Článek
Kyjev, 24. srpna 1991. Verchovna rada zasedá mimořádně, pět dní po zpackaném moskevském puči. Na pořadu je jediný bod: směr země.
Parlament přijímá Akt vyhlášení nezávislosti Ukrajiny. Od této chvíle mají na jejím území platit jen ukrajinské zákony. Zároveň se vypisuje celostátní referendum na 1. prosince, aby rozhodnutí potvrdili voliči.
Do sálu je přinesena modro-žlutá vlajka. Není to kulisa, ale návrat státního symbolu do politiky. Tímto okamžikem se přeskupují poměry ve východní Evropě.
Proč právě tehdy?
19.–21. srpna 1991 se v Moskvě zhroutil pokus o převrat. Státní výbor pro výjimečný stav selhal, armáda a KGB přišly o autoritu a centrum moci se na pár dní doslova rozpadlo. Vzniklo okno, ve kterém se dalo rozhodnout bez diktátu z Moskvy.
Ukrajina na ten okamžik nebyla nepřipravená. Už 16. července 1990 přijala Deklaraci státní suverenity Ukrajiny: přednost vlastních zákonů, právo na vlastní měnu, ozbrojené síly i neutralitu. Následoval zákon o hospodářské samostatnosti (listopad 1990), silné společenské hnutí (Ruch), studentská „Revoluce na žule“ a sílící požadavek, aby se o klíčových věcech rozhodovalo v Kyjevě.
Na jaře 1991 si Unie ještě zkusila vynutit pokračování v nové podobě. V celosvazovém referendu se na Ukrajině ptali, zda má republika zůstat v Uniji suverénních států „na základě Deklarace suverenity“. Odpověď byla ano, ale s předpokladem, že Kyjev bude mít hlavní slovo. Po kolapsu puče tenhle předpoklad ztratil smysl: mocenské centrum už nebylo schopné garantovat žádnou smlouvu.
A právě proto přišel 24. srpen 1991. Parlament měl připravený rámec, společnost měla mandát a Moskva neměla sílu rozhodnutí zablokovat. Z deklarované suverenity se stala konkrétní nezávislost.
Co přesně parlament schválil
Verchovna rada přijala Akt vyhlášení nezávislosti Ukrajiny. V něm stojí, že Ukrajina je samostatný a nezávislý stát a že na jejím území platí pouze ústava a zákony Ukrajiny. Text zároveň potvrzuje nerozeznatelnost a nedělitelnost území a rámuje krok jako pokračování vlastní státnosti.
Současně poslanci schválili rezoluci o celostátním referendu: 1. prosince 1991 měli voliči jasně říci, zda akt potvrzují. Otázka byla jednoduchá a přímá: „Potvrzujete Akt vyhlášení nezávislosti Ukrajiny?“
Tím získalo rozhodnutí okamžitou právní platnost a zároveň i veřejný mandát, který měl přijít od voličů během několika týdnů.
Hlasování a atmosféra v sále
Jednání trvalo dlouho a šlo krok za krokem podle jednacího řádu. Návrh aktu byl přečten, padly krátké připomínky k formulacím a právníci z pléna je rychle zapracovali. V 17:55 se hlasovalo. Výsledek byl jasný: ústavní většina pro, proti jen jednotky hlasů, několik se zdrželo.
Předsedající Leonid Kravčuk oznámil přijetí a požádal o přípravu prováděcích usnesení. V sále nebyly dlouhé projevy ani blokace procedury; rozhodnutí proběhlo v jednom dni. Hned poté následovala série technických kroků, které měly převést rozhodnutí do praxe a otevřít další hlasování.
Co následovalo hned poté
Bezprostředně po přijetí aktu přijala Verchovna rada usnesení „O vojenských útvarech na území Ukrajiny“ (č. 1431-XII). Všechny jednotky dislokované v republice podřídila ukrajinskému parlamentu a uložila vládě zahájit vytváření Ozbrojených sil Ukrajiny, Republikové gardy a ochranných útvarů pro parlament, vládu a Národní banku. Šlo o rychlé převzetí kontroly nad armádou a bezpečností státu.
