Článek
Je začátek ledna, zima je taková ta poctivá, co leze do kabátu, a lidi jdou do divadla hlavně proto, aby se na chvíli ohřáli a nemuseli být doma. Žádná světová událost se neplánuje. V Hradci Králové se prostě hraje nová hra Karla Čapka. Jenže přesně v tom je ten vtip – některé věci se do dějin neprotlačí marketingem, ale tím, že se prostě stanou.
Světová premiéra hry R.U.R. proběhla 2. ledna 1921 v Hradci Králové. Ne v Praze, ne v nějaké správné metropoli. V Hradci. A ještě k tomu trochu omylem.
Praha to nestihla
Praha to měla mít jako velký moment. Národní divadlo, prestiž, to správné razítko. Jenže divadelní provoz je někdy víc improvizace než tradice a termíny se umí posunout tak nenápadně, že se to dozvíš až když je po všem.
V Národním divadle se R.U.R. hrálo od 25. ledna 1921 (a pak se drželo v repertoáru roky). Hradečtí ochotníci ale mezitím jeli podle původního plánu – a protože se o odkladu nedozvěděli, odpálili světovou premiéru dřív.
A teď si představ tu drobnou absurditu: v Praze se ladí oficiální start, v Hradci se normálně hraje… až se z toho normálně stane historická věc.
Rovnou z tiskárny
R.U.R. nevzniklo jako futuristická hra pro zábavu. Je to text z doby, kdy se moderní svět teprve skládal dohromady po první válce. Všude roste tlak na výkon, výrobu, disciplínu. Člověk má začít fungovat jako součást systému – bez zdržování, bez slabostí, bez řečí.
Obálka 1. vydání R.U.R. (1920).
Hra byla navíc čerstvá věc: knižně vyšla už v roce 1920 a první vydání mělo výtvarnou podobu, na které se podílel Josef Čapek. Takže už na startu to byla „rodinná práce“ – a možná i proto to má tak přesný zásah.
Továrna na lidi
Když dneska řekneš „robot“, většina lidí uvidí plechového panáka, co něco montuje. Čapkova hra je chytřejší a nepříjemnější: jeho roboti nejsou kovová technika. Jsou to uměle vyrobení dělníci, v podstatě živé bytosti určené k práci – jen bez toho, co považujeme za lidské. A právě tím to funguje i po sto letech.
Protože to není příběh o mašinách. Je to příběh o pokušení. O tom, jak snadné je říct si: kdyby tu práci dělal někdo jiný, kdyby neodmlouval, kdyby nechtěl čas, peníze, důstojnost… kdyby byl jen výkon.
Slovo, co píchne
A pak přišlo slovo. Krátké, tvrdé, bez romantiky.
Podle Čapkova vlastního vyjádření slovo „robot“ navrhl Josef Čapek. A není to roztomilý název. V češtině „robota“ znamená nucenou dřinu – práci, kterou neděláš proto, že chceš, ale protože musíš. V tom slově je od začátku obsažený tlak a podřízenost. Ne gadget. Ne hračka. Spíš pocit: „makáš, protože se to po tobě chce.“
Josef Čapek – Selfportrait / „Mr. Myself“ (1920)
A to je možná důvod, proč to přežilo všechny jiné pokusy o pojmenování. Robot nezní jako sen o budoucnosti. Zní jako účet.
New York to koupil
Co se stane, když dáš světu slovo, které je jednoduché, úderné a zároveň děsivě přesné? Začne si ho brát po svém.
R.U.R. se dostalo rychle ven – a ne jen jako literární kuriozita. Na Broadwayi se hrálo od 9. října 1922 do 10. března 1923 a mělo 184 repríz. To už není „zajímavost z Evropy“. To je reálný zásah do kultury.
V tu chvíli už robot přestává být čistě Čapkův. Stává se z něj veřejné slovo, které si lidi lepí na všechno, co pracuje místo člověka – nebo co by mělo.
Plakát R.U.R. (Federal Theatre Project, 1936–1939)
Doba na běžícím pásu
R.U.R. se často čte jako kritika mechanizace a odlidšťování práce. Jenže ono to není moralizování, že technika je zlá. Je to spíš varování před pohodlným uvažováním: jakmile začneš měřit lidi jen výkonem, začneš je zjednodušovat. A jakmile je zjednodušíš dost, začneš se k nim chovat jako k materiálu.
Čapek vlastně nevytvořil strašáka z kovu. Vytvořil zrcadlo. A to zrcadlo říká: nejhorší na robotech není, že budou silní. Nejhorší je, že je budeme chtít – protože se nám to bude hodit.
Dneska to pálí
Dneska už nepotřebuješ továrnu na umělé dělníky, aby ses dostal do stejné debaty. Stačí algoritmus, který umí kus práce rychleji. Stačí automatizace, která ti vezme rutinu… a pak postupně i rozhodování. A najednou se vrací ta stará otázka, jen v novém kabátu: kdo je tady nástroj a kdo pán?
A teď zpátky k tomu lednovému večeru v Hradci. Je trochu ironie, že slovo, které svět používá na špičkovou technologii, se narodilo v češtině z pojmu pro nucenou dřinu. Není to optimistický start. Je to varování zabalené do jedné slabiky navíc.
A možná právě proto to drží. Robot není sen. Robot je připomínka, že pohodlí má někdy dost krutý původ.
Zdroje:
