Článek
V Českém Krumlově se po setmění dobře rodí legendy. Úzké uličky, zámek nad řekou, kostel svatého Víta a pod tím vším staré hroby, ve kterých ticho občas pracuje víc než fakta. Stačí přidat nemocnou šlechtičnu, vlky, tajný pohřeb a tělo, které lékaři otevřeli krátce po smrti. A najednou se stane z ženy z masa a kostí bytost, o které se začnou vyprávět legendy.
Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu se lidem do toho příběhu hodila až příliš dobře. Byla urozená, bohatá, dlouho čekala na mužského dědice. Zajímala se o léčivé prostředky své doby a zemřela v době, kdy se střední Evropou šířily zprávy o upírech. Pozdější vypravěči z toho udělali lákavou směs: kněžna prý pila vlčí mléko, lidé se jí báli, po smrti ji pitvali a pohřbili zvláštně rychle. Zní to jako začátek průměrného hororu. Jenže skutečný příběh je zajímavější než samotná pověst.
Eleonora Amálie
Žena rodu
Eleonora Amálie Magdalena pocházela z rodu Lobkowiczů. Narodila se 20. června 1682 ve Vídni a sňatkem s Adamem Františkem ze Schwarzenbergu vstoupila do jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů habsburské monarchie. Její život se tak pohyboval mezi Vídní, jihočeskými sídly a světem vysoké aristokracie.
Manželství mělo politickou i majetkovou váhu. U takového spojení šlo o pokračování rodu, dědictví a pevné místo mezi nejvyšší šlechtou. Eleonora porodila dceru Marii Annu a dlouho čekala na syna. To byl v tehdejším prostředí tvrdý tlak. Žena mohla být bohatá, zbožná a společensky významná, ale bez mužského dědice se kolem ní držel stín selhání.
Syn Josef Adam se narodil až roku 1722, kdy bylo Eleonoře čtyřicet let. I pro nás v dnešní době je to pozdní mateřství. Pro raný novověk to však působilo ještě výrazněji. Právě kolem snahy o početí vznikla jedna z nejslavnějších částí legendy. Eleonora měla podle pozdějších výkladů užívat vlčí mléko, protože se mu připisovala síla podporující plodnost. Z dnešního pohledu to zní bizarně. V její době šlo spíš o součást širšího světa léčiv, pověr, symboliky a zoufalé touhy po dědici.
Vlčí mléko
Vlci v tomhle příběhu fungují dokonale. Zvíře noci, lesů a strachu. Když se k němu přidá šlechtična z krumlovského zámku, lidová fantazie má hotovou hostinu. Podle populární verze měla Eleonora chovat vlky a pít jejich mléko. Tím se v moderním vyprávění otevřela cesta k upírské pověsti.
Jenže vlčí mléko samo o sobě z člověka upíra neudělá. V raném novověku se používaly prostředky, které dnes působí jako temný vtip z alchymistické lékárny. Račí oči, roh jednorožce, jiné další části zvířat, vzácné prášky, tinktury a další látky měly léčit, posilovat tělo nebo vracet rovnováhu tam, kde medicína tápala. „Jednorožec“ navíc často znamenal narvalí kel. Záhada se tím částečně rozpadá na běžnou dobovou praxi.
Eleonora žila v době, kdy se hranice mezi medicínou, pověrou a náboženským strachem kreslila dost nejistou rukou. Člověk mohl zároveň volat lékaře, modlit se, sledovat hvězdy a zkoušet látky, které dnes patří spíš do kabinetu kuriozit. Přesně z takového prostředí později vyrostly historky, které vypadají temněji, než původně byly.
Smrt kněžny
Roku 1732 zemřel Adam František ze Schwarzenbergu při lovu. Zastřelil ho císař Karel VI. při nešťastné lovecké události. Pro Eleonoru to byla osobní rána i zásah do rodové politiky. Její syn byl ještě mladý a ona měla jako vdova významné postavení.
V posledních letech života Eleonora churavěla. Moderní texty často zmiňují bledost, hubnutí, nespavost a velké množství léků. Právě tyto znaky později zapadly do upírského výkladu. Dlouhá nemoc mohla v pověrčivém prostředí snadno vyvolat podezření. Bledost, hubnutí a nespavost ale mnohem víc ukazují na vyčerpávající nemoc a bolestivý konec ženy, která hledala pomoc v možnostech své doby.
Eleonora zemřela 5. května 1741 ve Vídni. Po smrti byla provedena pitva. To je jeden z bodů, na kterém legenda ráda staví. Pitva aristokratky vypadá zvláštně a její rychlý převoz do Českého Krumlova působí ještě více tajemně. Jenže i tady existuje střízlivější vysvětlení. Eleonora si jen přála prostý pohřeb v Krumlově a v prostředí šlechty existovala také praxe odděleného nakládání se srdcem a vnitřnostmi. U Schwarzenbergů se motiv samostatného pohřbívání srdcí později objevuje častěji.
Upírský stín
Upíři v 18. století nebyli jen literární zábava. Ve střední a jihovýchodní Evropě se skutečně šířily zprávy o mrtvých, kteří údajně škodili živým. Úřady řešily exhumace, těla se probodávala, oddělovaly se hlavy a lidé hledali viníka nemocí i neštěstí mezi zemřelými. Strach z upírů byl součástí širšího světa raně novověké nejistoty.
Český Krumlov do téhle atmosféry zapadá. Při archeologických nálezech se objevila těla s protivampyrickými zásahy. Takové nálezy dokazují víru v neklidné mrtvé v regionu. Přímý důkaz proti Eleonoře z toho ale nevzniká. Nález zvláštně uložených nebo poškozených těl ukazuje atmosféru doby, ne vinu jedné konkrétní kněžny.
Moderní upírská sláva Eleonory vyrostla hlavně po dokumentu Die Vampirprinzessin z roku 2007. Film představil teorii, že Eleonora mohla inspirovat pozdější upírskou literaturu a nepřímo i Draculu Brama Stokera. Zní to skvěle. Pro titulek skoro dokonale. Jenže důkazní řetěz je slabý. Máme shodu motivů, atraktivní prostředí, temný životní konec a několik podivných detailů. Přímé spojení se Stokerem ale pořád chybí.
To je přesně chvíle, kdy se legenda musí vrátit na zem. Eleonora nebyla doložená upírka. Byla šlechtična, vdova, matka dědice a nemocná žena z doby, která se smrti bála jinak než my. Pověst o upírce vznikla z pozdějšího spojování faktů, domněnek a efektní televizní práce s tajemnem.
A přesto má ten příběh sílu. Ukazuje, jak snadno se z lidské bolesti stane atrakce. Stačí neobvyklý lék, noční pohřeb, pitva a hlad publika po temnotě. Zbytek si dějiny doplní samy. Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu nejspíš nesála krev. Zato ukazuje něco mnohem skutečnějšího: jak rychle dokáže strach změnit nemocnou ženu v monstrum.
https://is.muni.cz/th/l3h6r/Diplomova_prace_Monika_Slezakova.pdf
P.S. Dějiny milují temné historky. Jenže za každou upírskou legendou může stát obyčejnější a smutnější pravda. Jestli chcete podpořit další psaní malým příspěvkem, rád ho proměním v další článek o lidech, kterým pověst přisoudila víc temnoty, než si zasloužili.
