Článek
Jaromíru Neumannovi bylo šestadvacet let, když se roku 1951 stal docentem dějin umění na Univerzitě Karlově. Od dokončení jeho studií uplynuly pouhé dva roky. Na fakultě právě probíhala proměna, při níž politická spolehlivost rozhodovala o tom, kdo smí dál přednášet. Mladý komunista dostával příležitosti a dokázal je využít. K jeho vzestupu patřil mimořádný talent i ochota prosazovat ideologii, která kolegům komplikovala život.
Na pražskou filozofickou fakultu přišel v roce 1945 už s komunistickou legitimací. Přesvědčení si utvářel během válečných gymnaziálních let. Studoval dějiny umění a estetiku, brzy zaujal své učitele. V roce 1949 získal doktorát a následujícího roku převzal vedení semináře po nemocném Antonínu Matějčkovi. Z někdejšího posluchače se rychle stával člověk, který určoval směr výuky.
Jeho politická horlivost měla konkrétní terč. Roku 1949 se spolu s Marií Jagrovou pustil do knihy Václava Mencla Česká architektura doby lucemburské. Mencl byl zkušený badatel, který měl za sebou rozsáhlou práci při poznávání a ochraně památek. Studenty brával přímo ke stavbám a učil je spojovat četbu s vlastními průzkumy. Útočná marxistická kritika jeho knihy přispěla k ukončení jeho pedagogického působení na pražské fakultě. Odborná polemika tak zasáhla do možnosti druhého člověka vykonávat svou práci.
Podobně výmluvný byl osud historika barokního umění Oldřicha Jakuba Blažíčka. Ten musel univerzitu z politických důvodů opustit v roce 1951. V kádrových hodnoceních mu přitěžoval údajný buržoazní původ, výhrady vyvolávalo dokonce jeho kultivované vystupování. Dochované posudky ukazují, jak snadno se osobní způsob života měnil v politickou závadu. Výuku barokního umění po něm převzal právě Neumann.
Své představy o budoucnosti oboru mladý docent veřejně vyložil na konferenci v Bechyni na přelomu května a června 1951. Prosazoval důsledné uplatnění marxistické metody a přijetí socialistického realismu. Ve stejném roce vyšla jeho kniha Malířství XVII. století v Čechách, která vykládala barokní realismus prostřednictvím dobových představ o pokrokovosti umění. Odborné ambice se v ní těsně propojovaly s požadavky nového režimu.
Postupně se však jeho přístup rozšiřoval. Od druhé poloviny padesátých let seznamoval studenty také s dalšími metodami výkladu umění. Když se roku 1960 stal ředitelem Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd, poskytl prostor i odborníkům, kteří ideologicky nevyhovovali. V knize Umění a skutečnost z roku 1963 se zabýval moderním evropským uměním a zařadil do ní také aktuální Picassovy práce.
Největší veřejnou pozornost mu mezitím přinesly obrazy z Pražského hradu. Jejich osud ukazuje, v jak zvláštních poměrech se tehdy zacházelo s kulturním dědictvím. Ještě roku 1961 byla část hradních obrazů s náboženskými náměty předána Státnímu ústavu památkové péče. Díla starých mistrů doplácela na to, že jejich námět působil politicky nevhodně. Sbírka se dál rozdělovala a samostatná obrazárna na Hradě chyběla.
Při odborném průzkumu se podařilo rozpoznat význam dochovaných obrazů a pozůstatky někdejší rudolfinské kolekce. Neumannova práce pomohla obrátit pozornost zpět k souboru, s nímž se dosud zacházelo roztříštěně. Získal možnost cestovat do zahraničí a porovnávat pražská díla s tamními sbírkami. Do výzkumu zapojil také své studenty včetně Elišky Fučíkové.
Vstup do Obrazárny Pražského hradu. Na jejím poválečném obnovení se významně podílel Jaromír Neumann.
