Článek
Když se dnes řekne antikoncepce nebo potrat ve středověku, většina lidí si představí jediné. Tmu, zákazy a kněze, který už z dálky hrozí peklem. Jenže když jsem se do toho tématu ponořil pořádně, začal se mi pod rukama tvořit mnohem živější obraz. Středověká Evropa uměla početí podporovat, brzdit i různě obcházet. Dělala to v právních textech i v lékařských knihách. A spoustu informací si ženy předávaly navzájem z generace na generaci. Zároveň platí jedna důležitá věc: středověk mnohem častěji mluvil o úkonech a následcích než o „reprodukčních právech“ v dnešním smyslu. Ten svět používal jiná slova, jiné kategorie a měl úplně jiný žaludek na riziko.
Už samotné pojmy se nám dnes pletou. Ve starší medicíně a právu se hranice mezi antikoncepcí, vyvoláním menstruace a raným potratem často rozmazávala. Už Sórános v antice rozlišoval prostředek, který zabrání početí, a prostředek, který zničí už počaté. Zároveň sám připouštěl, že v praxi se tyto účinky mohou překrývat. Pozdější středověké texty tenhle zmatek úplně neuklidily. Naopak. „Přivést menstruaci“ mohlo znamenat léčbu, úpravu cyklu i zásah do raného těhotenství. I proto jsou dějiny plodnosti ve středověku tak zrádné. Člověk čte jednu větu a musí si hlídat, jestli jde o gynekologii, morálku nebo elegantně zabalený návod na potrat.
Hřích a právo
Církev k tomu všemu rozhodně nemlčela. Už raně středověké penitenciály a pastorační texty počítaly s tím, že ženy i jejich okolí znají prostředky, které mohou početí zabránit nebo těhotenství ukončit. V jedné z otázek připisovaných pseudo-Bedovi se kněz ptá zpovídané, zda pila „maleficium“, tedy byliny nebo jiné věci, aby nemohla mít děti. Vedle toho stejný okruh textů řešil i samotný potrat a ukládal za něj pokání. Když to čtu, vidím v tom starou známou věc: církev by podobné otázky nesepisovala, kdyby v reálném životě nenarážela na lidi, kteří takové prostředky používali nebo o nich aspoň věděli.
Jenže církevní právo nefungovalo jako jedna rovná tyč. V různých stoletích a textech se míra viny i právní kvalifikace posouvala. Gratianovo Decretum ve 12. století převzalo starší myšlení, podle něhož se potrat před „vstoupením duše do těla“ neměl chápat jako vražda v plném smyslu. Hřích tím nezmizel. Zmizela jen jednoduchá zkratka, že každý potrat je právně totéž co zabití narozeného člověka. Pro raný středověk je i samotná moderní dělení na dobu před prvními vnímanými pohyby plodu a po nich je poněkud hrubé. Různé texty pracovaly s pojmy jako formování nebo oduševnění dost pohyblivě a podle různých situací. Právo tedy nebylo mírné. Bylo spíš vrstvené a občas překvapivě kazuistické.
Do toho se míchal i strach z magie, jedů a tajných ženských praktik. Starší kanonické i křesťanské texty často mluví o potratech přes slova pro jed, škodlivý lék nebo kouzelný prostředek. Rada, která vedla k vypuzení plodu, se tak snadno ocitla ve stejné přihrádce jako otrava. V textové tradici kolem abortivních nápojů se pořád vrací slova pro lektvar, pití a jed. Pro řadu autorů byl potrat současně morální delikt i druh otravy. A když člověk sleduje tón těch textů, pochopí, že nešlo jen o plod. Šlo i o matku, protože mnohé z těch směsí byly samy o sobě nebezpečné.
