Středověká řemesla: dovednosti, které dnes zase vydělávají

Tvoje korporátní práce chce vysokou školu, roky praxe, a stejně platí míň než si v roce 1347 vydělal čtrnáctiletý středověký kovář. Jenže tohle ti nikdo neřekne: jedna z těch středověkých dovedností dneska potichu vydělává lidem šesticiferné částky z garáže. A není to ta, kterou tipuješ.

Bednáři dělali sudy. Zní to nudně, co? Blbost. Tihle lidi byli v podstatě středověcí inženýři, kteří přišli na to, jak udělat dokonale vodotěsnou nádobu jen z prohnutých dřevěných dužin a kovových obručí. Žádné lepidlo, žádné hřebíky, nic. Jen fyzika a zručnost.

A v čem to bylo geniální? Když se sud naplní tekutinou, dřevo nabobtná. A jak nabobtná, kovové obruče se stáhnou ještě víc. Ten sud se doslova sám utěsní.

Ve středověku se v sudech převáželo úplně všechno tekuté. Víno, pivo, velrybí olej, dokonce i střelný prach. Cokoliv, co teče, čvachtá nebo se musí skladovat, mělo svůj sud. Obchodní trasy jely na sudech. Armády pochodovaly na sudech. Bez bednářů by civilizace tahala tekutiny v kýblech jako nějaká mokrá noční můra.

Šikovný bednář zvládl udělat tři až čtyři sudy denně. A království si těchhle řemeslníků vážila tak moc, že vydávala zákony, které jim zakazovaly odcházet ze země. Zkus si dneska sehnat takovou „jistotu práce“.

A teď ta část pro peněženku. Moderní řemeslné palírny platí za ručně dělaný bourbonový sud 300 až 500 dolarů. A od „whiskey boomu“ v 2010 poptávka brutálně převyšuje nabídku. Palírny o sudy doslova soutěží.

Standardní americký sud (53 galonů) váží prázdný kolem 110 liber (cca 50kg). Má vydržet držet tekutinu 20+ let a nesmí pustit ani kapku. To je přesné inženýrství udělané ručně. Bez CNC, bez laseru, jen člověk a nářadí.

Důchodci a zkušení truhláři už to prokoukli. Jedou vedlejšák z garáže: prodávají dekorativní sudy a sběrače dešťové vody online za 150 až 800 dolarů kus. Na „zastaralé“ řemeslo docela slušný.

A sudy jsou jen jedna část středověké infrastruktury, kterou dneska zase někdo chce a platí za ni. Když už jsme u věcí, které lidi pořád potřebují „od nuly“, pojďme na to, co máš na nohou.

Cordwaneři (obuvníci) vyráběli úplně nové boty. Ševci (opraváři) spravovali staré. A cechy byly na tohle rozlišení tak alergické, že kdyby opravář přistihli, jak šije nové boty, mohl přijít o celou živnost.

Proč takové drama? Kontrola kvality. Název „cordwainer“ je od kordovanu (cordovan) – šíleně drahé španělské kůže, na kterou směli sahat jen certifikovaní mistři. Práce s luxusním materiálem znamenala luxusní standardy. A luxusní standardy znamenaly: opraváři zůstanou ve své lajně.

Jeden pár středověkých bot zabral 15 až 20 hodin ruční práce. Řezání kůže, šití voskovanou lněnou nití, tvarování přes dřevěná kopyta. Žádné stroje, žádné zkratky, jen ruce, skill a trpělivost.

Dneska si zakázkoví ševci účtují 800 až 3 000 dolarů za pár. A nemají nouzi o zákazníky. Ti dobří mají čekací listiny 6 až 18 měsíců. Lidi fakt čekají přes rok na boty.

Proč by někdo platil tolik, když v obchodě koupí tenisky za pár stovek? Protože v každé noze máš 26 kostí. Dohromady 52 kostí – skoro čtvrtinu všech kostí v těle jen v chodidlech. Masová výroba dělá jednu „univerzální“ nohu. Ruční bota se dělá na tvoje konkrétní míry. Umí zlepšit bolesti zad, kolen, dokonce i bolesti hlavy, které by tě nenapadlo spojit s obuví.

