Článek
Ticho pouště přerušil jediný otřes, který změnil mapu celého regionu. Dne 16. 9. 1978 v 15:35:56 UTC (19:05 místně) zasáhlo východ Íránu u Tabasu zemětřesení o magnitudě 7,4. Událo se v podvečer, kdy jsou lidé doma, a v krajině, kde jsou obce daleko od sebe. To je kombinace, která z běžné přírodní události dělá katastrofu.
K Tabasu se vracíme proto, že ukazuje tři „násobiče“ rizika, které platí dodnes: křehké stavby (adobe, nevyztužené zdivo), noční čas a odlehlost. Právě kolaps tradičních domů a špatná dostupnost záchranných složek rozhodly o rozsahu následků. Zkušenosti z terénu tehdy detailně popsaly inženýrské průzkumy a dodnes jsou to základy pro prevenci v podobných regionech.
Tabas patří k nejtragičtějším zemětřesením moderního Íránu – ne kvůli jediné rekordní hodnotě, ale kvůli souhře zranitelností, které se mohou opakovat kdekoli: v horských údolích, pouštních oázách i periferních městech. Tohle je důvod, proč se z Tabasu učit: jak stavět, jak plánovat a jak rychle zasahovat, když každá minuta rozhoduje.
Kde a proč k tomu došlo
Kraj kolem Tabasu leží v pásu, kde se Arabská deska tlačí na Eurasii a zkracuje íránskou plošinu. Východní Írán tu „pohlcuje“ deformaci směsí NW–SE reverzních zlomů a delších pravostranných posuvů. Výsledek: vrásnění a nasouvání v nízkých pásmech a izolovaných hřbetech, mezi nimiž leží oázové pánve.
Samotné zemětřesení 16. 9. 1978 proběhlo na mělkém, mírně ukloněném nasunutí („blind thrust“) s převahou reverzního pohybu a slabou pravostrannou složkou. V terénu byla zmapována pásma přerušených ruptur v celkové délce ~85 km, většinou jako krátké, nesouvislé výstupy nad nízkými antiklinálami – typický obraz „skrytého“ nasunutí.
Důležitý detail pro interpretaci škod: měřený vertikální posun na povrchu (≈ 35 cm) neodpovídá velikosti M 7,4, což ukazuje, že hlavní skluz proběhl v malé hloubce pod povrchem a projevil se spíše vrásněním/ohnutím vrstev než kontinuální trhlinou. To je přesně to, co od „blind thrust“ čekáme.
Průběh události
Večer to přišlo rychle: prach z tisíců zřícených domů, zmatek a tma. Bezprostředně po otřesu selhala místní elektrárna v Tabasu, takže první hodiny probíhaly v úplném blackoutu. Záchranáři i místní se museli orientovat jen podle hlasů a improvizovaných světel, což zpomalilo vyprošťování.
Týž večer došlo k úplnému zatmění Měsíce; umbrální fáze začala zhruba do dvou hodin po otřesu a krátce poté nastala totalita, která ještě prohloubila tmu i dezorientaci. V kombinaci s prachem a zřícenými stavbami to výrazně komplikovalo první zásah. (NASA uvádí průběh zatmění 16.–17. 9. 1978 s klíčovými časy pro umbrální vstup a maximum.)
Výsledkem byla série opožděných a roztříštěných aktivit: improvizované vyprošťování v ulicích, přesuny raněných v temnotě a čekání na posily, které se do regionu dostávaly postupně. Temnota, prach a odlehlost zón poškození se v první noci sečetly do „násobiče“ rizika.
1978_Tabas_earthquake_shakemap
Dopady: ztráty na životech a destrukce sídel
Odhad obětí se pohybuje mezi 15–25 tisíci; NOAA uvádí cca 20 000 mrtvých. Tabas patří k nejtragičtějším zemětřesením moderního Íránu. V samotném Tabasu zemřelo podle terénních záznamů přibližně 70 % obyvatel (≈ 9 000 z 13 000), což z města učinilo epicentrum lidské tragédie.
Zřítilo se nebo bylo těžce poškozeno kolem 90 vesnic v okolí oázových pásem; zničeno bylo na 15 000 domů. Řada menších sídel prakticky zanikla, větší města v dosahu otřesů utrpěla rozsáhlé škody na zástavbě i veřejných budovách. Maximální zaznamenaná makroseismická intenzita dosáhla MMI IX (Violent).
Terénní šetření uvádějí extrémní smrtnost i v několika obcích v pásu nejvyšších otřesů: Dehsek ≈ 71 %, Khosro-abad ≈ 53 %, Kurit ≈ 57 %. Pro zasažený region jako celek EERI uvádí ~40 % úmrtnost zhruba z 36,6 tisíce obyvatel v nejvíce postižených sídlech.
Zemětřesení přerušilo silniční spojení a vyřadilo základní služby ve městě i okolí; první hodiny probíhaly v úplné tmě bez elektřiny a s omezenou komunikací.
