Článek
Helena Čapková se narodila 28. ledna 1886 v Hronově jako nejstarší dítě doktora Antonína Čapka a jeho ženy Boženy. Mladšími sourozenci byli Josef (1887–1945) a Karel (1890–1938). Zemřela 27. listopadu 1961 v Praze. Byla česká spisovatelka a autorka vzpomínkových knih o své rodině.
V průběhu života vystřídala několik rolí: dcera venkovského lékaře v Malých Svatoňovicích a Úpici, manželka moravského politika JUDr. Františka Koželuhy, později pražská spisovatelka a nakonec manželka diplomata a politického vězně Josefa Palivce. Jako autorka používala stále své rodné jméno „Helena Čapková“, i po obou sňatcích.
Přežila oba bratry: Karel zemřel v prosinci 1938, Josef zahynul v roce 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Po válce čelila tlaku komunistického režimu kvůli Palivcovým politickým postojům. Ve vzpomínkové knize „Moji milí bratři“ zachytila dětství, povahu i práci obou bratrů a stala se hlavním svědkem rodinného příběhu.
Helena a Josef se narodili v Hronově „u babičky“ Heleny Novotné, kde jejich dědeček Karel Novotný nejdřív vedl obchod s obilím a později vlastnil mlýn v bývalé papírně u Metuje (dnešní Čapkův mlýn). Prázdniny a část dětství tak sourozenci trávili mezi domem „u babičky“ a mlýnem, který se v jejich vzpomínkách objevuje jako důležité místo rodinného života.
Rodiče, lékař MUDr. Antonín Čapek a jeho žena Božena, se po narození Karla v roce 1890 přestěhovali z Malých Svatoňovic do Úpice, kde Helena chodila na obecnou dívčí školu. V rodině byla jako nejstarší dcera vedená k tomu, aby pomáhala v domácnosti a starala se o mladší sourozence, zatímco školní ambice (například studium medicíny) jí byly spíš tlumené. To ji od začátku stavělo do jiné role než bratry, u nichž se víc podporoval talent a budoucí tvůrčí dráha.
Helena Čapková
Hodná dcera, vdova a hledání vlastního hlasu
Po základním vzdělání odešla Helena na vyšší dívčí školu Vesna v Brně, kde se kladl důraz hlavně na domácí práce a výchovu k praktickému životu. Přitahovala ji hudba a hra na klavír, ale rodina to brala spíš jako zálibu než jako cestu. V roce 1904 ji matka přiměla k předčasnému sňatku s brněnským právníkem a politikem Františkem Koželuhou, takže u ní dostala přednost role poslušné dcery a manželky před vlastními ambicemi.
Po Koželuhově smrti v roce 1926 se Helena jako vdova stěhuje z Brna na pražské Vinohrady, blíž k bratrům a kulturnímu prostředí. Z učitelky a manželky politika se stává samostatnější žena, která má víc prostoru rozhodovat o sobě. V roce 1930 se podruhé vdá, tentokrát za spisovatele a diplomata Josefa Palivce, s nímž v letech 1933–1938 žije na zámku v Prohoři u Žlutic, kam za nimi oba bratři pravidelně jezdí.
Ještě před ovdověním začíná systematicky psát. V letech 1920–1924 vydává tři prózy Malé děvče, Kolébka a O živé lásce, které přímo čerpají z jejího dětství, mateřství a rodinných vztahů a mají silně autobiografický charakter. Malé děvče zachycuje venkovské mládí a prostředí mlýna, Kolébka vychází z její zkušenosti s mateřstvím a dobovými postoji k „nežádoucímu“ těhotenství, O živé lásce sleduje na osudech tří sester různé podoby ženského života a vztahu k umění. Obálky a ilustrace k těmto knihám vytvořil Josef Čapek, takže i vizuálně jde o společné dílo rodiny a je vidět, že psaní je pro Helenu způsob, jak zpracovat vlastní životní krize a napětí v rodině.
„Malé děvče“ a další prózy
V raných prózách používá Helena rodinu jako hlavní materiál, ale ne jako pomník. V Malém děvčeti líčí vlastní dětství a mládí na venkově – babiččin dům, mlýn, rodiče – s drobnými konflikty a strachy, které k dětství patří. Nezajímá ji velké drama, ale to, jak se doma mluví, jak se dívá otec-lékař na lidi kolem sebe, jak matka zvládá domácnost a děti.
Kolébka posouvá pozornost k mateřství. Hlavní postava Marie otěhotní před svatbou. Helena tu ukazuje matku ne jako ikonu, ale jako ženu, která se bojí porodu, odsudku a vlastní budoucnosti, a do příběhu vkládá i vlastní zkušenost s prvním porodem. Tím otevírá témata, která v dobové „slušné“ literatuře často zůstávala mimo záběr.
