolf Rázek upozornil na rozpory v dochovaných výpovědích. Přesné okolnosti pokynu k fyzickému násilí proto zůstávají sporné. Závodského účast na řízení případu dokládají i výpovědi o přidělení úkolu a tlaku na jeho urychlené dokončení.
Další oblastí, kterou v čele StB prosazoval, bylo získávání tajných spolupracovníků. Na poradě krajských velitelů 14. prosince 1950 požadoval agenty přímo v prostředí považovaném za nepřátelské. Dosavadní síť drobných informátorů pokládal za nedostatečnou a chtěl proniknout blíž k lidem, proti nimž služba postupovala. Budování agentury označoval za nejdůležitější úkol StB. Krajským velitelům tím určoval konkrétní měřítko jejich práce: dostat vlastní zdroje dovnitř sledovaných skupin.
Velitel za mřížemi
27. ledna 1951 byl Osvald Závodský zatčen na pokyn ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy. Odvezli ho do Koloděj a později do ruzyňské věznice. Rodina nevěděla, kde je. Jeho vazba se nakonec protáhla na 35 měsíců a do zahájení vlastního procesu byla dvanáctkrát prodloužena.
Přípravy na odstranění velitelů StB přitom začaly už před jeho zatčením. Dne 27. listopadu 1950 poslala Komise stranické kontroly Rudolfu Slánskému přísně tajný dopis. Zpochybňovala v něm ochotu bezpečnosti odhalovat nepřátele uvnitř KSČ a požadovala odvolání několika jejích představitelů, včetně Závodského. U bývalých interbrigadistů komise připouštěla spojení s nepřátelskými zpravodajskými službami. Účast ve španělské občanské válce se tak v jejím hodnocení stávala důvodem k podezření.
Do Státní bezpečnosti přišel Jaroslav Hora, údajně proto, aby se připravil na funkci krajského velitele. Ve skutečnosti shromažďoval informace proti jejím vedoucím pracovníkům. Prověrku rozvíjeli ministr Kopřiva, vlivná členka kontrolní komise Jarmila Taussigová a sovětský poradce Vladimír Bojarskij. Čistka probíhala se souhlasem nejvyššího vedení KSČ, včetně Slánského. Během ledna a února 1951 zasáhla představitele bezpečnosti v ústředí i v krajích.
V cele se Závodský setkal s nuceným stáním, odpíráním jídla a poutáním. Výslechy podstupoval několikrát týdně. Vyšetřovatelé spojovali fyzický nátlak s požadavkem poslušnosti vůči straně a se sliby, že doznáním ochrání rodinu. Ve spise postupně přibývaly stovky stran podepsaných výpovědí.
Zvlášť výmluvnou epizodu zachycuje zpráva z roku 1962, kterou ve své studii cituje historik David Majtenyi. Vyšetřovatel Janoušek podle ní Závodskému při vyčerpávajícím výslechu tvrdil, že ho stejně čeká provaz, ale přiznáním může zachránit ženu a děti. Potom mu nadiktoval dopis ministru Kopřivovi. Závodský v něm měl napsat, že se ke všemu přizná, aby jeho rodina unikla pronásledování.
Helena zatím zůstala se dvěma malými dětmi. Domovní prohlídky a dohled StB doprovázela společenská izolace. Rodinu vystěhovali z bytu a Helena obtížně hledala zaměstnání. Místo získala až prostřednictvím inzerátu ve Spolku přátel žehu. Zprávy o manželovi neměla.
Dne 15. dubna 1951 mu napsala o své nouzi a marném hledání práce. O devět dní později jí odpovědělo krajské velitelství StB: o nedostatku peněz už manželovi psát nemá, protože má hotovost na vkladní knížce. Příště má být stručnější. Zda Závodský její dopis vůbec dostal, se podle historika Jana Kalouse nedá spolehlivě určit.
25. listopadu 1952 vystoupil Závodský jako svědek v procesu s Rudolfem Slánským a dalšími obžalovanými. Vypovídal o údajném krytí spikleneckého centra, o Karlu Švábovi, Arturu Londonovi a bývalých interbrigadistech. Národní archiv jeho vystoupení zachycuje v popisu dochovaných zvukových pásů PX 1212 a PX 1213. Muž, který stále čekal na vlastní soud, tak pomáhal obžalobě v procesu s dalšími komunistickými funkcionáři. test.nacr.cz
Jeho svědectví vzniklo po dlouhé vazbě a brutálních výsleších. Závodského pozdější obvinění z velezrady a sabotáže byla smyšlená, jak připomíná také pořad Českého rozhlasu s historikem Zdeňkem Doskočilem.
V roce 1953 však přípravu jeho případu narušil dopis od Heleny. Chtěla se rozvést. Závodský, který přistoupil na doznání kvůli ochraně rodiny, své výpovědi odvolal. Vyšetřovatelé začali znovu působit na jeho manželku. Helena žádost o rozvod stáhla a dala mu to vědět. Podle Majtenyiho studie se potom Závodský ke svým předchozím doznáním vrátil. Osud manželství tak přímo ovlivnil, zda vyšetřovatelé měli k dispozici jeho přiznání.
Dne 10. října 1953 byla podána obžaloba. Navazovala na proces se Slánským a vinila bývalé velitele bezpečnosti z krytí spiklenců a ochromování bezpečnostního aparátu. Závodského vlastní soud se blížil.
Poprava a mlčení
Proces s Osvaldem Závodským a dalšími šesti bývalými příslušníky StB proběhl 21.–23. prosince 1953 před vojenským kolegiem Nejvyššího soudu v Praze. Veřejnost byla až do vynesení rozsudku vyloučena. Zdůvodnění znělo, že se budou projednávat záležitosti podléhající státnímu tajemství.
O Závodského trestu přitom komunistické vedení rozhodlo už před zahájením líčení. Politický sekretariát ÚV KSČ schválil jeho popravu 9. prosince 1953. Když o dvanáct dní později začínal soud, stranický souhlas s rozsudkem smrti už existoval.
Závodský před soudem přijímal část obvinění a zároveň se snažil vysvětlit, že jednal bez záměrného nepřátelského úmyslu. V závěrečné řeči vystupoval jako „příslušník strany, která ze mne udělala člověka“. Prohlašoval, že věří ve spravedlivé posouzení svého jednání. Dne 23. prosince dostal za velezradu a sabotáž trest smrti. Z ostatních šesti obžalovaných odešel každý s trestem vězení v rozmezí patnácti až dvaadvaceti let. Rozsudek Nejvyššího soudu byl konečný, odvolání proti němu tehdejší řízení vylučovalo.
Zbývala prezidentská milost. Žádala o ni Helena i Závodského sourozenci; vlastní žádost podal také odsouzený prostřednictvím obhájce. Ministerstvo spravedlnosti se 8. března 1954 vyslovilo proti jejímu udělení. Prezident Antonín Zápotocký pak milost odmítl.
Osvald Závodský s manželkou Helenou a syny na poslední společné rodinné fotografii kolem roku 1950.
19. března 1954 byl Osvald Závodský oběšen. Bylo mu třiačtyřicet let. Stalin i Gottwald byli v té době už rok po smrti. Jeho tělo tajně pohřbili do hromadného hrobu na ďáblickém hřbitově. Helena mezitím dál sháněla zprávy o manželovi.
Rodina zjišťovala pravdu po částech. Jak dokládá historik David Majtenyi na základě rodinné pozůstalosti, vyrozumění o zamítnutí milosti neslo datum 15. dubna 1954, tedy téměř měsíc po popravě. Ještě začátkem července příbuzní dostávali z advokátní kanceláře informaci, že se případ projednává. Pravdu zjistili až po dotazu v prezidentské kanceláři.
Dopis advokátní poradny ze 7. července 1954 potom Závodského bratrovi Odonovi potvrdil, že rozsudek už byl vykonán. Na otázku, proč rodina přišla o poslední návštěvu, kancelář odpověděla, že si odsouzený zřejmě setkání s blízkými nepřál. Odonovi připadl úkol sdělit zprávu Heleně. Úmrtní list vystavil Národní výbor Prahy 4 až 3. prosince 1954.
Synové vyrůstali s mnohem mlhavější představou. Petr Závodský později pro Paměť národa vzpomínal, že když se s bratrem na tatínka ptali, maminka mlčela. O skutečném osudu otce se dozvěděl až v roce 1963. Do lékařské karty jako dítě napsal, že tatínek zemřel na rakovinu.
Právě rok 1963 přinesl zrušení rozsudku. 29. května presidium Nejvyššího soudu Závodského zprostilo obžaloby. Přezkoumání případu potvrdilo vynucování přiznání nezákonnými prostředky. Posmrtně získal zpět hodnost plukovníka a rodině byla vyplacena náhrada 110 tisíc korun. V červnu 1966 následovala exhumace ostatků. Po zpopelnění byla urna 4. října uložena ve strašnickém kolumbáriu.
K rodině se však ještě po desetiletích vracely zadržené části jeho příběhu. Závodský před smrtí napsal dopisy na rozloučenou. Podle Petrovy vzpomínky dostali příbuzní jeden z nich až v roce 1996, po dvaačtyřiceti letech. Helena byla tehdy vážně nemocná. Synové se rozhodli obsah dopisu před matkou zatajit. Zemřela následující rok.
P. S. Jestli vás článek zaujal, pošlete ho dál. Moji práci můžete podpořit také drobným finančním příspěvkem, který mi pomůže věnovat víc času pátrání po dalších příbězích. Díky, že čtete.
https://www.hiu.cas.cz/user_uploads/vydavatelska_cinnost/periodika/moderni_dejiny/md_24_2_2016_fin.pdf