Byliny a tajemství
Jaké prostředky se tedy ve středověku objevují? Když zůstanu opatrný a nebudu dělat z každé byliny zaručenou pilulku, vyjde mi několik pevných bodů. V raně středověkých i pozdějších textech se pořád vrací nápoje z bylin, vaginální směsi, tampony nasáklé léčivem, různé pesary a infuze. Hlavní metodou byly právě nápoje, jejichž recepty znaly a šířily ženy, a tyto směsi mohly vedle potratu zabít i těhotnou ženu. Vedle nápojů existovaly i pesary a čípky, tedy prostředky zaváděné do pochvy. Středověký člověk v tomhle směru rozhodně neseděl se založenýma rukama a nečekal, co udělá příroda. Spíš experimentoval způsobem, z něhož by dnešní gynekolog dostal tik do víčka.
Výborně je to vidět v Trotule, nejslavnějším souboru textů o ženském lékařství, který obíhal Evropou od 12. do 15. století. Tenhle soubor byl nesmírně vlivný a opisoval se i překládal po celé západní Evropě. A co je na něm pro mě skoro nejzábavnější? Na jedné straně nabízí recept, jak ženě pomoci otěhotnět. Hned vzápětí následuje oddíl „O těch, které si nepřejí počít“. Tam se objevují prostředky, které měly zabránit početí nebo udržet ženu po určitou dobu neplodnou. Jeden recept doporučuje nosit na těle dělohu kozy, jiný mluví o zvláštním kameni, další o vložení zrn pryšce nebo ječmene do placenty po těžkém porodu podle počtu let, po které žena chce zůstat neplodná. Účinnost je druhá věc. Důležité je, že ten nápad v textu prostě sedí a tváří se naprosto samozřejmě.
Ještě lepší je detail, který by v rychlém přehledu snadno utekl. Monica Green ukazuje, že některé rukopisné verze Trotuly antifertilitní pasáže prostě vynechaly. Konkrétně upozorňuje, že jedna z verzí textu Book on the Conditions of Women vypustila oddíl o prostředcích bránících početí. To je krásná ukázka středověké selekce. Text koloval, opisoval se, upravoval se a někdo po cestě zjevně usoudil, že právě tuhle část je lepší vynechat. Středověk si tedy podobné vědomosti nejen zapisoval. Zároveň si hlídal, komu a v jaké podobě je pustí dál.
Historik John Riddle proslul tezí, že znalost antikoncepčních a abortivních bylin byla ve středověku rozšířenější, než se dlouho myslelo. Monica Green i Helen King ale upozorňují, že Riddle občas tlačí důkazy dál, než samy unesou. Green připomíná, že máme málo jistot o pravidelném přístupu žen k psaným lékařským textům a že z emmenagoga ještě automaticky nevzniká spolehlivý abortivum jen proto, že to tak umíme chemicky přeložit dnes. King zase výslovně kritizuje jeho sklon vidět potrat skoro všude, kde text mluví o přivádění menstruace nebo „prospěchu pro dělohu“. Ano, středověk znal zásahy do plodnosti. Ne, nemáme důvod dělat z každé staré receptury tajnou gynekologickou revoluci.
České stopy
Když si to přiblížím k českým zemím, musím hrát fér. Přímých středověkých českých dokladů o antikoncepci a potratu je méně než v italské, francouzské nebo anglické látce. České prostředí je v tomhle směru skoupější a hodně věcí vnímáme spíš přes obecné dějiny lékařství, rukopisnou tradici a pozdější tištěné příručky. Právě proto je důležitý pražský rukopis IX F 10, který zachycuje starší slovanské texty o ženském zdraví. Jedna studie k němu výslovně uvádí, že krvácení těhotné ženy je v traktátu chápáno jako důvod slabosti dítěte. Novější výklad stejného rukopisu pak ukazuje recept, který lze chápat jako pomoc při potížích v těhotenství, když je žena těhotná a „krev se nepouští“. To už nejsou okrajové poznámky. To je jasný důkaz, že těhotenství, menstruace a ženské tělo byly v pražském rukopisném prostředí sledovaným tématem.