V následujících dnech se řešila i politika. 26. srpna 1991 vydalo prezidium rady dekret o dočasném pozastavení činnosti Komunistické strany Ukrajiny a zmrazení majetku kvůli prověření účasti na moskevském puči; 30. srpna následoval zákaz strany. Zároveň se rozhodovalo o zestátnění stranického majetku a jeho převodu státním a místním orgánům.
V obraně šly kroky dál i po 24. srpnu: během září parlament zřídil Ministerstvo obrany a navázal proces převzetí svazových útvarů do ukrajinské podřízenosti; na podzim pak následovaly první systémové zákony v oblasti obrany a přísaha. (Chronologie: rozhodnutí o zřízení MO 24. září 1991, klíčové obranné zákony a text vojenské přísahy 6. prosince 1991.)
Referendum 1. prosince 1991
K urnám přišlo 84,18 % voličů. Pro nezávislost hlasovalo 90,32 %. Mandát byl jasný.
„Ano“ zvítězilo ve všech 27 správních jednotkách – ve 24 oblastech, v Kyjevě, na Krymu i v Sevastopolu. Na západě šlo o drtivou podporu, na jihu a východě o většinu, která stačila k jednotnému výsledku celé země.
Ve stejný den si Ukrajinci zvolili i hlavu státu. Prvním prezidentem se stal Leonid Kravčuk. Tím se politické rozhodnutí z 24. srpna opřelo o celostátní hlas voličů a přešlo z prohlášení do praxe.
Oficiální bulletin s výsledky referenda (1. 12. 1991) — přehled hlasování.
Mezinárodní uznání
Po referendu se rozjela lavina diplomatických kroků. 2. prosince 1991 uznaly Ukrajinu Polsko a Kanada (Kanada jako první západní země). Téhož dne oznámil v ruské televizi Boris Jelcin, že Ruská federace uznává ukrajinskou nezávislost.
Hned vzápětí následovali další sousedé a evropské státy. Maďarsko uznalo 3. prosince a jako vůbec první otevřelo v Kyjevě cizí ambasádu (4. prosince). Československo uznalo v první dekádě prosince. Spojené státy přidaly uznání na 25. prosince. Německo následovalo 26. prosince, Francie 27. prosince a Velká Británie 31. prosince 1991. Do konce roku měla Ukrajina široké mezinárodní uznání.
V prosinci 1991 tak Kyjev získal nejen bilaterální uznání klíčových partnerů, ale i de facto potvrzení místa v mezinárodním systému: Ukrajina pokračovala jako členský stát OSN (nástupnictví po Ukrajinské SSR), což její státnost pevně ukotvilo.
(Pro pořádek: datumy se v literatuře občas liší u ruského oznámení a u několika evropských zemí; uvedené termíny vycházejí z oficiálních přehledů a specializovaných studií.)
Bělověžské dohody a konec SSSR
8. prosince 1991 se ve Viskuli v Bělověžském pralese sešli Boris Jelcin, Leonid Kravčuk a Stanislav Šuškevič. Podepsali bělověžské dohody: prohlásili neplatnost Smlouvy z roku 1922 a vyhlásili vznik Společenství nezávislých států (SNS/CIS). Tím dali politickou tečku za svazem tří zakládajících republik.
21. prosince 1991 následoval Almaatský protokol. Přidalo se dalších osm republik (celkem jedenáct signatářů) a CIS se stal rámcem pro rozchod i koordinaci toho nejnutnějšího – hranic, hospodářství a dočasného velení nad ozbrojenými silami, zejména strategickými. Dokument zároveň konstatoval, že SSSR přestal existovat.
24. prosince 1991 doručil sovětský velvyslanec v OSN dopis podepsaný Jelcinem: Ruská federace převezme členství SSSR v OSN včetně stálého křesla v RB. Námitky nepadly a Rusko zasedlo u Rady bezpečnosti už na konci roku.