Můj děda nosil jedny ručně dělané boty 37 let. Já za poslední dekádu zničil možná 15 párů z fabriky. Člověk si pak říká, co je vlastně drahé.

Několik amerických cordwainerů dnes učí víkendové kurzy za 400 až 600 dolarů. Lidi odcházejí s hotovým párem bot, které si sami udělali. Ne „model“, ne „vzorek“, normálně nositelné boty. Bariéra vstupu je překvapivě nízká: ruční nástroje, kvalitní kůže a někdo, kdo tě naučí tradiční postup.

Jenže boty nebyly jediná precizní posedlost. Někteří řemeslníci trávili dny výrobou věcí, jejichž účel byl prostý: letět vzduchem a zabít člověka.

Šípaři (fletcheři) dělali šípy. Tečka. A ve středověké Anglii jich bylo potřeba tolik, že to byla otázka národní bezpečnosti.

Tady je číslo, které ti zvedne obočí: jedna velká bitva potřebovala 500 000 šípů. Půl milionu. Ne roční výroba. Jedno odpoledne boje. Bitva u Agincourtu „žrala“ šípy rychleji než můj strýc pivo na rodinné oslavě.

Co odlišovalo fletchera od někoho, kdo jen ostří klacky? Každé pírko na šípu muselo být ze stejného křídla stejného ptáka. Pírka z levého křídla roztočí šíp po směru hodinových ručiček. Z pravého proti směru. Smícháš to a šíp se ve vzduchu kroutí jak opilý holub.

A husí farmáři si prý nemohli ani nechat vlastní peří. Anglické zákony jim za války nařizovaly schraňovat všechno peří pro královské fletchery.

Dneska závodní lukostřelci pořád platí 8 až 25 dolarů za ručně dělaný šíp. Proč? Tovární šípy mají nekonzistentní „spine“ – pružnost hřídele při výstřelu. Moc tuhý letí doleva. Moc měkký doprava. Dobrý fletcher testuje každý kus zvlášť.

Domácí fletcher s pár základními věcmi (nůž, smirkový papír, pírka) zvládne udělat 50 až 100 zakázkových šípů týdně. Chtějí je lovci, reenactoři i terčoví střelci.

A vtip je, že se to dá převést i na rybaření. Vazači mušek používají skoro stejné techniky omotávání per. Stejné pohyby, stejná preciznost, stejná trpělivost. Jen místo šípů děláš malé falešné „brouky“, které se prodávají za 3 až 15 dolarů kus. Jedna dovednost, dva trhy.

Jenže šípy i mušky fungují líp, když na ně vidíš. Před elektřinou to znamenalo jediné: svíčky. A lidi, co je vyráběli, měli tajemství o živočišném tuku, ze kterého by moderním chemikům nebylo úplně dobře.

Svíčkaři (chandlers) měli jeden úkol: porazit tmu. Ve světě bez elektřiny byli nepostradatelní.

Středověké svíčky byly ve dvou „chutích“. Včelí vosk hořel čistě, voněl příjemně a stál majlant. Dovolit si ho mohly kostely a bohatí. Všichni ostatní pálili lojové svíčky z tuku. A lojové svíčky byly… řekněme „atmosférické“. Kouřily, kapaly a smrděly, jako kdyby sis doma pomalu dusil ovci. Romantika jak blázen.

Výroba lojových svíček chtěla nervy. Namočíš knot do roztaveného tuku, necháš ztuhnout, znovu namočíš, znovu necháš ztuhnout… 25 až 40 namočení na jednu svíčku. Trvá to hodiny, než má použitelnou tloušťku. Moje babička měla víc trpělivosti s navlékáním jehel, než bych měl já na jednu středověkou svíčku.