Když pak přejdu na práh novověku, obraz v českých zemích houstne. Národní lékařská knihovna shrnuje, že populární Lékařské knížky mistra Křišťana z Prachatic obsahovaly kapitoly o ženských chorobách a porodu a byly mířené i na lidi, kteří byli daleko od lékáren a odborné péče. V roce 1519 pak v Mladé Boleslavi vyšel český překlad známého německého porodnického spisu pro těhotné ženy a porodní báby. Jasně, tady už stojíme jednou nohou za středověkem. Jenže právě tohle je pro české země důležité. Ve středověku vidím spíš rukopisné stopy a obecné rámce. Na prahu novověku už vidím domácí tištěný provoz, ve kterém se těhotenství, porod a ženské zdraví řeší otevřeněji a praktičtěji.
Tohle posunutí má svůj význam i pro samotné téma kontroly plodnosti. V českém materiálu se ukazuje hlavně péče o ženské tělo, těhotenství, porod a „ženské nemoci“. Přímé, jednoznačně formulované návody na zabránění početí se tu hledají hůř než v Trotule nebo v latinské gynekologické tradici. To podle mě neznamená, že by v českých zemích lidé žili ve svaté reprodukční nevědomosti. Znamená to, že se nám dochovalo méně a že místní detail je potřeba skládat opatrněji. V tom je ten český materiál vlastně poctivý. Nepózuje. Nutí člověka držet se toho, co opravdu leží na stole.
Strach a praxe
Kontrola plodnosti nebyla ve středověku jen technickou otázkou. Byla to otázka cti, dědictví, práce, manželství a někdy i prostého přežití. Cambridge přímo připomíná, že zatímco manželské páry často řešily, jak plodnost podpořit, svobodné ženy stály před opačným problémem: jak ukončit těhotenství z nedovoleného vztahu, které mohlo poškodit jejich postavení nebo čest rodiny. Za každou recepturou nebyla jen bylinka a pověra. Často za ní stála služka, která nechtěla přijít o místo, vdova, která nechtěla další porod, nebo rodina, která nechtěla ostudu vyvěšenou na návsi jako mokré prádlo.
Právě proto mě na tom tématu fascinuje dvojí tvář středověku. Na jedné straně máme kazatele, penitenciály a právníky, kteří z potratových lektvarů dělají jed, hřích a občas skoro démonologii. Na druhé straně leží rukopisy a receptáře, které se k ženskému tělu staví prakticky. Jednou chtějí podpořit početí, jindy zmírnit riziko potratu, jindy početí odsunout nebo zastavit. Tohle napětí je podstatné. Středověk plodnost uctíval, hlídal a současně se ji pokoušel řídit. Člověk by skoro řekl, že už tehdy fungovalo staré pravidlo: všichni chtějí mluvit do cizí dělohy, dokud nepřijde na vlastní odpovědnost.
Když si to celé shrnu, vyjde mi obraz mnohem složitější, než jaký nabízí jednoduchá věta o „temném středověku“. Antikoncepce, potraty a kontrola plodnosti ve středověké Evropě existovaly jako právní problém, lékařské téma i každodenní praxe. Církev je odsuzovala, medicína je popisovala, opisovači škrtli nehodící části a lidé se k nim stejně vraceli. V českých zemích jsou přímé středověké stopy řidší, přesto v Praze dochované rukopisy i pozdější domácí lékařské knihy ukazují, že ženské tělo, těhotenství a plodnost rozhodně neležely mimo zájem.
Hlavní zdroje: Katharine Park, Managing Childbirth and Fertility in Medieval Europe; Zubin Mistry, Alienated from the Womb; Monica H. Green, The Trotula a studie Gendering the History of Women’s Healthcare; Adelina Angusheva k pražskému rukopisu IX F 10; a shrnující materiály Národní lékařské knihovny ke Křišťanovi z Prachatic a české porodnické literatuře.
P.S. Dějiny umějí být zvláštně důvěrné. Stačí pár bylin, jeden rukopis a rázem člověk vidí, kolik starostí se po staletí točilo kolem těla, o kterém chtěl rozhodovat skoro každý. Jestli chcete podpořit další psaní, rád příště rozepíšu další téma, kde minulost mluvila potichu a o to zajímavěji. Díky, že čtete.
