Podněstří, 1990: den, kdy vznikl stát, který neexistuje

Představte si levý břeh Dněstru na konci osmdesátých let: továrny, ocelárna v Rîbnițe, hráz a elektrárna v Dubăsari, směs moldavštiny, ruštiny a ukrajinštiny na ulici. Region je industriální a zároveň jazykově pestrý – podle sčítání z roku 1989 tu žilo zhruba 40 % Moldavanů, 28 % Ukrajinců a 25 % Rusů. Když se v Kišiněvě mění jazyková pravidla a symboly státu, levý břeh to čte jako ohrožení vlastní jistoty. Odtud vede přímá linka k 2. září 1990 a pokusu o vlastní status.

Moldavská SSR po letech perestrojky schválila balík jazykových norem, který dal moldavštině (psané latinkou) status státního jazyka. Zákon zároveň mluvil o ochraně práv menšin a o ruštině jako jazyku mezietnické komunikace, ale symbolický posun byl zřejmý: návrat k latince a sblížení s Rumunskem. Ten den se stal základem dnešního „Dne rumunského jazyka“. Reakce byla bouřlivá už před hlasováním – obří shromáždění v Kišiněvě 27. srpna 1989 tlačilo na přijetí zákona, zatímco ruský a ukrajinský průmyslový proletariát vyhlásil stávky. V novinových titulcích tehdy stálo, že desetitisíce lidí zaplnily město a že „ruští dělníci stávkují, aby zákon zastavili“. Nakonec neuspěli a parlament přijal zákon 31. srpna.

Popular Front of Moldova se během roku 1989 stal motorem masových demonstrací a národního obrození – jeho „Velké národní shromáždění“ 27. srpna odhadem přilákalo stovky tisíc lidí a vytvořilo tlak na jazykovou reformu. V dubnu 1990 parlament přijal trikolóru jako státní vlajku; aktivista Gheorghe Ghimpu ji vyvěsil na budově parlamentu. Pro část levého břehu to byl další signál, že republika míří kulturně k Rumunsku – místní sověty a závody se proto spojovaly do rad pracovních kolektivů, svolávaly stávky a odmítaly nové symboly, což zrodilo „protitlak“ z Tiraspolu. Zkratka OSTK (sjednocená rada pracovních kolektivů) se v té době stala značkou průmyslové opozice, která organizovala protesty a vyjednávala jménem závodů na levém břehu. Z pádu jedné zdi se tak v Moldavsku stala srážka dvou příběhů: národního návratu v Kišiněvě a obrany průmyslového statusu quo v Podněstří.

V neděli 2. září 1990 se v Tiraspolu sešel Druhý (mimořádný) kongres lidových poslanců „všech úrovní“. Na stole byla jednoduchá, ale výbušná věta: vzniká Pridněsterská moldavská sovětská socialistická republika. Cíl nebyl ještě „nezávislost“, ale setrvání v (tehdy se hroutícím) SSSR mimo kurz, který nabral Kišiněv – tedy pokus udržet starý rámec, když se v Moldavsku mluvilo o samostatnosti a perspektivě sblížení s Rumunskem. Název i rituál měly dát najevo kontinuitu se sovětskou legitimitou.

Kišiněv to neuznal, Moskva také ne. A když bylo jasné, že „tiraspolská“ cesta míří proti centru, přišlo razítko z nejvyšší úrovně: 22. prosince 1990 Michail Gorbačov svým dekretem prohlásil rozhodnutí kongresu v Tiraspolu za neplatná. Krok měl symbolickou váhu – potvrzoval, že nové „PMSSR“ nemá oporu v sovětském právu –, ale realitu na levém břehu už to nezastavilo: místní struktury začaly budovat vlastní správu a bezpečnostní složky.

Zpětně to vypadá jako rychlý střih, ale v té době to byl spíš rozběh po kluzkém ledu: několik měsíců po vyhlášení se Kišiněv zdržel razantních kroků a „dualita“ moci se mezitím usadila v praxi. Od prohlášení k ozbrojeným střetům vedla krátká cesta.