Sláva tohoto úspěchu má přitom zajímavou trhlinu. Pozdější odborné zhodnocení upozornilo, že podíl Fučíkové zřejmě zůstával ve stínu Neumannova jména. Historik umění Pavel Preiss navíc ve svých pamětech zpochybnil způsob, jakým se událost představovala jako senzační nález. Podle jeho vzpomínky mu Neumann vysvětlil: „To víš, muselo se to nějak podat.“ Výrok zachycuje pamětník s odstupem, přesto dobře dokládá jeho pohled na veřejnou prezentaci celého objevu.
Výzkum měl také výsledek, který mohl posoudit každý návštěvník. V letech 1964–1965 se někdejší konírny pod Španělským sálem přestavěly na novou Obrazárnu Pražského hradu. Její vznik podpořil prezident Antonín Novotný a odborné vedení připadlo Neumannovi. Roku 1965 se otevřela veřejnosti. Obrazy, které před několika lety úřady přesouvaly mimo Hrad, dostaly vlastní výstavní prostory.
Obrazy a peníze
V roce 1970 přišel Jaromír Neumann o ředitelské místo v akademickém ústavu a skončilo také jeho pravidelné působení na univerzitě. Doplatil na reformní postoje z období pražského jara. Od následujícího roku pracoval ve sbírce starého umění Národní galerie. Z někdejšího vedoucího významné vědecké instituce se stal odborný zaměstnanec s podstatně omezenějšími možnostmi.
Zásahy zasáhly také jeho knihy. V roce 1971 byla rozmetána připravená sazba práce o malířích Michaelu Leopoldu Willmannovi a Janu Kryštofu Liškovi. Hotový výzkum tak přišel o možnost dostat se ke čtenářům v zamýšlené podobě. Vycházely reedice starších titulů a některé výstavní katalogy. Část poznatků o obou malířích později zveřejnil v odborných studiích.
Pro člověka zaměřeného na evropskou malbu měly zásadní význam zahraniční cesty. Umožňovaly prohlížet originály a udržovat kontakt s kolegy. Právě do této oblasti vstoupila Státní bezpečnost. Dne 10. února 1982 Neumann podepsal závazek spolupráce pod krycím jménem Hudek. StB chtěla využívat jeho zahraniční styky a získávat informace o domácích historicích umění. Část dokumentace byla později skartována; dochovaná hodnocení však zachycují předávání agenturních zpráv.
Současně se pohyboval v prostředí soukromého sběratelství. Jeho odborná pověst měla pro zájemce o obrazy značnou váhu. Kupující potřeboval vědět, komu lze dílo připsat a zda požadovaná částka odpovídá jeho významu. Jakmile se znalec sám účastnil obchodu, spojovaly se v jedné osobě dvě role: člověk poskytující odborný úsudek a člověk s vlastním finančním zájmem. Právě jejich střet je pro pochopení Neumannova případu zásadní.
Obchodování navíc podléhalo pravidlům socialistického hospodářství. Trestní zákon obsahoval paragraf o spekulaci, který postihoval opatřování nebo přechovávání věcí ve větším rozsahu či větší hodnoty s úmyslem prodat je se ziskem. Trestné mohlo být rovněž zprostředkování takové činnosti. K postihu mohl stačit už nákup vedený záměrem vydělat na dalším prodeji. U závažnějších případů zákon stanovil sazbu od tří do deseti let vězení.
To je důležitá okolnost při čtení dobových obvinění. Samotné označení obchodu za spekulaci vypovídá o tehdejším právním systému. Otázka, zda znalec současně zneužil důvěru prodávajícího, vyžaduje samostatné posouzení. U každé transakce záleží na tom, co oběma stranám sdělil a jak svůj odborný úsudek použil.
Také Národní galerie měla vlastní hranice. Její odborní zaměstnanci měli zakázáno soukromě určovat původ obrazů a stanovovat jejich ceny mimo pracoviště. Neumann dostával za porušování tohoto nařízení opakovaná napomenutí, přesto v činnosti pokračoval.