25. prosince 1991 rezignoval Michail Gorbačov. Nad Kremlem klesla červená vlajka a vystřídala ji ruská trikolóra. 26. prosince 1991 přijal Sovět republik deklaraci č. 142-N, která právně ukončila existenci SSSR. Tím se proces rozchodu uzavřel i formálně.
(Pozn.: Baltské státy se CIS neúčastnily; Gruzie se tehdy nepřipojila. CIS sloužil jako přechodný rámec pro většinu bývalých svazových republik.)
První systémové kroky státu
6. prosince 1991 dal parlament armádě jasný rámec: přijal zákon o obraně a zákon o ozbrojených silách. Od té chvíle vojáci skládají přísahu Ukrajině a datum se stalo Dnem ozbrojených sil.
Stát zároveň vyřešil, kdo je jeho občanem. Zákon o státním občanství stanovil, že trvalí obyvatelé bez jiného občanství se stávají občany Ukrajiny; zákon definoval i další způsoby nabytí. Účinky běží zpětně od 24. srpna 1991, klíčové milníky pak od 13. listopadu 1991.
Během pár týdnů dostal stát i své symboly. Hymna („Šče ne vmerla Ukrajiny“) byla přijata 15. ledna 1992; text se formalizoval zákonem v roce 2003. Vlajku (modro-žlutou) schválila Verchovna rada 28. ledna 1992. Malý státní znak – trizub následoval 19. února 1992. Tím se uzavřela základní trojice symbolů.
Na penězích se postupovalo ve dvou krocích. Nejprve začal kolovat karbovanec (kupón); od 12. listopadu 1992 byl jediným zákonným platidlem. V září 1996 proběhla měnová reforma: hřivna nahradila karbovanec v poměru 1 : 100 000 (výmena 2.–16. 9. 1996).
Institucionální základ stvrdila nová Ústava. Parlament ji přijal 28. června 1996 a od té doby musí veškeré zákony s ústavou souhlasit. Tím se dokončila první etapa budování státnosti.
Dlouhodobý význam
Rozhodnutí z 24. srpna 1991 zlomilo páteř svazu. Bez Ukrajiny nebylo možné udržet žádnou „novou unii“ – rozloha, průmysl, černomořské přístavy, zemědělství i tranzit energií. Kreml ztratil klíčovou republiku, a tím i reálnou možnost svaz obnovit.
Ukrajina současně změnila mapu evropské bezpečnosti. Na jejím území zůstaly tisíce jaderných hlavic, nosiče i infrastruktura. V roce 1994 přijala Budapešťské memorandum: vzdala se třetího největšího jaderného arzenálu výměnou za bezpečnostní ujištění a respekt hranic. Tento krok definoval kyjevskou zahraniční politiku na desetiletí a stal se měřítkem pro debaty o zárukách a důvěře v mezinárodním právu.
Následoval vlastní stát v praxi: ústava (1996), hřivna, instituce, armáda, dohody o Černomořské flotile a postupné vyvazování z moskevských struktur. Ekonomika se přesměrovávala, politika zdomácňovala. Pluralitní soutěž a tlak občanské společnosti se staly trvalým prvkem, i když cesta byla hrbolatá.
Směr na Západ sílil s každou krizí. Oranžová revoluce (2004) a Euromajdan (2013–2014) potvrdily, že orientace země je veřejnou volbou, ne rozhodnutím kabinetu. Po anexi Krymu a po plnohodnotné válce, která začala v roce 2022, se z ukrajinské nezávislosti stal klíč evropské bezpečnostní architektury i test odolnosti pravidelného řádu.
Dopad je širší než hranice státu. Válka změnila energetické toky, urychlila přezbrojení Evropy a otevřela otázku potravinové bezpečnosti, protože ukrajinské obilí a přístavy jsou součástí globálního trhu. Z rozhodnutí z roku 1991 tak není jen historický milník. Je to příčina dneška – politická, vojenská i ekonomická.
https://zakon.rada.gov.ua/laws/main/1435-12
https://zakon.rada.gov.ua/laws/main/1774-12
