Článek
Dne 8. září 1991 proběhlo v Socialistické republice Makedonie referendum o samostatnosti. Hlasování se zúčastnilo přibližně tři čtvrtiny oprávněných voličů a výrazná většina se vyslovila pro vznik suverénního státu. Referenční otázka spojila podporu nezávislosti s možností budoucího svazku se suverénními státy bývalé Jugoslávie.
Část albánské menšiny hlasování bojkotovala, přesto výsledek poskytl politický mandát k odchodu z federace. Parlament se o výsledky opřel a přijal kroky k vyhlášení nezávislosti a k vytvoření základních institucí nového státu. V dalších měsících se otevřela otázka mezinárodního uznání a názvu země.
Makedonie v rámci SFRJ
Makedonie byla po roce 1945 jednou ze šesti republik jugoslávské federace. Po přejmenování v roce 1963 nesla název Socialistická republika Makedonie a v rámci ústavních změn v letech 1968–1974 získaly republiky i srbské provincie velmi širokou autonomii, kterou završila ústava z roku 1974. Ta posílila pravomoci republik a provincií a proměnila federaci v uvolněnější, téměř konfederativní uspořádání.
Společnost byla na počátku 90. let výrazně mnohonárodnostní. Sčítání lidu z roku 1991 mělo neúplné pokrytí, a proto stát na nátlak domácích i mezinárodních aktérů zopakoval řádné sčítání v roce 1994. Podle publikovaných výsledků tvořili Makedonci zhruba dvě třetiny obyvatel, Albánci přibližně jednu čtvrtinu. Státní statistický úřad sám uvádí, že právě sčítání 1991 bylo nedostatečné a 1994 sloužilo jako nový základ; údaje z roku 1994 shrnuje i zpráva UNDP (Makedonci 66,6 %, Albánci 26,3 %).
Politická proměna proběhla v roce 1990 zavedením pluralitních voleb a ustavením mnohostranného shromáždění. Dne 27. ledna 1991 zvolilo shromáždění prezidentem Kira Gligorova; 20. března 1991 pak vznikla první „expertní“ vláda vedená Nikolou Kljuševem. Tyto kroky vytvořily institucionální rámec pro následné referendum a odchod z federace.
Rozpad federálního centra v praxi znamenal, že Makedonie nezískala v Jugoslávské lidové armádě prioritu a nebyla napojena na hlavní válečné fronty ve Slovinsku a Chorvatsku. JLA území Makedonie opustila bez větších střetů během března 1992, což posílilo vnitřní stabilitu. Na podzim 1992 požádal prezident o přítomnost pozorovatelů OSN a v prosinci 1992 Rada bezpečnosti zřídila v Makedonii preventivní misi v rámci UNPROFOR, později samostatnou operaci UNPREDEP.
Referendum 8. září 1991
Referendová otázka byla formulována tak, aby potvrdila suverénní a nezávislý stát Makedonie a současně mu ponechala právo případně vstoupit do budoucího svazku suverénních států Jugoslávie. Cílem bylo otevřít možnost volné konfederace, pokud by se federace úplně rozpadla.
Reakce menšin se lišily: výrazná část Albánců hlasování bojkotovala právě kvůli zmínce o „budoucím svazku“, ale také kvůli nejistému postavení Albánců v novém státě. (Srov. akademické a monitorovací zprávy k tehdejším postojům.)
Výsledek poskytl silný mandát: účast 75,72 % a pro 96,46 % (1 079 308 hlasů). Tato čísla uvádí volební přehledy a mezinárodní chronologie; rámcově je potvrzují i nezávislé rešerše.
Instituce reagovaly rychle a ve sledu konkrétních kroků: 18. září 1991 parlament slavnostně přijal Prohlášení o výsledcích referenda, 25. září 1991 pak Prohlášení o nezávislosti. Následoval základní milník státnosti: nová ústava, přijatá 17. listopadu 1991 a vyhlášená ve Sbírce zákonů.
Faktory „pokojného rozvodu“
Odchod JNA bez střetů. Po přímém vyjednávání prezidenta Kira Gligorova s velením JNA byl stanoven harmonogram odsunu z území republiky. Stažení zhruba 60 000 vojáků bylo dokončeno 26. března 1992; armáda při odchodu odvezla většinu výzbroje, takže nově vznikající stát zůstal prakticky bez obrany. Tento krok odstranil okamžité riziko vnitrostátní eskalace.
Nízká motivace Bělehradu k eskalaci. Analytici upozorňují, že Makedonie měla jen malou srbskou komunitu, která pro centrum moci v Bělehradě nepředstavovala strategický důvod k další válce; zároveň byla pozornost i kapacity svázána konflikty v Chorvatsku a Bosně a potřebou obejít sankce. To vše snížilo pravděpodobnost zásahu proti Skopji.