Proč tak vysoké ztráty
Klíč byl v typu zástavby a načasování. Tradiční domy v okolí Tabasu byly z nepálených cihel s těžkými klenutými/stropními konstrukcemi, bez výztuže a vazeb v rozích. EERI a terénní tým íránských geofyziků popsali, že tento typ staveb se hroutil „en bloc“ – mnohde úplně. Naproti tomu novější inženýrské objekty (mostky, vodojemy, škola, nemocnice), byť bez seismického návrhu, vykazovaly menší míru kolapsu než tradiční zdivo.
Otřes přišel kolem 19:05 místního času – v době, kdy jsou domácnosti plné lidí. Vysoká obsazenost interiérů znamenala, že pád těžkých kleneb a stropů měl přímý dopad na životy. Čas události dokládají USGS i předběžná zpráva EERI.
Odlehlost a narušené spojení zpomalily pomoc. První hodiny po otřesu probíhaly v izolovaných oázách a menších vsích; silniční tah mezi Dehukem a Tabasem byl místy přerušen a přístup byl obtížný. V terénní zprávě EERI se uvádí i diskontinuální povrchové poruchy protínající oblast, což komplikovalo přesuny.
Intenzivní blízkopolové otřesy pravděpodobně „zaostřily“ poškození. Následné analýzy zaznamenaných pohybů v blízkosti zlomu ukazují na silnou direktivitu (near-fault directivity) – krátké, energetické impulsy, které bývají zvlášť ničivé pro křehké, nevázané zdivo.
Co z toho plyne pro pouštní a venkovské regiony: (1) vyvázat zdivo (věncovky/ring-beam ekvivalenty), (2) odlehčit střechy a svázat strop se stěnami, (3) udržovat sjízdnost a redundanci přístupových cest pro první dny zásahu. Obecná zkušenost s URM (unreinforced masonry) je dlouhodobě stejná: bez výztuže a vazeb má tento typ zástavby vysoké riziko náhlého kolapsu.
Geotechnické jevy a infrastruktura
Zásah nešel jen po povrchu domů. V mezoseismální zóně se objevily rozsáhlé sesuvy a kamenné rozvaly na úbočích Šotori a pásma drobných, nesouvislých poruch; terénní zpráva z prvních týdnů po otřesu výslovně uvádí i kolaps podzemních zavlažovacích kanálů (kánátů). To potvrzují jak terénní geologové (GRL 1979), tak pozdější syntézy.
Voda a půda: dvojitý zásah. Toky ve studních a kánátech byly narušeny a v tabaské pláni byly pozorovány malé bahenní erupce (mud volcanoes) – typická reakce saturovaných jemnozrnných sedimentů na silné chvění. Poškození vodního systému znamenalo, že vodu bylo nutné do Tabasu dovážet z okolí, než se provizorně obnovily zdroje.
Extrémní účinky blízko zlomu. V několika místech „vyhazovalo“ kameny a převracelo bloky – přímý terénní indikátor velmi vysokých vertikálních zrychlení (~1 g) v blízkém poli. Tyto jevy přispěly k náhlému selhání křehkých konstrukcí a k zasypání ulic sutinami.
Infrastruktura a přístupové trasy. Povrchové poruchy přerušily silnici Dehuk–Tabas a na více místech degradovaly cesty i mostky; výpadky zasáhly i místní elektrárnu, takže první hodiny probíhaly bez proudu. Přístup záchranných týmů se tím výrazně zkomplikoval.
Zásah a první dny
První hodiny: Tabas a okolní oázové vsi zůstaly po otřesu izolované; místní správa byla paralyzovaná a improvizované vyprošťování začalo bez koordinace, často jen se sousedskou pomocí. Brzy dorazily první hlášení o vysoké smrtnosti v jádru zóny a o nutnosti okamžitých posil.
Nasazení státu a armády: Do oblasti byly vyslány jednotky íránské armády a zdravotnické týmy; letectvo poskytlo vrtulníky pro průzkum a přepravu, což umožnilo rychleji zmapovat poruchová pásma i nejhůře dostupné vesnice. Helikoptéry Íránského vojenského letectva poskytly cca dvě hodiny letového času terénní misi a armáda zajišťovala dopravu zásob.
V mediálních záznamech ze dnů po otřesu se uvádí nasazení ~1 000 vojáků s výkopovým nářadím, rozvoz potravin letectvem a zřizování polních ošetřoven (včetně improvizované kapacity u letiště). Těžká technika a organizované oddíly dorážely postupně, což tempo zásahu v prvních dnech limitovalo.
Role Červeného lva a Slunce (předchůdce Červeného půlměsíce): Humanitární organizace Red Lion and Sun na místě sbírala a poskytovala klíčová data o obětech (mj. pro Tabas, Dehsek, Khosro-abad a Kurit). Tato čísla se stala východiskem pro odhad regionální smrtnosti a pro cílení pomoci. EERI výslovně cituje jejich tabulky z terénní návštěvy.