A rodiny to pálily ve velkém. 20 až 40 kilogramů svíček ročně na domácnost. To nebyl luxus. To byla infrastruktura přežití.

A teď včelí vosk. Ty drahé kostelní svíce nebyly jen snobárna. Včelí vosk při hoření uvolňuje záporné ionty, které „čistí“ vzduch. Kněží neznali vědu, ale všimli si, že včelí vosk dělá prostor „jiný“ – čistší, posvátnější.

Moderní trh se svíčkami má v USA přes 3 miliardy dolarů ročně. A ručně dělané „artisan“ svíčky se prodávají za tři až pětkrát víc než tovární. Lidi rádi zaplatí za něco, co nevoní jak výbuch parfémového skladu.

Domácí svíčkařský rozjezd: asi 12000 Kč na základní vybavení, kvalitní vosk, slušné knoty. Hotové svíčky se prodávají za 300 až 1000 Kč na farmářských trzích a řemeslných jarmarcích.

Jenže svíčky řešily jen část problému. Pořád jsi potřeboval střechu nad hlavou. A další borci stavěli domy z materiálů, které stály prakticky nula: hlína, klacky a něco, co je v chlévě „zadarmo“.

Doškové střechy. Znáš je z pohlednic: roztomilé anglické chalupy se střechou jak obrovská kupa sena. Většina lidí si myslí, že je to dekorativní relikt. Omyl. Dobře udělaná došková střecha vydrží 40 až 60 let. Moderní asfaltové šindele za slušné peníze? 15 až 20. Spočítej si to.

Jak to funguje: doškaři svazují sušený rákos, pšeničnou slámu nebo vřes do pevných otýpek. Pak je vrství ve vrstvě tlusté 12 až 18 palců. Výsledek je izolace tak dobrá, že dům je v létě chladný a v zimě teplý bez elektřiny. Klimatizace právě dostala facku.

A hlavní trik je voděodolnost. Stébla rákosu obsahují oxid křemičitý, stejnou látku jako ve skle. Když prší, voda se do toho „nevsákne“, spíš po povrchu steče, jako kdyby ta střecha měla pláštěnku.

Doškaři dokonce vyvinuli regionální styly tak výrazné, že historici umí datovat stavby na desetiletí jen podle vzorů na střeše.

A teď realita trhu: v Británii pracuje jen asi 800 až 1 000 profesionálních doškařů. Mají plno na dva až tři roky dopředu. Jedna zakázka stojí 300 až 800 tisíc Kč. Nabídka a poptávka.

V USA mají doškaři ještě lepší „niche“: resorty, zoo expozice, luxusní tiki bary. Konkurence skoro nulová, protože to skoro nikdo neumí. A každý plážový resort chce „tropickou estetiku“.

Když už jsme u materiálů, které jsou všude: další technika staví stěny z hlíny a klacků. Nic víc. „Wattle and daub“ zní jak název špatné právnické kanceláře, ale je to jedna z nejchytřejších stavebních metod, co kdy vznikly.

Propleteš pružné pruty mezi svislé kůly a uděláš mříž. To je „wattle“. Pak to celé zamažeš směsí jílu, slámy a teď pozor – zvířecího trusu. Ano, trusu. Středověcí stavitelé zjistili, že kravský hnůj obsahuje vlákna, která brání praskání při schnutí. Je to v podstatě přírodní skelná vata. Tvoji prapraprapředci žili v domech držených pohromadě kravincem. A ty domy stojí dodnes.

Anglické tudorovské domy s původními „wattle and daub“ stěnami přežily přes 600 let. Mezitím nám praská sádrokarton, když se na něj blbě podíváme.

Geniální je i to, že ty stěny „dýchají“. Přirozeně regulují vlhkost: nasají ji, když je vlhko, a pustí ji zpátky, když se vysuší. Člověk se někdy nadechne líp v „hliněném“ domě než v moderní utěsněné krabici s recyklovaným vzduchem.

