Článek
Pamatuju po listopadu 89 na jednu z prvních tiskovek na Ministerstvu práce a sociálních věcí na téma nutnost důchodové reformy. Brzy nato jsem šla na tiskovku dalšího ministra. I on se zapřísahal, že připraví důchodovou reformu. Navštěvovala jsem několik let tiskovky různých politických stran. Jedním z témat byla skoro vždy podmínka důchodové reformy.
Nějaké pokusy proběhy, ale problém s financováním penzí přetrvává. Odnáší to pověst jedné věkové skupiny naší společnosti. Slovo senior je skoro nadávkou. Chudý senior je vnímám jako parazit. Verzí vztahu společnosti k lidem na prahu života je víc, zmiňuji ten nejvýraznější. Nejvíc nás - taky jsem seniorka, ale pracující - poškodili politici, kteří nás ve svých volebních kampaních a nenaplněných programech používali jako maskota. Důchodce se vždycky hodí, stejně jako samoživitelka. Když slyším z úst redaktorů a politiků slovo samoživitelka, vypínám a krotím emoce. Je to jako s důchodci, potřebnými odvážného zásahu státu, abychom nemuseli být ztrapňováni populismem politiků. A co se týká samoživitelek, jen poznámka - pořád jako by se zapomínalo na to, že děti mají taky otce. Ale o tom příště.
Vždy jsem očekávala, že každá nová vláda udělá v prvním roce vládnutí nepopulární kroky - patří mezi ně i jasné slovo, jak to bude s výší penzí a odvodů. Jednou provždy. (A s alimenty, jejich placením, vymáháním, výší.)
Členové komisí snažících se o sociální reformu narážejí na jeden specifický problém společný pro postkomunisté země. Za socialismu byly nízké platy a nízké odvody. Ušetřit si něco na stáří se jevilo takřka nemožné jak za komunistů, tak hodně dlouho v 90. letech v důsledku liberalizace veškerých cen. Dodnes pamatuju na padesátiprocentní inflaci (od té doby se vyhýbám půjčkám, tehdy jsem k platu 2800 hrubého splácela tisíc korun za vynucenou koupi družstevního bytu). Od té doby mám taky dvě práce.
Kvituji, že se po změně režimu části společnosti podařilo zbohatnout. Čím víc bohatých lidí, tím větší odvody a spokojenost. Nejsem si však jistá, že to platí o naší zemi, vím, že velká část pracujících se usilovně pokouší dosáhnout na nejvyšší příčku mzdového ohodnocení dosud. Některým vysokoškolským profesím trvalo, než si vybojovaly adekvátní mzdu. Například lékaři, učitelé, zdravotní sestry, hasiči, vojáci. A jsou profese, kde je to hanba dosud - říká se jim nízkopříjmové. Počítá se s tím, že kdo je vykonává, má smůlu. Kuchařky v nemocnicí, pradleny tamtéž, švadleny, stevardi, uklízeči. Společnost se bez jejich práce neobejde, ale nehodlá je zaplatit. Názor, že si lidé za malé příjmy mohou sami, snad vyvrátí dotyční jen tehdy, odmítnou-li tuto práci vykonávat.
Pokusy o reformu také provází debata, zda je procento odváděné na sociální pojištění dostatečné. Vysoké se zdá těm, kteří je ze svého příjmu platí, nízké těm, co důchody vyplácejí.
Finanční výkřiky v podobě dvou stovek k zákonné valorizaci nebo pět tisíc na Vánoce je až pobuřující. Prázdné gesto, nesystémový krok, zatínající větší a větší sekeru do společného balíku peněz, jímž vlády disponují. Nikdy nebude nikdo spokojený, a ještě to má neblahý důsledek. Je jím zmíněná averze vůči společenské vrstvě na penzi.
V zemích, jimž říkáme vyspělé, si lidé začali systémově spořit na důchod od nástupu do práce vícero způsoby než pouhými odvody do průběžného systému. Státy jim nabízejí několik druhů kapitalizace úspor na stáří. V produktivní společnosti, která nemusela čtyřicet let živit komunistické režimy imperiálního Sovětského Svazu, jsou samozřejmě i vyšší platy.
Znám vrstevníky žijící ve Velké Británii, v Německu, v Nizozemí, v USA. Všichni měli možnost budovat si kariéru takřka od školy. Kdo chtěl být úspěšný, stát mu v tom pomáhal. Tito lidé odešli do důchodu vážení společností i potomky. Nejsou nikomu na obtíž, mají konto a důchod, co jim umožní spokojeně dožít.
A jak vysoká by měla být penze a co by měla člověku umožnit? Odpověď je stručná: Důstojná.