V románu O živé lásce sleduje tři sestry a různé podoby ženského života – od snahy sladit rodinu a umění až po rezignaci. Bratři se v těchto knihách objevují spíš okrajově, těžiště je na ženách, rodičích a domácím prostředí. Rodinu kreslí všímavě, s respektem, ale ne „uctivě akademicky“: ukazuje i napětí mezi dcerou a matkou nebo mezi citem a tím, „co se má“. Současně už v těchto textech vidět její metoda – krátké, konkrétní scény, které působí jako paměť, ne jako budování legendy.
Válka, ztráta bratrů a role poslední pamětnice
Konec třicátých a čtyřicátá léta z Helenu udělají svědka, který přežil všechny ostatní. Karel Čapek umírá 25. prosince 1938 na zápal plic, několik měsíců před okupací, Josef je po zatčení v září 1939 postupně převážen tábory a na jaře 1945 umírá v Bergen-Belsenu. Helena jediná ze sourozenců válku přežije – s vědomím, že o tom, jací byli její bratři doma, už nikdo další nepromluví.
Po válce navíc čelí dalšímu tlaku. Její muž Josef Palivec, bývalý diplomat a básník, se v novém režimu stává nepohodlným; je odsouzen v politickém procesu a část života stráví ve vězení. Helena tak nese dvojí ztrátu: zmizelou předválečnou rodinu a zničené poválečné zázemí.
Právě z této pozice „poslední pamětnice“ vzniká později vzpomínková kniha Moji milí bratři, kde spojuje rodinné historky s obrazem doby od monarchie po konec první republiky. Není to akademický životopis, ale osobní zpráva člověka, který byl u toho. Její role se tím definitivně posouvá: není jen sestrou dvou slavných mužů, ale autorkou, která určuje, jak si jejich rodinu bude pamatovat další generace.
Moji milí bratři: jak sestra skládá legendu Karla a Josefa
Moji milí bratři jsou nejznámější a zároveň nejdůležitější knihou Heleny Čapkové. Vyšly posmrtně v roce 1962 v nakladatelství Československý spisovatel a od té doby se několikrát dočkaly nových vydání. Nejde o klasický životopis, ale o vzpomínkovou knihu, v níž sestra vypráví „zevnitř“ rodiny – jako někdo, kdo byl u dětství, začátků i konců obou bratrů.
Helena se v textu vrací k dětství v Hronově, Malých Svatoňovicích a Úpici, popisuje atmosféru domu, vztah rodičů, povahu hronovské babičky i první projevy talentu Josefa a Karla. Neřeší, kam kdo jel a jakou knihu kdy vydal, ale proč se bratři chovali a přemýšleli tak, jak je známe z jejich děl – soustředí se na povahu, rodinné zvyky a drobné situace.
Vedle toho vkládá do knihy vlastní osud: vzpomíná na studia, manželství, válku i poválečnou zkušenost. Čtenář tak sleduje nejen vývoj bratrů od Rakouska-Uherska přes první republiku až k „trpkému konci“ třicátých let, ale i proměnu rodiny jako celku. Helena nepíše uctivou oficiální legendu, ale osobní obraz: ukazuje i problematické rysy matky, napětí v rodině a zranitelnost obou bratrů.
Právě tím se Moji milí bratři stali hlavním zdrojem intimního obrazu Čapků. Na rozdíl od odborných biografií nabízejí čtenáři pohled z kuchyně a dětského pokoje – a dodnes platí za základní rodinnou kroniku, ke které se další autoři o Karlu a Josefovi pořád vracejí.
Statečnost bez pomníku
Za války i po ní stojí Helena po boku Josefa Palivce – básníka a diplomata, který za protektorátu pomáhá lidem a po roce 1948 odmítá přizpůsobit postoje nové moci. Komunistický režim ho po vykonstruovaném procesu pošle do vězení, z diplomata je „nepřítel státu“ a z jeho ženy někdo, s kým není radno si moc začínat. Helena se svých názorů nevzdává, nemá ráda nacisty ani komunisty, a místo klidného stáří ji čeká série špatných let, finanční nejistota a společenská izolace. Navenek působí jako tichá vdova po diplomatovi a sestra slavných bratří, ve skutečnosti ale žije v režimu, kterému nedůvěřuje a který jí to vrací.
Její knihy a vzpomínky proto neukazují jen „hezkou rodinnou legendu“. Z Moji milí bratři a raných próz skládá obraz rodiny, kde jsou vedle talentu i konflikty, únava, strach, politika a válka v každodenní podobě – od napjatých vztahů s matkou po konce obou bratrů a Palivcovo věznění. To, co v čistě „karlovských“ nebo „josefovských“ životopisech bývá shrnuto jednou větou, u ní dostává konkrétní tvář: kdo co řekl, kdo se bál, kdo mlčel.
