Menstruace a porod ve středověku: ženské tělo mezi vírou, strachem a péčí

Když jsem po prostituci sáhl po ženském těle, rychle mi došlo, že jsem otevřel jednu z nejcitlivějších a zároveň nejvděčnějších kapitol středověku. Menstruace, těhotenství, porod a šestinedělí se týkaly skoro každé rodiny, jen v pramenech o nich dlouho mluvili hlavně muži, duchovní a lékaři. Výsledek podle toho taky tak vypadá. Místo přímého hlasu žen často čtu poučení, zákazy, recepty, modlitby a lékařské rady. Přesto z toho jde složit docela silný obraz. Ženské tělo stálo ve středověku ve středu rodiny, dědictví, náboženství i medicíny. A právě proto kolem něj vzniklo tolik pravidel, obav i chytrých drobných praktik.

Je dobré začít jednou základní opravou. Středověk nepovažoval menstruaci, těhotenství a porod za okrajové „ženské věci“, které nikoho nezajímají. Bral je velmi vážně, protože na nich stál chod domácnosti, narození dědiců i přežití rodu. Zároveň na ně nahlížel skrz humoralní medicínu, biblické představy o čistotě a nečistotě a přes zkušenost každodenního nebezpečí. Porod byl běžnou součástí života a zároveň jednou z jeho nejriskantnějších chvílí. U časných císařských řezů na živých ženách šla úmrtnost matky před 19. stoletím až k devadesáti procentům, což hezky připomíná, jak úzké byly hranice tehdejší medicíny.

U menstruace mě zaujalo, jak pevně se proplétala medicína s představami o nečistotě. Getty ve shrnutí středověkých představ připomíná, že v Evropě byla menstruace napojená na humorální teorii. Tělo mělo čtyři základní šťávy a krev byla jednou z nich. Pokud jí bylo moc, vznikala nerovnováha. Menstruace se pak dala chápat jako odchod přebytečné krve, a tím i jako proces, který byl tělu vlastní, ale současně signalizoval určitou tělesnou nedokonalost. To zní drsně a taky to drsné bylo. Pro mužské autory bylo ženské tělo často tělem, které je potřeba opravit a držet pod dohledem.

K tomu se přidávaly starší a velmi odolné pověry. Getty uvádí, že se věřilo, že menstruující žena může škodit svému okolí a že menstruační krev může zkazit úrodu nebo poškodit předměty. Charles T. Wood ve slavné studii o menstruačním cyklu ve středověkém myšlení ukázal, že právě na menstruaci se ve středověku výborně potkávaly náboženské a lékařské představy. Jedna a tatáž krev byla pro některé autory znamením tělesné očisty, pro jiné známkou ženské slabosti a pro další zdrojem rituálního napětí. Tady je krásně vidět, že středověk neměl jednu jednotnou teorii. Měl celé klubko výkladů, které se navzájem překrývaly.

Přitom to nebyl jen svět zákazů. Dochované lékařské texty a herbáře ukazují i praktickou stránku věci. Používaly lněné hadříky a někdy také savý mech a existovaly bylinářské recepty na silné krvácení nebo bolest. Leiden Medievalists k raně středověkým anglosaským receptům dodávají, že staroanglický Herbarium obsahoval prostředky jak na podporu krvácení, tak na jeho zastavení a na mírnění bolesti. Menstruace tedy nebyla jen tabu. Byla také běžný zdravotní stav, se kterým si lidé snažili poradit po svém. A ano, improvizovaná menstruační pomůcka z mechu zní přesně tak nepohodlně, jak si člověk myslí.

Zajímavý je i raně středověký detail z medicínských textů. Kniha Conceiving Bodies ukazuje, že staroanglické lékařské recepty pracovaly s menstruací, plodností, těhotenstvím i potratem jako s běžnými tématy a že tyto texty stojí na směsi zkušenosti, starší medicíny a křesťanské kultury. To je důležité právě proti představě, že raný středověk o ženském těle skoro nic neřešil. Řešil. Jen o něm mluvil jazykem, který je pro nás často kostrbatý a dost nevlídný. Ženské tělo ve starších pramenech nevystupuje jako romantická záhada, ale jako místo, kde se pořád něco reguluje.