Včasná prevence OBSE. CSCE/OBSE zřídila v září 1992 „Spillover Monitor Mission to Skopje“ – první dlouhodobou terénní misi organizace v zemi. Mandát byl preventivní: monitorovat severní hranici se Srbskem (FRJ), sbírat varovné signály a tlumit napětí mezi komunitami včetně práce s policií a politiky.
První čistě preventivní rozmístění OSN. Rada bezpečnosti schválila 11. prosince 1992 přítomnost UNPROFOR v Makedonii (rezoluce 795) s úkolem hlídat hranice s Albánií a Srbskem/Černou Horou a podávat včasná hlášení. V roce 1995 byla tato složka přejmenována rezolucí 983 na UNPREDEP a fungovala do roku 1999. Šlo o první misi OSN v dějinách nasazenou preventivně ještě před vypuknutím konfliktu; mise působila zejména v pohraničí, kde tvořila „raný varovný systém“, a v roce 1993 byla posílena o cca 300 vojáků USA.
Kdo a kdy řekl „ano“
Níže je chronologický přehled hlavních milníků mezinárodního uznání po referendu z 8. 9. 1991.
1992 – první vlna
- 15. ledna 1992 – Bulharsko. Jako první oficiálně uznalo nezávislost republiky (současně ale neuznalo samostatný „makedonský národ“ a jazyk).
- 6. února 1992 – Turecko. Druhý stát, který uznal Makedonii; v létě téhož roku navázány diplomatické vztahy (26. 8. 1992). Turecké MZV zároveň dlouhodobě tvrdí, že bylo „prvním státem, který uznal ústavní název“. Zajímavost: jde o rozdíl mezi uznáním nezávislosti a uznáním pod ústavním názvem „Republic of Macedonia“.
- 12. února 1992 – Slovinsko. Vzájemné uznání mezi dvěma bývalými republikami SFRJ.
- 5. srpna 1992 – Rusko. Uznání nezávislosti (patrně pod ústavním názvem); důležitý signál od velmoci mimo EU/NATO.
1993 – OSN a evropská „vlna“
- 7. dubna 1993 – RB OSN (rezoluce 817). Rada bezpečnosti doporučila přijmout stát do OSN s prozatímním označením „the former Yugoslav Republic of Macedonia“ (FYROM), dokud se nevyřeší spor o název.
- 8. dubna 1993 – Valné shromáždění OSN (rezoluce 47/225). Přijetí za člena OSN pod výše uvedeným označením.
- 12.–13. října 1993 – Čína. Navázání diplomatických vztahů (12. 10.) a uznání pod ústavním názvem (jako první velmoc; 13. 10.).
- 16. prosince 1993 – šest klíčových států ES (Dánsko, Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Spojené království). Uznání v duchu označení OSN (FYROM); ostatní státy ES následovaly do konce prosince (mimo Řecko).
- 21. prosince 1993 – Japonsko. Mezi prvními mimoevropskými zeměmi, jež uznaly stát po vstupu do OSN.
- 26. dubna 1993 – Albánie. Formální uznání; diplomatické styky od 24. 12. 1993.
1994 – dokončení uznání „západních“ mocností
- 8. února 1994 – USA. Formální uznání; už 3. 12. 1993 otevřely v Skopji styčný úřad a plné diplomatické vztahy následovaly 13. 9. 1995.
- (Řada dalších bilaterálních uznání a navázání vztahů probíhala v roce 1994 v návaznosti na rámec OSN a na evropské rozhodnutí z prosince 1993.)
Proč OSN použila označení „FYROM“
Kvůli vetu a obavám Řecka z irredenty přes název, symboly a ústavní formulace trvalo mezinárodní společenství na prozatímním označení do vyřešení sporu; to výslovně stanovila RB OSN v rezoluci 817 (7. 4. 1993) a potvrdilo VS OSN 47/225 (8. 4. 1993). Praktický důsledek: řada států uznávala buď pod ústavním názvem, nebo používala FYROM v oficiální komunikaci – obojí se v praxi souběžně vyskytovalo až do Prespanské dohody (2018–2019).
Spor o název a symboly: Athény vs. Skopje
O co šlo? Řecko odmítalo, aby sousední stát užíval název „Makedonie“ bez geografického rozlišení a převzal antické symboly (zejm. Slunce z Verginy), které považuje za součást vlastního dědictví. Sporné symboly a formulace o ochraně menšin v ústavě Skopje Athény vykládaly jako potenciální územní nároky.. To vedlo k dlouhé mezinárodní mediaci pod OSN a k používání prozatímního označení „the former Yugoslav Republic of Macedonia“ v rámci OSN (rezoluce RB 817, 7. 4. 1993).