A nejlepší: lidi za to dneska platí prémii. Moderní přírodní stavitelé si účtují 1000 až 2000 Kč za čtvereční stopu za takovou stavbu. Prodávají to jako netoxické, udržitelné a „allergy-friendly“. Boháči platí za hliněné stěny, protože už mají plné zuby chemických domů, ve kterých jim není dobře.

Víkendové kurzy učí homesteadery, jak si postavit zahradní zídky, kurníky a přístřešky. Někdo si z toho staví celé tiny house za materiál pod 5 000 dolarů.

Jestli chceš vidět středověkou chemii, která je fakt nebezpečná: další řemeslo pracuje s látkou tak žíravou, že ti může propálit boty.

Hovězí rohy byly středověký plast. Fakt. Zahřeješ roh, rozplácneš ho a máš průsvitný plát: na „okna“ luceren, hřebeny, knoflíky, poháry, rukojeti nožů. A co je šílené: zkušený rohovník uměl vyrobit věci, které vypadaly luxusně. Uměl napodobit jantar. I želvovinu. Ze „zbytku“, který by řezník jinak vyhodil.

Nic se neplýtvalo. Vnější roh šel na výrobky, vnitřní jádro se vyvařilo na lepidlo. Středověcí řemeslníci by se z našich skládek asi složili.

A proč by tě to mělo zajímat dnes? Protože rohové věci nezmizely. Jen se na ně zapomnělo. Rohové hřebeny se prodávají online za 400 až 1200 Kč. Prý nedělají statiku, rozvádějí přirozené oleje ve vlasech, netrhají jako levný plast. Jakmile si na to zvykneš, začneš se ptát, proč to vůbec někdo nahradil ropou.

A to jsou jen hřebeny. Renesanční festivaly prodají rohové pitné rohy za 800 až 3000Kč jak nic. Lovci dají 1500 až 6000 Kč za rohové rukojeti. Reenactoři berou rohové lžičky, knoflíky a zapínání pořád.

Startovní náklady? Směšné. Potřebuješ teplo, pár pilníků, smirkový papír, leštidlo. Hotovo. Rohy koupíš za 100 až 300 Kč od farmářů nebo řeznických dodavatelů. Jeden roh udělá desítky drobností.

Když už jsme u přetváření „bezceného“ na zásadní: další profese doslova držela civilizaci pohromadě. Bez ní žádná katedrála, hrad ani římská silnice.

Palič vápna byl středověký chemik. Vzal vápenec, pálil ho v pecích, dokud se nerozložil a nevzniklo pálené vápno – prášek tak žíravý, že uměl sežrat kůži na botách. Tak reaktivní, že když do něj přidáš vodu, vyvine se teplo, na kterém bys teoreticky uvařil vejce. Zní to nebezpečně. Bylo to děsivé.

Lidi z toho oslepli od prachu. Měli chemické popáleniny. Oblečení se jim rozpadalo. A přesto je království potřebovala. Proč? Protože pálené vápno je základ malty. A malta drží stavby.

Římané stavěli Koloseum na vápenné maltě. Notre-Dame stojí díky ní. Středověké katedrály staré 600 let se nehroutí mimo jiné proto, že vápenná malta umí něco divného: časem sama „zaceluje“ drobné praskliny. Moderní portlandský cement tohle neumí.

A vápno nebylo jen pro stavby. Farmáři ho kupovali na úpravu kyselé půdy. Lékaři ho používali u infekcí. Koželuhové ho potřebovali na zpracování kůže. A během moru se masové hroby sypaly vápnem, protože lidi věřili, že to zastaví šíření nákazy. A taky to prý šlo použít jako vražedná zbraň. Ale nebudeme se v tom babrat.

Pro dnešek je klíčové tohle: staré budovy potřebují staré materiály. Když opravíš historické cihly moderním cementem, uzavřeš vlhkost. Stěna nedýchá. A za pár dekád se původní zdivo začne rozpadat. Restaurátoři si na tom vylámali zuby. Tradiční vápenná malta vlhkost pouští ven přirozeně.