Za rozhodnutím levého břehu nebyla jen „politika z vlajek“, ale tvrdá ekonomika a demografie. Podněstří drželo klíčové průmyslové uzly Moldavské SSR – ocelárnu v Rîbnițe (Moldova Steel Works), cementárnu, cukrovar, a také hráz a elektrárnu v Dubăsari, která dodnes patří k energetickým pákám regionu. Když se Kišiněv vydal směrem k národnímu obrození, dělnické rady a odbory v průmyslu vnímaly, že nesou „páteř“ hospodářství – a nechtěly ji ztratit.

Druhý pilíř: složení obyvatel. Podle sčítání 1989 žilo v oblasti zhruba 40 % Moldavanů, 28 % Ukrajinců a 25 % Rusů. Ruština byla jazykem továren i armádních posádek a mnoho místních si umělo představit budoucnost spíš v rámci sovětského prostoru než v „rumunské“ kultuře Kišiněva. Balík jazykových zákonů z roku 1989 proto na levém břehu vyvolal silný odpor a pocit ohrožení statusu.

Třetí faktor: armáda. Na levém břehu dlouhodobě sídlila 14. gardová armáda SSSR a obrovské muniční sklady v Cobasně – dodnes považované za jedny z největších východoevropských. Už jen její přítomnost byla psychologickou i praktickou zárukou, že Tiraspol nebude stát sám; o dva roky později sehrála 14. armáda v konfliktu rozhodující roli.

A nakonec „motor zdola“: sjednocená rada pracovních kolektivů (OSTK). Právě ona dovedla v roce 1989–1990 organizovat stávky a protesty v závodech, držela dohromady tovární elity a proměnila ekonomickou sílu v politický tlak. Bez OSTK by 2. září 1990 sotva dopadlo stejně.

První krev padla už 2. listopadu 1990 v Dubăsari: po blokádě mostu a zásahu pořádkových jednotek zůstali tři mrtví civilisté. Místní konflikt o „jazyk a kontrolu“ se tím změnil v bezpečnostní problém na řece Dněstr.

Rok 1991 přinesl další zátarasy, zadržování policistů a přestřelky kolem Dubăsari; skutečná válka ale propukla v březnu 1992. Bojovalo se ve třech uzlech – Cocieri–Dubăsari, Coșnița a Tighina/Bender –, přičemž eskalace kulminovala 19. června 1992 v Benderu: moldavské jednotky reagovaly na obklíčené a ostřelované policejní velitelství, město se přes noc proměnilo v bojiště. Na straně separatistů se objevili kozáčtí dobrovolníci a vojáci 14. armády; poměr sil se převrátil.

Rozhodující byl vstup 14. ruské armády pod velením generála Alexandra Lebedě. V noci na 3. července 1992 nařídil těžké dělostřelecké údery z levého břehu proti moldavským pozicím u Hîrbovățského lesa u Benderu – tím prakticky ukončil horkou fázi konfliktu. V literatuře se opakuje, že bez 14. armády by separatisté město neudrželi. Celková bilance se pohybuje okolo tisícovky mrtvých a několik tisíc raněných (odhady se liší podle zdroje).

Dne 21. července 1992 podepsali Boris Jelcin a Mircea Snegur „Dohodu o zásadách mírového urovnání ozbrojeného konfliktu v Podněsterském regionu Moldavské republiky“. Okamžité příměří, zákaz palby a zřízení bezpečnostní zóny podél Dněstru se staly rámcem pro „zamrzlý“ stav, který trvá dodnes.

Dohoda zavedla Společnou kontrolní komisi (JCC) a smíšené mírové síly – kontingenty Moldavska, Podněstří a Ruska – které dohlížejí na režim bezpečnostní zóny. OSCE v procesu figuruje jako facilitátor/pozorovatel a opakovaně připomíná, že právě JCC drží stabilitu na linii už přes tři dekády.

Součástí poválečného uspořádání se stala i přítomnost ruských jednotek přetvořených po roce 1995 v tzv. Operační skupinu ruských sil (OGRF), zhruba o síle 1 200–1 500 vojáků, s úkolem mj. střežit obří muniční sklad v Cobasně. Jejich setrvání je dlouhodobě jedním z nejspornějších bodů mezi Kišiněvem, Tiraspolí a Moskvou.

Formát 5+2: kdo s kým a o čem
Základní jednací stůl tvoří „strany“ (Moldavsko a Podněstří), „mediátoři“ (OBSE, Rusko, Ukrajina) a „pozorovatelé“ (EU a USA). Cíl je jasně vymezen: komplexní urovnání na principu svrchovanosti a územní celistvosti Moldavska v jeho mezinárodně uznaných hranicích a zvláštní status pro Podněstří v rámci Moldavska. To není fráze, ale závazný rámec, který OBSE opakuje v každém shrnutí o procesu.