Zdravotnictví, voda a pohřbívání: Zdravotnické kapacity byly rychle přeplněné; těžce ranění byli odváženi do větších měst, lehčí případy ošetřovaly mobilní týmy. Zásobování vodou v Tabasu se muselo dočasně řešit dovozem, než byly provizorně obnoveny zdroje; hromadné pohřby probíhaly průběžně, což odčerpávalo pracovní síly od vyprošťování.
Koordinace a limity: První 24–72 hodin určovala přístupnost (poškozené cesty), přerušená komunikace a nedostatek materiálu. Až letecký průzkum a příjezd organizovaných týmů přinesly základní přehled o ohniscích zkázy a rozběhly systematičtější zásah. EERI popisuje průzkumné lety a následné mapování poruch jako klíč k navedení pomoci.
Letecký pohled na zničené město
Aftershoky a intenzity
Maximální makroseismická intenzita dosáhla MMI IX (Violent). Terénní mapování ukázalo prstence intenzit IX–X u obce Khosro-abad; těsné izoseismály naznačovaly mělké ohnisko. Tyto hodnoty vysvětlují plošnou destrukci v jádru zóny.
Lokální síť přesně lokalizovala ≥1 560 dotřesů v měsících po hlavním otřesu; analýza jejich mechanizmů zpřesnila obraz aktivních struktur v oblasti Tabasu. (Další dotřesy pokračovaly i v následujícím roce.)
Hlavní škody se soustředily do mezoseismální zóny podél západních svahů Shotori; publikované izoseismální mapy a silnopohybové záznamy z okolí Tabasu potvrzují velmi silné chvění v blízkém poli. Vysoké intenzity v kombinaci s křehkou zástavbou vedly k náhlým kolapsům celých bloků domů.
Co se změnilo v normách a institucích
Tabas byl jedním z impulsů v širším procesu, který po dalších katastrofách (Rudbar 1990, Bam 2003) urychlil tlak na kodifikaci a výzkum seismického rizika. Írán zavedl národní seismickou normu „Standard 2800“ v roce 1988 (1. vydání) a postupně ji aktualizoval (např. 3. vydání 2007, 4. vydání později), čímž nastavil základní rámec pro navrhování staveb v seizmicky aktivních oblastech.
Rok 1989 přinesl založení IIEES – International Institute of Earthquake Engineering and Seismology, a to na základě rezoluce Generální konference UNESCO a se souhlasem íránské vlády. Ústav od té doby plní roli národního centra pro výzkum, vzdělávání a podporu politik snižování rizika.
Velké události po Tabasu prohloubily důraz na vymáhání norem a na aplikovaný výzkum. Zpráva EEFIT po zemětřesení Manjil–Rudbar 1990 už pracuje s kategorizací oblastí vysokého rizika a se závěry pro výstavbu; Bam 2003 se stal dalším zlomem s důrazem na implementaci a kontrolu praxe.
Lekce pro dnešek
Tabas je „učebnicový“ případ, jak technické detaily, vymáhání norem a připravenost obcí rozhodují o životech. Přehledová studie k DRR v Íránu shrnuje, že právě události Tabas 1978 – Rudbar 1990 – Bam 2003 opakovaně odhalily stejné slabiny a mnoho „lessons“ se dlouho neměnilo v opravdu zavedené „lessons learned“.
Co z toho plyne prakticky:
- Stavět a opravovat chytře, ne draze. U křehkých staveb (adobe/URM) zásadně pomáhá věncování (ring-beam), svázání stěn a odlehčení/stužení střech; jednoduché detaily výrazně snižují riziko náhlého kolapsu. Tyto zásady patří mezi standardní doporučení seismických kodexů i íránského rámce.
- Normy nestačí napsat – je nutné je vymáhat. Írán zavedl národní seismickou normu „Standard 2800“ v roce 1988 a od té doby ji opakovaně aktualizuje; klíčová je ale kontrola provedení v terénu (dozor, trénink řemesel, sankce).
- Plánovat pro odlehlost. Tabas ukázal, že periferie potřebují redundantní přístupové trasy, předzásobení, místní sklady nářadí a základní heli-LZ (přistávací místa). Tím se zkracují první kritické hodiny bez centrální pomoci.
- Rychlá triáž škod a komunikace. Lokální týmy (obec + hasiči + zdravotníci) musí umět okamžitě mapovat zřícené objekty, vyznačit bezpečné koridory a hlásit prioritu zásahů; standardizované formuláře a cvičení dělají rozdíl. (Ibrion et al. uvádějí opakující se potíže s koordinací a přenosem informací.)
- Školení a osvěta. Cyklická cvičení „drop-cover-hold“, plány shromaždišť a evakuačních tras a srozumitelné manuály pro domy z nepálených cihel snižují ztráty i bez velkých investic. Lekce z Tabasu se v praxi přetaví jen tehdy, když je znají obyvatelé i řemeslníci.
Zdroje: M 7.4 - 52 km ESE of Tabas, Iran