Památkové organizace ji dnes u chráněných objektů často vyžadují a dodavatelů je málo. Malá „vápenná“ výroba může zásobovat restaurátory, organické farmáře (zemědělské vápno) a dokonce i řemeslné sýraře, kteří používají potravinářský hydroxid vápenatý. Chemie se prolíná napříč obory, kde stárne generace lidí a nikdo je nenahrazuje.

Provazníci měli nejdivnější pracovní požadavek ve středověku. Museli hodiny chodit pozpátku. Někdy i čtvrt míle. Proč? Kroucení vláken do lana chce pořádné napětí, zatímco se vzdaluješ od zařízení, které to stáčí. Provaznické dráhy měly i 1 000 stop. To jsou tři fotbalová hřiště pozpátku, zatímco rukama stáčíš konopná vlákna do lana, co udrží loď.

A lodě chtěly lana hromadu. Jedna velká plachetnice potřebovala asi 20 mil toho materiálu. Ne 20 stop. 20 mil. Lana se rychle opotřebovala solí a třením, takže pobřežní města držela provazníky v permanenci.

Řemeslo mělo i právní rozměr. Pravotočivý a levotočivý zákrut je jiný. Soudy prý dokázaly zkoumat ukradené zboží a dohledat, od kterého provazníka je lano, podle směru spirály.

A moderní přivýdělek? Strojově dělané lano koupíš v hobby marketu za pár korun. Nuda. Ale ručně dělané „heritage“ lano z tradičního konopí nebo lnu? Námořníci a sběratelé platí 100 až 300 Kč za stopu. To je masivní přirážka jen za „dělané poctivě“.

A teď „informační technologie“ středověku. Pergameníci vzali něco, co bys vyhodil, a udělali z toho nejdůležitější médium pro informace na tisíc let.

Postup: vezmeš ovčí, kozí nebo telecí kůži, namočíš ji na dny do vápna, aby se uvolnily chlupy. Pak škrábeš a škrábeš a škrábeš z obou stran, dokud se z krvavé kůže nestane hladký, krémový povrch na psaní, který přežije tvoje praprapravnoučata.

Jedna Bible potřebovala 250 ovčích kůží. Celé stádo jen na jednu knihu. Ta kůže měla větší hodnotu než všechen inkoust, zlato a roky práce mnichů dohromady.

A ta preciznost byla šílená: tloušťka na zlomky milimetru. Moc tlusté a inkoust se rozlévá. Moc tenké a brko to prorazí. Mistři uměli udělat list tak tenký, že skrz něj prosvítí svíčka, a přitom tak pevný, že přežije tisíc let manipulace.

Důkaz? Parchmentové dokumenty z roku 800 jsou čitelné dodnes. Noviny z 19. století se ti rozpadnou v ruce. Papír se sám ničí. Pergamen čeká.

Moderní pergameníci existují a nejsou bez práce. Kaligrafové ho chtějí na svatební certifikáty a slavnostní listiny. Muzea na obnovu rukopisů. Univerzity na speciální diplomy. Cena 500 až 1500 Kč za arch podle kvality.

Praktické použití je překvapivé: luxusní stínidla (krásně rozptyluje světlo), tradiční blány bubnů (autentický zvuk), knihaři u prémiových edic.

Start není hrozný: vápno, zahnutá škrabka, napínací rám a přístup ke kůžím od místních řezníků, kteří by je jinak vyhodili.

A teď něco „měkčího“: pletení ze sítiny/rákosí. Vypadá to jako nudné košíkářství, ale lidi za to platí. Ještě před koberci byly podlahy peklo: kámen, co v zimě mrzne, nebo hlína, co se mění v bláto. Sítina to řešila.

Nasbíráš rostliny z mokřadů, usušíš pár týdnů, upleteš rohož, hodíš na zem, hotovo. Jenže výhody byly i jiné: čerstvá sítina odpuzuje hmyz. Blechy a vši – středověký evergreen – se tomu vyhýbaly. Hospodyňky do toho vplétaly levanduli, mátu, rozmarýn. Podlaha jako osvěžovač vzduchu i repelent.