Jak to mělo fungovat v praxi
Oficiální „5+2“ mělo průběžně stvrzovat dohody, na nichž se Kišiněv s Tiraspolí dohodnou v pracovních skupinách (doprava, telekomunikace, školy, zemědělství…), a z nich skládat větší balíček krok za krokem. Mandát a roli mise OBSE v Moldavsku tím pádem nejde oddělit od každodenních technických témat, která drží hranici klidnou.

Po roce 2022: „5+2“ se zastavilo, běží „1+1“
Ruská invaze na Ukrajinu změnila geometrii celé věci: Kyjev odmítá sedět u stolu s Ruskem, takže formát 5+2 je de facto neproveditelný. Místo toho běží „1+1“ – přímé rozhovory Moldavsko–Podněstří s OBSE jako prostředníkem. Šéf OBSE (maltský ministr Ian Borg) letos na jaře v Kišiněvě i Tiraspolu tlačil na zklidnění a praktické „malé dohody“ v terénu.

Dnešní linie: klid zbraní, spory o ekonomiku, tlak EU kurzu
Tiraspol si v EU stěžuje na „bankovní blokádu“ a další ekonomická opatření Kišiněva; Kišiněv to rámuje jako sjednocování pravidel a reintegraci přes obchod. Do toho Moldavsko otevřelo přístupová jednání s EU 25. 6. 2024, což posiluje jeho motivaci táhnout věci k evropským regulím. Výsledkem je diplomacie „po milimetrech“: horko se drží spíš v ekonomice než na linii dotyku.

Valné shromáždění OSN (rezoluce A/RES/72/282, 22.–26. 6. 2018) vyzvalo k úplnému a bezpodmínečnému stažení cizích ozbrojených sil z území Moldavska. Není to sankce ani donucovací nástroj, ale politicky silné potvrzení mezinárodního konsenzu: Podněstří je součást Moldavska a řešení má přijít bez trvalé přítomnosti cizích jednotek.

Podněstří funguje jako de facto stát: má prezidenta, parlament, vládu, vlastní centrální banku a měnu – podněsterský rubl. Vnější svět ho však neuznává, což dobře shrnují i západní reportáže: region má vlastní hranici, armádu, pohraničníky i mobilní síť, ale na mapách OSN zůstává součástí Moldavska.

Měna je lokální a neobchodovatelná. Roku 2014 zavedla Transnistrijská republikánská banka unikát: plastové (kompozitní) mince 1, 3, 5 a 10 rublů – různých tvarů podle nominálu. Vydání potvrdil specializovaný mincovní zpravodaj s oficiálními materiály banky.

Obyvatelé řeší „právní identitu“ pragmaticky: velká část má moldavské občanství, mnoho lidí drží zároveň ruské či ukrajinské pasy. To umožňuje cestování i práci v EU, ale prohlubuje dvojí realitu mezi místními doklady a světem, který je neuznává.

Nad ekonomikou se tyčí konglomerát Sheriff. Založili jej Viktor Gušan a Ilja Kazmaly; firma pokrývá supermarkety, čerpací stanice, stavebnictví, hotely, pekárny, palírnu, média i telekomunikace (Interdnestrcom) a podle odhadů kontroluje většinu regionální ekonomiky. Její vliv zasahuje politiku i všední život – od ceny rohlíku po signál v telefonu.

Mostem k čtenáři je fotbal. FC Sheriff, vlastněný konglomerátem, v roce 2021 šokoval Evropu výhrou na stadionu Realu Madrid, čímž na pár dnů přenesl „neviditelný stát“ na titulní stránky. Klub stojí na moderním komplexu ve stylu „město ve městě“ a slouží i jako měkká moc regionu.

Normální den v nenormálním prostoru začíná často na kontrolním stanovišti. Přes Dněstr se jezdí do práce, na trhy i na úřady; přechody u Benděr/Tighiny se umí během špičky proměnit v dlouhé fronty. V posledních letech k tomu přibyly výkyvy podle bezpečnostní situace – po uzavření hranice s Ukrajinou a sporech o clo vyskočily ceny a doprava se přeskládala na vnitromoldavské směry.