Embargo a jeho zrušení. 16. února 1994 zavedlo Řecko obchodní embargo na Makedonii; Evropská komise krok téhož roku postoupila k Soudnímu dvoru EU. Embargo bylo zrušeno v říjnu 1995 po dosažení dohody a příslibu změn symbolů a ústavy.
Interim Accord (13. 9. 1995). Prozatímní dohoda pod patronací OSN upravila vzájemné vztahy: Skopje se zavázalo měnit sporné symboly a upřesnit ústavní klauzule; Řecko se zavázalo nebránit členství souseda v mezinárodních organizacích, pokud bude používat prozatímní označení dle rezoluce 817 (klíčový čl. 11(1)). Dohoda také zakotvila závazky ohledně symbolů (čl. 7(2)).
Změna vlajky a ústavní úpravy. Nová vlajka byla přijata 5. října 1995 (zákon, Sbírka – Official Gazette č. 47/95) a poprvé vztyčena před parlamentem 7. října; 22. října se objevila i před sídlem OSN v New Yorku. Současně byly upraveny články ústavy, jež Athény považovaly za symboly spojované s územními nároky.
Jak spor blokoval EU a NATO (a proč)
- NATO, Bukurešť 2008: Aliance konstatovala, že kvůli nevyřešenému názvu nepošle pozvánku k členství; až vyřešení sporu otevře dveře. (Formulováno v závěrech summitu.)
- ICJ 2011: Mezinárodní soudní dvůr rozhodl 5. prosince 2011, že Řecko porušilo čl. 11(1) Interim Accordu tím, že v Bukurešti 2008 bránilo přistoupení souseda do NATO — rozsudek však nestanovil konkrétní nápravná opatření.
- EU rozměr: Řecko opakovaně signalizovalo, že bez dohody o názvu nebude ratifikovat posuny v integraci; Evropský parlament i analytické materiály popisují „bukurešťský syndrom“ jako přetrvávající překážku i v přístupovém procesu k EU.
Vnitřní zkouška státu: rok 2001 a Ohridská dohoda
Konflikt a jeho příčiny. Na jaře 2001 se v pohraničí kolem Tetova a v oblasti Kumanovo–Lipkovo rozhořely střety mezi makedonskými bezpečnostními silami a ozbrojenou NLA. K eskalaci přispěla kombinace požadavků albánské menšiny (jazyk, zastoupení ve státních institucích, decentralizace) a „přelití“ napětí po kosovské krizi. Symbolickým momentem byla evakuace povstalců z Aračinova 25. června 2001 pod dohledem NATO, která vyvolala masové protesty ve Skopji.
Cesta k dohodě. Po sérii příměří a mezinárodní mediaci (EU – François Léotard, USA – James W. Pardew) byl 13. srpna 2001 podepsán Ohridský rámcový dohodový balík – právní a politický kompromis, který ukončil bojové operace a vytyčil reformy státního uspořádání. Dohoda byla podepsána 13. srpna 2001 ve Skopji a nabyla účinnosti téhož dne.
Co dohoda změnila.
- Jazyky: princip, že jazyk komunity s alespoň 20 % obyvatel je v institucích a na úrovni samospráv používán jako druhý úřední; prakticky se to týkalo albánštiny.
- Decentralizace a správa obcí: posílení samosprávy, úpravy hranic vybraných obcí, větší finanční autonomie.
- Spravedlivé zastoupení („equitable representation“): systematické navyšování podílu příslušníků menšin v policii, armádě a státní správě. Součástí byla i demokratická policie a místní nábor v citlivých oblastech.
- Způsob rozhodování: u vybraných zákonů týkajících se identity a kultury princip „dvojí většiny“ (většina všech poslanců + většina poslanců menšin).
Zbraně a bezpečnostní záruky. Implementaci podpořila krátká operace NATO Operation Essential Harvest: od 22. srpna 2001 nasadila aliance jednotky k převzetí a zničení zbraní NLA. Cíl byl cca 3 300 kusů; v praxi NATO uvádí „téměř 4 000 zbraní“ a „několik set tisíc kusů munice a výbušnin“, s ukončením sběru na konci září 2001.
Ústavní tečka. Parlament následně schválil balík ústavních změn vyplývajících z Ohridu – 16. listopadu 2001 je přijal „drtivou většinou“. To je ověřitelný fakt, který zaznamenal i Výbor ministrů Rady Evropy.
