Článek
V prosinci 1804 se v katedrále Notre-Dame v Paříži Napoleon Bonaparte korunoval císařem Francie. Evropa ještě nezažila tak náhlý a dramatický vzestup k moci. Ze syna zchudlé korsické šlechty se stal vojenský diktátor Francie. Revoluce a války mu vyčistily cestu k trůnu. A právě válka bude dominovat jeho desetileté vládě. Válka v historii nevídaná, která za sebou zanechá miliony mrtvých a celý kontinent v neklidu.
Napoleon císař
Osm měsíců po korunovaci bylo Francouzské impérium a jeho španělský spojenec ve válce s Británií. Napoleon shromáždil armádu o síle 180 000 mužů na lamanšském pobřeží. Plán invaze byl lákavý, ale dokud britské královské loďstvo vládlo mořím, byl to jen sen. Británie nemohla Napoleona vyzvat na souši a Napoleon nemohl Británii zasáhnout na vodě. Tak se začal psát příběh války, která byla i zápasem nervů, diplomacie a peněz.
Britský premiér William Pitt se proto snažil vystavět evropskou koalici proti Francii pomocí diplomacie a zlata. Británie se brzy stala Napoleonovým nejzarytějším nepřítelem a její noviny s chutí zesměšňovaly francouzského císaře. Rivalita obou států v Evropě i v zámoří byla stará jako sama moderní diplomacie. Pitt se obával, že Napoleonovy úspěchy učiní Francii příliš mocnou. Pokud měl následovat dlouhotrvající mír, musel být francouzský císař poražen a rovnováha moci obnovena.
Třetí koalice
V Evropě Pitt našel spojence mezi monarchy, kteří opovrhovali Napoleonem jako produktem francouzské revoluce a považovali ho za hrozbu pro zavedený řád. Největší zášť chovali Rakušané, protože jejich vliv v Německu a Itálii se po francouzských vítězstvích drolil. Poslední kapka přišla v květnu 1804, když se Napoleon v Miláně korunoval králem Itálie. Rakousko, Rusko, Švédsko a Neapol se připojily k Británii v alianci známé jako Třetí koalice a přišly s ambiciózním plánem společných ofenzív proti Francii.
Hlavní útok měla vést rakousko-ruská armáda postupující do Francie přes Rýn. Napoleon se o plánu doslechl a zareagoval po svém rychle a rozhodně. Byl odhodlaný udeřit první, než Spojenci spojí své síly. Nařídil armádě, nyní přejmenované na La Grande Armée, vyrazit k řece Rýn. Jeho cílem byla rakouská armáda generála Macka, která příliš rychle postoupila proti Bavorsku, francouzskému spojenci, a ocitla se nebezpečně mimo dosah dalších spojeneckých sil.
Napoleon nařídil maršálu Muratovi, slavnému a okázalému veliteli kavalérie, provést klamné útoky skrze Černý les. Zbytek rychle pochodující armády mezitím obešel Mackovu armádu ze severu. Toho léta byla Grande Armée na vrcholu své síly. Dobře vycvičená, vysoce motivovaná a s pluky v plné síle. Navíc byla nově reorganizována do sborového systému, který později převzaly prakticky všechny armády světa.
Každý sbor, vedený maršálem, byl menší armádou o síle 15 až 30 000 mužů s vlastní pěchotou, jízdou, děly i podpůrnými oddíly. Každý sbor tak mohl pochodovat a bojovat po krátký čas nezávisle. Napoleon se tím oprostil od staré doktríny jediné koncentrované armády a mohl postupovat s rozestoupenými sbory. Zakryl pravý cíl, zvýšil rychlost pohybu a zároveň umožnil armádě žít z oné země. Získávat zásoby z roztroušených vesnic a nespoléhat na pomalé zásobovací vagóny. Jakmile byla hlavní nepřátelská síla nalezena, armáda se mohla rychle shromáždit k bitvě.