Aby se civilní život hýbal, zaváděly se technické „mosty“. V roce 2018 se Kišiněv s Tiraspolí dohodly na neutrálních registračních značkách pro podněsterská auta, což jim umožnilo legálně jezdit do zahraničí bez politických symbolů. Šlo o jednu z praktických dohod, které drží terén v klidu, i když velká politika stojí.

Samotná bezpečnostní zóna je pod dohledem společné komise; i zde se pravidla mění po krocích. Letos Tiraspol oznámil odstranění jedenácti stanovišť zřízených během napětí roku 2022 – opět drobný, ale citelný zásah do každodenní průjezdnosti.

V pozadí všedního dne zůstává ruská přítomnost a „horké místo“ u muničních skladů v Cobasně, ale pro většinu lidí je realitou spíš ekonomika než vojáci: jaké jsou kurzy v místních směnárnách, kdy posílá Sheriff výplaty, zda funguje mobilní data a jestli se na víkend vyplatí jet nakoupit na pravý břeh. Symboly geopolitiky se tu často lámou o cenu chleba a čas ztracený na závoře.

Podněstří není jen lokální příběh. Je to ukázková „zamrzlá“ linie pár desítek kilometrů od hranice EU, kde se potkává bezpečnost, energie a šedá ekonomika. OSCE PA v poslední deklaraci výslovně konstatuje, že přítomnost ruských jednotek porušuje suverenitu Moldavska a že energie byla využívána jako nástroj nátlaku – tedy bezpečnostní i politický problém pro širší region.

Šedá ekonomika má dlouhou tradici: EU Border Assistance Mission (EUBAM) uvádí rizika pašování tabáku a drog na moldavsko-ukrajinské hranici a popisuje, jak se posiluje celní spolupráce a dohled, právě kvůli tranzitním trasám napojeným i na Podněstří.

Energetická dimenze je klíčová: elektrárna Moldavská GRES v Podněstří dlouho vyráběla proud z ruského plynu; po roce 2022 se země uchylovala k dohodám „plyn za elektřinu“ a v roce 2024–2025 dohnal region konec tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu, což vyvolalo výpadky tepla a další tlak na Kišiněv.

Do toho Moldavsko otevřelo přístupová jednání s EU (25. června 2024), což posouvá těžiště sporu k otázce, jak sladit pravidla na obou březích Dněstru s právem EU – a jak minimalizovat bezpečnostní rizika pro Rumunsko i Ukrajinu.

Zvláštní status v rámci Moldavska: základní rámec OSCE počítá s jednotným státem a „speciálním statusem“ pro levý břeh. Prakticky to znamená dohodu o kompetencích, garancích, pohybu zboží a lidí, a pevné místo OBSE jako garanta klidu v bezpečnostní zóně. Politická výhoda: kompatibilita s evropskou cestou Kišiněva. Slabina: nutnost řešit bezpečnostní pojistky a ekonomické zájmy místních elit.

Hlubší odtržení a závislost na Rusku: tento směr by fixoval „zamrznutí“ a prohloubil ekonomickou i bezpečnostní závislost na Moskvě. Riziko: trvalé porušování moldavské suverenity, energetické páky a hrozba incidentů v bezpečnostní zóně – přesně před čím OSCE PA opakovaně varuje.

Postupná reintegrace přes ekonomiku a pravidla EU: cesta „po milimetrech“ – technické dohody, neutralizace značek (např. registrace vozidel), postupná integrace energií, bank a obchodu pod evropské standardy. Politicky nejméně efektní, ale nejvíce realistická pro každodenní život. Momentum tomu dodává rozjezd přístupových rozhovorů s EU.

Co by znamenalo úplné stažení ruských vojsk? Krátkodobě by zvýšilo tlak na robustnější civilní monitoring a jasné bezpečnostní garance v zóně; dlouhodobě by odstranilo klíčovou páku v jednáních a otevřelo prostor pro „statusovou“ dohodu. OSCE a EU to pojmenovávají jasně: trvalé řešení patří do rámce suverenity Moldavska, nikoli pod bajonety cizí armády. Jakou cenu jsou ale ochotny zaplatit místní elity, které z dnešního uspořádání profitují? A jaký motiv má Moskva: stabilizovat, nebo udržovat tlak na hranici EU?