Proč to zemi udrželo pohromadě. Dohoda přenesla spor z bojiště do institucí, dala menšinám hmatatelné garance (jazyk, podíl na moci) a současně vytvořila mezinárodně hlídanou trajektorii – NATO zajistilo odzbrojení, OBSE dlouhodobě dohlíží na reformy policie, volby a soužití komunit. Právě kombinace právních ústupků, decentralizace a vnějších garancí omezila riziko návratu k násilí.
Uzavření názvového sporu
Co se dohodlo. Dne 17. června 2018 byla u Prespanského jezera podepsána dohoda, která stanovila nový název Republika Severní Makedonie s platností erga omnes (pro veškeré vnitrostátní i mezinárodní užití). Dohoda zároveň upravila další klíčové prvky identity: národnost „Macedonian/citizen of the Republic of North Macedonia“ a jazyk „Macedonian“ (ve smyslu standardizace OSN z roku 1977). Součástí byly i závazky k užívání názvosloví a označení státu v souladu s novým názvem.
Jak se to schválilo. Parlament v Skopji schválil ústavní změny 11. ledna 2019 (dvoutřetinová většina, 81 ze 120 poslanců). 25. ledna 2019 dohodu ratifikoval řecký parlament. 6. února 2019 spojenci v NATO podepsali přístupový protokol a 8. února 2019 jej ratifikovalo Řecko, čímž odpadla poslední podmínka účinnosti. 12. února 2019 vstoupila Prespanská dohoda v platnost a nový název se stal oficiálním.
Okamžité dopady. Dohoda odblokovala euroatlantickou trajektorii: Severní Makedonie se stala 30. členem NATO dne 27. března 2020 (po uložení listiny o přístupu u depozitáře v USA); o tři dny později byla vztyčena vlajka před sídlem Aliance v Bruselu.
Co zůstalo otevřené
Po Prespě se objevují epizody, kdy politici v Skopji nepoužijí oficiální název „Severní Makedonie“. V květnu 2024 nový prezident použil při inauguraci „Makedonie“ a Řecko vzápětí varovalo, že takové porušování dohody může zbrzdit cestu do EU; podobně o pár týdnů později reagovalo i na výroky nového premiéra. Reakce přicházely nejen z Athén, ale i z Bruselu.
Druhý otevřený uzel je spor s Bulharskem v rámci přístupového procesu do EU. Evropská rada v roce 2022 odblokovala jednání s podmínkou, že Skopje doplní do ústavy Bulhary jako uznanou menšinu; bez této změny se neotevřou první kapitoly. Komise to opakovaně připomněla ve své zprávě pro rok 2024 a EU činitelé to Skopji tlumočili i při návštěvách. Výsledek roku 2025: jednání stojí na ústavní novele, zatímco vláda v Skopji žádá reciproční kroky Sofie.
Aktuální stav v roce 2025: vláda premiéra Mickoského navrhla, aby se do rozhovorů se Sofií zapojily EU a NATO jako garanti, což má odblokovat pat kolem ústavní změny. Zda na to Bulharsko přistoupí, není jisté. Mezitím platí, že bez ústavní novely se proces s EU neposune.
Poučení z makedonské cesty k samostatnosti
Makedonie ukazuje, že rozpad federace nemusí začínat střelbou, ale že pak přichází jiný typ zkoušky. Nejtěžší práce se odehrává u stolů, v parlamentech a u mezinárodních institucí. Samostatnost je politické rozhodnutí, stabilita je každodenní proces.
Klíčová lekce zní, že instituce a postupy jsou stejně důležité jako emoce a symboly. Referendum dalo mandát, ale rozhodující byla schopnost rychle budovat pravidla, měnit ústavu, vytvářet funkční samosprávu a hledat rovnováhu mezi většinou a menšinami. Bez těchto kroků by vnější uznání a členství v organizacích nepřišlo.
Druhým poznatkem je vztah mezi názvem státu, vlajkou a bezpečností. Název není jen etiketa. Je to signál dovnitř i ven. Spor o pojmenování a symboly měl přímý dopad na obchod, na sousedské vztahy i na přístup k NATO a EU. Slovo může zvednout závoru, ale také ji spustit.
Třetí poučení přináší rok 2001. Bezpečnost nelze držet jen silou. Trvalejší je kombinace politické dohody, právních záruk a dohledu zvenčí. Ohridská dohoda ukázala, že když menšiny získají skutečnou účast na moci, snižuje se motivace řešit spory násilím a roste důvěra v pravidla.
A nakonec dnešek. I po dohodě u Prespy zůstává nutné dodržovat závazky a pečlivě vážit slova. Malé odchylky v označování mohou mít velké následky pro jednání s EU. Makedonský příběh připomíná, že suverenita není jednorázový akt, ale dlouhá cesta, na které se počítá trpělivost, přesnost a konzistence.
Zdroje: Resolution 817 (1993) /