Ulm a Vídeň
Mack si neuvědomil svou nebezpečnou pozici, dokud nebylo pozdě. Napoleonův rychle pochodující sbor překročil Dunaj v jeho týlu a obklíčil jeho armádu. Mack zahájil několik špatně koordinovaných protiútoků, ale navzdory zoufalé snaze se Rakušané nedokázali z pasti probít. Doufal, že ruská Kutuzovova armáda dorazí včas a zachrání ho. Rusové však byli stále více než 260 kilometrů daleko.
V Ulmu, 19. října, jen šest týdnů po začátku války, se Mack i s armádou vzdal Napoleonovi. Francouzi zajali skoro 60 000 Rakušanů a Napoleon zasadil svůj první devastující úder Třetí koalici. Ruský generál Michail Kutuzov byl zkušený a obezřetnější velitel než Mack. Jeho armáda byla vyčerpaná po 1500 kilometrech pochodu z Ruska. Když obdržel zprávy o rakouské kapitulaci v Ulmu, pochopil, že Napoleonovi sám čelit nemůže, a okamžitě nařídil ústup.
Ulm a Mackova kapitulace.
Napoleon ho pronásledoval. Ruský zadní voj bojoval několik tvrdých bitev, ale nedokázal zachránit rakouské hlavní město. Francouzi vstoupili do Vídně a Kutuzov ustoupil až do Olomouce. Tam se k němu připojily posily a dorazil dokonce i ruský car Alexandr a rakouský vládce František osobně. Kutuzovův únik Napoleona rozzuřil. Jeho armáda byla daleko od domova, vyčerpaná, a zima se blížila. Potřeboval si rychle vynutit rozhodující bitvu.
Naštěstí pro něj příliš sebevědomý sedmadvacetiletý ruský car toužil po slávě. Odmítl obavy zkušeného Kutuzova a Spojenecká armáda se přiblížila. Napoleon nařídil sborům rychle se shromáždit na bojišti, které pečlivě zvolil poblíž města Slavkov. Do hluboké noci dohlížel na rozmístění armády. Poté si dopřál pár hodin spánku u táborového ohně. Úsvit značil první výročí od jeho korunovace císařem a přislíbil bitvu, která jeho říši zajistí přežití nebo zánik.
Slavkov 1805
Ráno 2. prosince 1805 bylo chladné, jasné a zahalené do husté mlhy. Dvě skoro stejně početné armády byly rozestoupeny na jedenáctikilometrovém bojišti. Spojenci okupovali výšiny na Prateckém návrší, zatímco francouzský 3. sbor maršála Davouta stále pochodoval na bojiště. Když Spojenci spatřili Napoleonovo příliš roztažené pravé křídlo, naplánovali masivní úder z Prateckého návrší. Chtěli převálcovat francouzské pravé křídlo, stočit se a obejít Napoleonovu armádu.
Netušili, že Napoleon pravé křídlo oslabil úmyslně. Chtěl je vylákat k přesně takovému kroku a pak zaútočit na Pratecké návrší, aby nepřátelskou armádu přetnul vedví. Jeho smělý plán spoléhal na správný odhad spojeneckého pohybu, rychlý příjezd Davoutova 3. sboru a pečlivě načasovaný protiútok.
Bitva začala kolem sedmé hodiny, když se předsunuté rakouské jednotky generála Kienmayera střetly s Francouzi bránícími vesnici Telnice. Navzdory pramalým šancím se Francouzi drželi tvrdě a byli postupně zatlačeni zpět. Ale Spojenci místo okamžitého obchvatového úderu váhali. Ranní mlha, zpožděné rozkazy a chaos oddálily rozhodující pohyb o další hodinu. Brzy nato vypukly tvrdé boje u vesnice a hradu Sokolnice.
Davoutův sbor, který ušel 110 kilometrů za dva dny, konečně dorazil a posílil francouzské pravé křídlo. Okolo deváté hodiny se jeho pěší brigáda vynořila z mlhy, znovu dobyla Telnici, a byla opět vyhnána rakouskými husary. Dvě další Davoutovy brigády posílily Francouze v Sokolnici. Jakmile se mlha zvedla, Napoleon uviděl přesně to, v co doufal. Spojenecké levé křídlo pochodovalo z Prateckého vrchu.