A moderní peníze? Výplety sedáků na „rush“ židlích nikdy nezmizely. Ten venkovský styl se splétaným sedákem – to je ono. A sedáky odcházejí po 20 až 30 letech. Jedna oprava/revýplet stojí 1600 až 5000 Kč. Šikovní výpletaři mají pořadníky na měsíce.

Náklady na start: skoro nula. Nůž, kýbl na namáčení, přístup k mokřadu. A ty techniky se přenášejí na košíkářství – úplně jiný trh. Ručně pletené koše se prodávají za 600 až 6000 Kč. Stejný skill, jiný produkt.

Jenže košíky a rohože jsou proti barvířům luxus. Ti měli nejhorší pracovní popisy vůbec. Červená z drcených brouků. Modrá z fermentace v lidské moči týdny. Purpur z hnijících mořských šneků na slunci, dokud ten smrad nevyhnal vesnici.

Ale barvíři měli moc. Barva nebyla jen „hezká“. Byla politická. Sumptuární zákony určovaly, jaké barvy smíš nosit podle třídy. Sedláci hnědou a šedou. Šlechta „to dobré“. A barvíři byli dodavatelský řetězec módní policie.

Purpur je extrém: na jednu unci barviva prý potřebuješ 10 000 mořských šneků. Proto to nosili císaři. Ne protože je to „pěkné“, ale protože tím říkali: „Jsem tak bohatý, že můžu plýtvat šneky.“

Lidi, co to fakt umí, vydělávají. Přírodní barvy se vrací. Zákazníci řeší, co se jim dotýká kůže. A fermentované rostliny se prodávají líp než „syntetická chemikálie číslo 47“.

Ručně barvená příze se prodává za 50 až 1200 Kč za přadeno na textilech a festivalech. A nejlepší: spousta tradičních barvířských rostlin roste jako plevel. Zlatožlutá ze zlatobýlu, hnědá z vlašských ořechů, modrá z indiga. To, co ti roste na zahradě a štve tě, může mít cenu.

Domácí barvíři, co prodávají pletařům, quilterům a textilním výtvarníkům, umí vytáhnout 10 až 40 tis. Kč měsíčně při práci „bokem“ z dvorku. Sousedi si budou myslet svoje, ale přestanou se ptát, když vysvětlíš, že to není varna drog, jen drcený hmyz.

A další level trpělivosti: kroužková zbroj. Zní to jednoduše – spojíš kroužky a uděláš košili. Jak těžké to může být? Zkus 20 000 kroužků, někdy 40 000. Každý jednotlivě vytvarovaný, uzavřený malým nýtem, a propletený do přesného vzoru. Jedna chyba mohla někoho stát život.

Zbrojíři na tom strávili 3 až 6 měsíců full-time. A co lidi nečekají: fungovalo to. Sečný zásah mečem, který by tě otevřel jak dárek, po tom sklouzl. Flexibilní kov se hýbal s tělem a přitom bránil průniku.

Nejtěžší nebyla síla, ale trpělivost. Drát omotat na trn, nařezat na kroužky, každý zavřít (někdy nýtovat), a pak proplést čtyři zavřené kroužky do jednoho otevřeného, ten zavřít… a opakovat 20 000×.

A tohle řemeslo nezmizelo. Řezníci nosí nerezové síťované rukavice postavené na stejném principu. Potápěči se žraloky nosí celé obleky z pletiva. Průmysloví pracovníci s ostrým sklem používají kroužkové zástěry.

Zakázkové kroužkové košile se prodávají za 10 až 60 tis. Kč. Filmové produkce je chtějí pořád. Reenactoři taky. A šperky z „mailu“ – náramky, kabelky, svatební doplňky – jdou za 1000 až 10 000 Kč.

A teď něco, co zní jako středověk, ale kupují to nemocnice: med. Středověké zlato. Než přišel cukr z Nového světa, med bylo jediné sladidlo. Jeden divoký úl mohl mít cenu větší než měsíční mzda sedláka.