Těhotenství mě ve středověku zaujalo tím, jak silně stálo mezi nadějí a úzkostí. Dítě znamenalo budoucnost rodiny, dědice, pracovní ruce i duchovní pokračování rodu. Současně šlo o období, které mohlo skončit potratem, těžkým porodem nebo smrtí matky i dítěte. Studie o rituálech početí a porodu v Anglii ukazuje, že kolem těhotenství a porodu vznikla široká škála verbálních a fyzických praktik, od modliteb po ochranné texty a amulety. Cambridge navíc v roce 2021 přinesla biomolekulární důkaz, že porodní pásy z pergamenu se skutečně při porodu nosily na těle.

Těhotná žena se zároveň pohybovala v prostoru, kde se mísila lékařská rada s vírou. Metropolitní muzeum v článku o Trotule připomíná, že slavný salernský soubor textů o ženské medicíně doporučoval při těžkém porodu teplou bylinnou koupel, oleje, masáž i chůzi po domě. To působí překvapivě prakticky. Středověká porodnická rada často vypadala méně mysticky, než bych čekal. Vedle modliteb a svatých patronů tu byla i zcela obyčejná snaha ulevit tělu, zahřát ho, rozhýbat a uvolnit. A to je mimochodem detail, který mám rád: za hromadou symboliky se často skrývá dost zdravý selský rozum.

Ženy se navíc během těhotenství obracely k relikviím, modlitbám a svatým pomocníkům. Článek v Historical Journal ukazuje, že pozdně středověká porodní zbožnost nebyla zamčená jen doma. Propojovala se i s farním kostelem a s veřejným náboženským prostorem. To dobře sedí i k anglickým a francouzským miracle collections, kde těhotné a rodící ženy prosí o záchranu při komplikacích. Porod byl tělesná událost, jen zároveň silně náboženská. V době, kdy lékařská jistota stála dost nízko, se člověk modlil s plným právem a velmi praktickým motivem.

Porod ve středověku byl především ženská záležitost. V raném středověku u porodu asistovaly téměř výhradně ženy — příbuzné, sousedky a porodní báby — a že muži vstupovali do hry hlavně při komplikacích. Mužský lékař nebo ranhojič tak nebyl standardní porodní doprovod. Běžný porod patřil ženám a jejich zkušenosti. Muž se mohl objevit jako kněz kvůli nouzovému křtu, modlitbám nebo poslednímu pomazání, případně jako chirurg při opravdu kritickém zásahu. Ta představa dává smysl. Porod byl intimní, nebezpečný a velmi kolektivní ženský prostor.

Tahle ženská kolektivita je mimochodem jedna z nejsilnějších věcí celého tématu. Článek o očistě po porodu připomíná, že rodící žena bývala obklopená skupinou žen a že autorita porodní báby během porodu převyšovala i autoritu manžela, který se z prostoru porodu držel stranou. To je drobný, ale důležitý obrat. V patriarchální společnosti vznikala při porodu chvíle, kdy se role přeskupily a ženský kruh získal vlastní moc. Středověk uměl být k ženám tvrdý. Přesto právě porod otevíral prostor, kde bez nich nešlo vůbec nic.

U komplikovaných porodů se pak objevují i drastické zásahy. Při těžkých případech mohl být nutný zásah chirurga, odstranění mrtvého plodu nebo císařský řez na mrtvé matce. Císařský řez na živé ženě byl krajní a téměř beznadějný krok. Právě proto tolik zaujme pražský případ z roku 1337, kde česká gynekologická studie opatrně pracuje s nepřímými doklady, že Beatrice Bourbonská mohla přežít císařský řez spolu s dítětem. Samotní autoři zdůrazňují, že jistota chybí a že jde o hypotézu postavenou na nepřímých pramenech.

Po porodu příběh nekončil. Naopak. Šestinedělí a následná očista tvořily samostatnou kapitolu. Studie o „purification of women after childbirth“ ukazuje, že nová matka vstupovala po porodu do období, kdy zůstávala doma, obklopená ženami, zatímco její manžel dočasně přebíral část domácích povinností a jeho manželská práva byla odložena. Po porodu se z ženy na několik týdnů stávala někdo, kdo potřeboval klid, podporu a určitý ochranný kruh. To zní překvapivě moderně. Samozřejmě bez moderní medicíny a s mnohem vyšším rizikem krvácení, horečky a smrti.

