Článek
Studená válka se dneska zjednodušeně vypráví jako zápas NATO vs. Varšavská smlouva. Jenže je v tom jedna pikantnost: NATO vzniklo 4. dubna 1949 a Varšavská smlouva až 14. května 1955. Mezi tím proběhl moment, který zní skoro jako alternativní realita: Sovětský svaz zkusil naznačit, že by do NATO klidně vstoupil.
NATO nebyl „klub pro každého“, i když to tak znělo
Už v samotné Severoatlantické smlouvě je napsané, že aliance může přijmout „jakýkoli další evropský stát“, ale jen pokud se na tom členové shodnou jednomyslně a pokud ten stát naplňuje principy smlouvy (demokracie, vláda práva a podobně). Takže žádný automatický vstup.
Západ to tehdy stavěl jako obrannou věc. Jenže Sověti NATO vnímali úplně jinak: jako vojenský blok mířený na ně. A upřímně, v logice začínající studené války to nebyla úplně přehnaná interpretace.
Všechno se to točilo kolem Německa
Po válce byla největší nervová soustava Evropy Německo. Západ řešil, jak ho dostat na nohy a zároveň ho mít pod kontrolou. Sověti měli naopak jasný cíl: udržet Německo slabé a ideálně neutrální, aby se z něj znovu nestala hrozba.
Už v březnu 1952 přišel Stalin s návrhem, který je známý jako „Stalinova nóta“: sjednocené Německo, ale vojensky neutrální (a s politickými podmínkami, které Západ podezříval jako past). Byla to snaha zablokovat integraci Západního Německa do západních struktur.
Do toho se rozjížděla myšlenka Evropského obranného společenství (EDC) jako způsob, jak Německo „zapojit“, ale nepustit ho do role samostatně vyzbrojeného hráče. Jenže EDC nakonec v roce 1954 politicky umřelo, když ho francouzský parlament odmítl.
Rok 1954: Sověti vytáhnou kartu „kolektivní bezpečnosti“ a pak i NATO
Na berlínské konferenci ministrů zahraničí (leden až únor 1954) Sověti tlačili koncept panevropské kolektivní bezpečnosti. V březnu 1954 pak Molotov v interním návrhu navrhoval taktiku: neříkat „chceme do NATO“ úplně přímo, ale nabídnout, že se to dá společně projednat. Jinými slovy: diplomaticky to zabalit tak, aby to vypadalo rozumně, ale zároveň aby to šlo použít i jako propagandistická zbraň.
A 31. března 1954 šla ven sovětská nóta západním vládám: Sověti znovu nabízeli obecný systém evropské bezpečnosti a zároveň připustili i možnost „rozšíření“ Atlantického paktu sovětskou účastí.
Proč to Sověti udělali? Protože to byla výhra v obou scénářích
Tady je ten cynicky elegantní trik.
Když Západ řekne ne, Sověti získají argument: „Vidíte? NATO není neutrální obrana, ale protisovětský blok.“ A to se hodí doma i venku. Zároveň to uvolní ruce pro vlastní vojenský blok.
Když by Západ řekl ano, aliance by se změnila k nepoznání: NATO by přestalo být antikomunistické lepidlo Západu, protože by v něm sedělo samotné SSSR. A hlavně by se dal mnohem hůř prosadit scénář, který Sověty děsil nejvíc: vyzbrojené Západní Německo v západní alianci.
Takže ať to dopadne jakkoli, Moskva si z toho něco odnese.
Západní odpověď: „Tohle je úplně nereálné“
Západ odmítl. A když se podíváš do amerických dokumentů z té doby, je to napsané dost bez rukaviček: návrh sovětské účasti v NATO označovali za „zcela nereálný“ a v rozporu se samotnými principy a bezpečnostní logikou aliance. Důležitý motiv byl i ten, že NATO stálo na „vzájemné důvěře“ a Sovětský svaz byl vnímaný jako stát, který tuhle důvěru z definice rozbíjí.
Ve veřejné rovině se argumentovalo i tím, co dneska zní očekávatelně: nedemokratický režim a sovětská dominance ve východní Evropě.
Co následovalo: Německo do NATO, Sověti založí Varšavskou smlouvu
Mezitím se západní systém dohod o Německu posunul: přijetí Západního Německa do NATO se stalo realitou v roce 1955 (u oficiálních NATO materiálů najdeš datum 6. května 1955, v některých projevech a připomínkách se objevuje i 9. května 1955 jako „formální“ moment).
A reakce Sovětů přišla rychle: 14. května 1955 vznikla Varšavská smlouva jako vojenský proti-blok. Americký „Office of the Historian“ to popisuje přímo jako sovětskou protiváhu k NATO.
Takže… chtěli Sověti do NATO doopravdy?
Upřímně: spíš to byla strategická past a PR tah než upřímná žádost o „kamarádství“. V interní sovětské debatě je vidět, že počítali s odmítnutím a že to odmítnutí samo o sobě má hodnotu.
A zároveň platí i druhá věc: i kdyby někdo na Západě hypoteticky kývnul, znamenalo by to úplné přepsání smyslu NATO. Což byl přesně důvod, proč to Západ neudělal.