Napoleon proto nařídil 4. sboru maršála Soulta zahájit útok. Ke zděšení spojeneckých velitelů dvě francouzské pěší divize, dosud skryté v mlze, vpochodovaly do spojeneckého středu. Kutuzov byl nucen narychlo zorganizovat obranu návrší užitím 4. zástupu. Následovaly dvě hodiny krvavých bojů. Střílelo se tak rychle, že oběma stranám docházela munice a přešlo se k bajonetům. Do jedenácti hodin Francouzi díky výcviku i disciplíně návrší zabezpečili a vrazili hluboký klín do spojeneckých pozic.
Na severu došlo k velké jízdní bitvě. Rusové z předsunutých sil generála Bagrationa obsadili Tvarožnou, ale zastavila je dělostřelecká palba ze santonského kopce. Rozhodná zteč šesti pluků francouzské těžké jízdy zahnala Spojence zpět. Díky tomu se mohl 5. sbor maršála Lannese pohnout kupředu a obsadit Blažovice a Holubice.
Velkokníže Konstantin, velící ruské carské stráži, poté vedl vpřed poslední spojenecké zálohy v zoufalé snaze znovu získat Pratecké návrší. Prapor francouzského 4. řadového pluku čelil nájezdu ruské kavalérie a během krvavého boje přišel o svou orlí standardu. Napoleon se přesunul na návrší a vyslal vlastní gardovou jízdu. V krutém souboji elitních jezdců obou armád zvítězili Francouzi.
Napoleon prolomil spojenecký střed a potřeboval uvěznit spojenecké levé křídlo, které stále svádělo tvrdé boje o Sokolnici. Kolem čtrnácté hodiny nařídil čtyřem divizím zamířit na jih a odříznout ústupovou cestu. Generál Buxhöwden velící levému křídlu si až teď všiml, v jakém je nebezpečí. Pod útokem ze tří stran mohl ustoupit jedině na jih.
Mnoho vojáků bylo nuceno utíkat přes zamrzlé rybníky. Francouzská děla zahájila palbu ve snaze prolomit pod nepřáteli led. Na dvě stovky mužů a desítky koní se utopilo ve studené vodě, ne tisíce, jak později tvrdila Napoleonova propaganda. Francouzský císař vybojoval brilantní vítězství. Jeho armáda zajala přes 10 000 vojáků a 45 nepřátelských standard. Tisíce mrtvých a raněných z obou stran ležely na bojišti, mnozí bez povšimnutí i po několik dní.
Bitva Tří císařů byla drtivým úderem Třetí koalici. Jakmile se Rusové stáhli do Ruska, František I. Rakouský byl nucen přistoupit na ponižující vyrovnání s Francií. Zaplatit 40 milionů franků jako reparace a vzdát se území výměnou za mír.
Jenže mezitím Napoleona dostihly zprávy o katastrofální francouzsko-španělské porážce na moři u mysu Trafalgar. Britský admirál lord Nelson za cenu vlastního života zajistil vítězství tak velkolepé, že upevnilo britskou námořní nadvládu nejen do konce války, ale na dlouhá desetiletí. Británie zůstala vládcem moří. Napoleon byl nezdolný na souši. Dva obři, kteří si vzájemně nemohli skočit do ringu.
Když William Pitt obdržel zprávu o Napoleonově vítězství u Slavkova, údajně řekl, že mapu Evropy lze smotat, protože po dalších deset let nebude třeba. O měsíc později Pitt zemřel, ale jeho varování o desetileté válce a nepokojích v Evropě působí zpětně až nepříjemně přesně. Slavkov nebyl konec. Byl to start signálu, že Napoleonova éra bude velká, rychlá, a pro Evropu bolestivě drahá.