Zároveň se na šestinedělí nabalovala starší představa očisty. Oxfordská stránka k churching of women shrnuje biblické pozadí v Levitiku 12 a připomíná tradičních 40 dní po narození syna. Křesťanská praxe se pak proměnila v obřad návratu ženy do kostela po porodu. Historici dnes zdůrazňují, že churching (obřad uvedení ženy po porodu zpět do kostela) nešlo číst jen jako ponižující nálepku nečistoty. Měla v sobě i rozměr veřejného návratu, požehnání a uznání, že žena přežila porod a vrací se do běžného života obce. Středověk dokázal jeden rituál číst zároveň jako očistu i jako oslavu přežití. A přesně to je na něm tak typicky rozporuplné.

Mně na šestinedělí přijde nejsilnější ještě jiná věc. V moderním světě máme tendenci tvářit se, že produktivita začíná ideálně druhý den po katastrofě. Středověk měl ke katastrofám blíž a v tomhle byl paradoxně střízlivější. Po porodu se čekalo, že žena bude odpočívat a zotavovat se týdny. Nebyla to dovolená s hedvábným polštářem a ovocným talířem, spíš křehké období mezi únavou, krvácením a strachem, jestli dítě i matka přežijí. Přesto v tom byl kus společensky uznaného času na rekonvalescenci, který dnešek občas umí zpackat s odzbrojující lehkostí.

U českých zemí není tolik záznamů jako třeba z Anglie nebo Itálie. Máme méně snadno přístupných konkrétních narativních pramenů k menstruaci a šestinedělí, zato několik velmi zajímavých stop k porodnictví a ženské medicíně. Už zmíněná studie o Praze 1337 je jedna z nich. Druhá stopa vede přes rukopisnou tradici. STARFOS eviduje studii o gynekologickém a pediatrickém traktátu z rukopisu XV E 17 v Národní knihovně v Praze, který obsahuje praktické návody a recepty. To je pro české prostředí cenné, protože ukazuje, že v českých a moravských knihovnách se dochovaly pozdně středověké a raně novověké německé medicínské texty o gynekologii a péči o děti, i když nejsou tak známé jako velké západoevropské soubory.

Právě ten pražský rukopis je pro mě důležitý symbolicky. Ukazuje, že české země nebyly na okraji evropského oběhu poznání. Gynekologické a pediatrické texty sem přicházely, opisovaly se a četly. Vedle univerzitní medicíny a klášterního prostředí tu tedy existovala i praktická vrstva ženské medicíny, která se přelévala mezi jazyky a regiony. České dějiny působí hned živěji ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že v Praze neležely jen kroniky a teologické traktáty, ale i návody, co dělat s těžkým porodem a dětskými nemocemi.

Když si celý ten příběh poskládám od raného středověku po jeho pozdní století, vychází mi z něj ženské tělo jako prostor, který středověk potřeboval a současně se ho trochu bál. Menstruace byla pravidelná a podezřelá. Těhotenství bylo žádoucí a nebezpečné. Porod byl běžný a krizový. Šestinedělí bylo křehké a rituálně nabité. Církev do toho vkládala jazyk čistoty a očisty. Lékaři přidávali humory, byliny a recepty. Ženy samy držely porod v rukou mnohem víc, než by člověk čekal z pohledu na pozdější mužské učebnice. Pod vrstvou zákazů a učených teorií je pořád vidět obyčejná zkušenost: bolest, krev, čekání, úleva, strach a obrovská hodnota toho, že se dítě i matka vůbec dožijí dalšího rána.

A kdybych to měl říct úplně po svém, tak asi takhle. Čím víc o středověku čtu, tím méně věřím představě, že ženy tehdy prostě „nějak rodily“ v tmavém koutě a dějiny běžely dál po mužské ose. Dějiny běžely přes ženské tělo pořád. Přes krev, která budila úzkost. Přes těhotenství, které drželo rodinu pohromadě. Přes porod, který uměl během několika hodin změnit domácnost v místo modliteb i paniky. A přes šestinedělí, v němž se žena pomalu vracela z hranice mezi životem a smrtí zpět do společnosti. Na takový příběh žádná zkratka nestačí.

P. S. Dějiny se často tváří, že běžely hlavně přes trůny, války a velká jména. Jenže bez ženského těla by neběželo vůbec nic. Právě proto mě baví vytahovat na světlo témata, která bývala dlouho odstrčená stranou. Jestli chcete podpořit další podobné články, budu rád za podporu mé práce. Díky, že čtete.