Konkrétní podobu jednoho obchodu zachycuje vyšetřovací dokumentace k obrazu Lov na jelena, označovanému také jako Akteon a nymfy. Roku 1982 jej Neumann koupil za 75 tisíc korun a dále prodal za 120 tisíc. Podle protokolu původnímu majiteli vysvětloval, že obraz pochází z okruhu malířské rodiny Bassanů. Při dalším prodeji už jej představoval jako dílo Bassanů. Jeho obchodní partneři následně získali od dalšího kupce 320 tisíc korun.
Rozdíl mezi označením „okruh malíře“ a připsáním přímo konkrétní malířské rodině má pro kupujícího podstatný význam. V tomto případě se proto vedle rostoucí ceny dostalo do popředí také to, jak znalec o témže obrazu mluvil před různými lidmi. Dne 31. ledna 1985 byl Neumann vzat do vyšetřovací vazby.
Soud a následky
Při hlavním líčení v lednu 1987 vystoupil také Karel Gott. Od Neumanna koupil obraz za 150 tisíc korun, přestože československý znalecký odhad činil 70 tisíc. V Mnichově mu však podle fotografie sdělili výrazně vyšší hodnotu. Zpěvák proto před soudem uvedl, že se poškozený necítí. Jeho výpověď ukazovala, jak odlišně mohl být tentýž obraz oceněn v různých prostředích.
Pro Neumanna byly závažnější případy lidí, jejichž důvěru při obchodech zneužil. V reakci na svědectví sběratele Miloslava Myslína připustil, že ho poškodil, a vyjádřil přání věc napravit. Soud 22. ledna 1987 rozhodl o vině za spekulaci a lichvu. Uložil mu pět let vězení. Obvinění z rozkrádání socialistického majetku se před soudem neprokázalo.
Odvolací řízení zachovalo délku trestu. Nejvyšší soud však upustil od odnětí čestných titulů a vyznamenání a uložil propadnutí poloviny majetku. O podmíněném propuštění rozhodl plzeňský soud 17. října 1988. Do odpykané doby se započítávala také vazba.
Návrat na svobodu otevřel otázku, jak znovu navázat na odbornou práci. Dopisy, které si na začátku roku 1989 vyměňoval s historikem umění Zdeňkem Kudělkou, zachycují jeho snahu obnovit pracovní kontakty a formulovat další badatelské plány. Soukromá korespondence přitom poskytuje jiný druh svědectví než soudní dokumenty: ukazuje, jak svou situaci vysvětloval kolegovi a jakou budoucnost si představoval. Část těchto záměrů se mu podařilo uskutečnit.
Po listopadu 1989 se pokoušel dosáhnout také nápravy svého odsouzení. Jeho podání ke Generální prokuratuře ČSFR v roce 1992 skončilo bez úspěchu. Soudní rehabilitace v kauze obchodů s obrazy zůstala nenaplněným cílem. Tento výsledek podstatně komplikuje představu, že celý případ lze uzavřít jako další politickou perzekuci normalizačního režimu.
Na univerzitní katedru se už k výuce nevrátil. V posledních letech se soustředil na rozsáhlou monografii Petra Brandla. Pracoval na ní až do závěru života; zemřel v Praze 26. října 2001. Vydání knihy se dočkalo další pokolení historiků umění. Národní galerie ji publikovala pod editorským vedením Andrey Steckerové s vročením 2016.
P. S. Pokud vás článek zaujal, budu rád, když ho pošlete dál. Mou práci můžete podpořit také drobným finančním příspěvkem, který mi pomůže věnovat víc času hledání pramenů a psaní dalších příběhů. Díky, že čtete.
Zdroje: https://sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2019/04/03.pdf
https://digilib.phil.muni.cz/sites/default/files/pdf/132933.pdf