Lovci medu úly nehledali náhodou. Stopovali včely. Chytili včelu, poprášili ji pylem nebo květem, aby byla vidět, pustili ji a šli za ní. Včely letí rovně domů. Když ji ztratíš, posuneš se, chytíš další, zopakuješ. Někdo stopoval jednu kolonii celý den.

Výplata ale stála za to. Med sladil, konzervoval maso, léčil rány, dělal medovinu. Voskem se platilo: svíčky, pečetě, voděodolnost. Nic nazmar.

Dnes se „wild honey“ prodává mnohem dráž na trzích než obyčejný med v obchodech. Proč rozdíl? Divoký med má místní pyl a enzymy, které zpracování ničí. Lidi s alergiemi na něj přísahají. Jestli je to věda nebo folklór, to je jedno – platí za to.

A prakticky: moderní včelaření zabere asi 30 hodin ročně na úl. Deset úlů může dát 130 až 230 kilo medu ročně. Jenže ještě lepší je opylování. Farmáři platí tisíce za jeden úl, jen aby jim včelaři úly přivezli k plodinám během sezóny. Mandle, jablka, borůvky – bez včel to nejde. Jeden chlap, kterého znám „z příběhů“, prý bere víc za opylovací smlouvy než za prodej medu. Včely mu vydělávají skoro pasivně, zatímco vyrábějí další med.

A poslední twist: sběrači pijavic. Práce: chodit bosky bažinou a nechat se přisát krev sajícími červy. Žádné sítě. Žádné pasti. Jen lidská návnada. Pak je odtrhneš a prodáš doktorům.

Nešlo jen o šílenství. Byla poptávka. Středověcí lékaři používali pijavice na všechno: bolesti hlavy, horečky, špatná nálada… hádej co. Nemocnice jich braly tisíce měsíčně.

Tahle práce ničila tělo: riziko utopení, infekce z kousnutí, chronická ztráta krve, anémie. Spousta lidí by to nedala ani týden.

Ale než to smeteš jako středověký nesmysl, tady je pointa: pijavice jsou zpátky. Moderní chirurgové je používají po mikrochirurgii – při přišívání prstů, rekonstrukci uší. Pijavice pomáhají proti sraženinám, protože jejich sliny obsahují přírodní antikoagulanty, které žádný syntetický lék úplně nenahradil. Nemocnice po světě je pravidelně kupují.

Pijavičí farmy chovají léčivé pijavice a prodávají je za pár stovek kus. Nemocnice jich berou tisíce ročně. Tvor, který si spojuješ s leštěním krve a morovými maskami, se ukázal jako legitimní medicína.

A širší poučení je důležitější než pijavice: „zastaralé“ postupy často nebyly hloupé. Někdy byly jen napřed. Maggot terapie na rány je dnes schválená, med jako antibakteriální látka je vědecky potvrzený, fermentované potraviny jsou všude.

Staré neznamená špatné. Někdy to znamená, že to jen čekalo, až to někdo znovu vezme vážně.

Každá dovednost v tomhle příběhu vypadala mrtvá: bednářství, výroba šípů, doškářství… a přesto našly nový život v moderní ekonomice. Protože řemeslo nikdy úplně neumře. Jen čeká, až se objeví někdo dost chytrý, kdo ho vytáhne zpátky na světlo.

Zdroje: july 2002

https://en.wikipedia.org/wiki/Cordwainer

Microsoft Word - Wattle and Daub website doc.doc

https://blogs.cornell.edu/culconservation/2015/04/03/parchment-making

Tenhle text je populárně-naučný a staví hlavně na příbězích a dobových popisech řemesel. Nehraje si na učebnici ani na úplně přesné „kolik přesně kdo bral a kolik přesně čeho bylo“. Čísla a detaily jsou zjednodušené tak, aby to bylo čitelné, a u některých tvrzení se mohou zdroje lišit podle období a místa.