Brigádník si u nás řekl o 470 korun na hodinu, i když skoro nic neuměl

Od ledna 2025 jsem v důchodu. V závěru mé pracovní štace se mi ale naskytla unikátní příležitost. Stal jsem se na pár minut personalistou a vedl jsem pohovor s mladíkem o víc než 40 let mladším než já.

Posledních víc než dvacet let jsem pracoval v jedné menší elektro firmě. Bylo nás i se šéfem celkově do deseti lidí. Dělali jsme hlavně menší developerské projekty kolem Prahy. Já už poslední roky nepracoval s kangem, jádrovou vrtačkou, nebo třeba úhlovou bruskou. Tuhle špinavou a náročnou práci u nás dělali jiní. Já měl v ruce spíš blok s propiskou, mobil, a komunikoval jsem s developery a koncovými zákazníky.

Teď na podzim nám onemocněli dva kluci a my ze zkušenosti věděli, že jestli neposílíme tým, dostaneme se u některých zakázek do skluzu. To jsme nechtěli. Abychom tak udrželi tempo a dokázali zákazníky obsloužit, začali jsme hledat výpomoc mezi brigádníky. Jen dočasně. Na pár týdnů. Jako nejlepší řešení se tvářilo najít brigádníka. Dát mu do ruky kango, vysekej drážky, pak natahej kabely. To by šlo. Odbornější činnosti si necháme v týmu.

„Hele Jirko, tohle si vezmi na starost ty, ty z nás umíš mluvit nejlíp,“ nedal mi na výběr před několika týdny můj šéf. A jednou větou tak ze mě udělal personalistu. Nevím, jestli umění mluvit je tou základní vlastností dobrého personalisty. Skoro bych hádal, že je to málo. Tohle byla naše slabá stránka. Uznávám. Lidé u nás pracovali dlouho a fluktuace byla téměř nulová. Takže jsme pohovory téměř nemívali, vždy se někdo doporučil a začal s námi spolupracovat. Teď jsme ale chtěli brigádníka. Zároveň vám taky přiznám, že sedět na pohovoru na druhé straně, to mě tedy lákalo.

Ještě něž se dostanu k onomu pohovoru, je třeba malého kontextu. My všichni skalní zaměstnanci jsme si v okolí Prahy přišli na něco mezi 35 a 40 tisíci čistého. Z mého pohledu slušná mzda. Když vezmu v potaz, že nám šéf nechával poměrně volnost. Zajímal ho jen stav zakázek. Když jsme tedy stíhali, někdy jsme měli i jen čtyřdenní pracovní týden. Člověk taky spoustu peněz ušetří tím, že si může půjčit z firmy cokoliv pro své soukromé účely. Od ručních nástrojů, po vozík za auto, až po centrálu.

Na první pohovor nám přišel kluk ve věku 23 let. Přihlásil se někde přes inzerát. To zase zajišťovala šéfova asistentka. Vzal jsem si s sebou kolegu víc z terénu, který by měl tohoto mladíka na starosti. Celý rozhovor jsme asi nevedli podle vzorů klasického pohovoru, ale myslím, že jsme si řekli vše potřebné. My vysvětlili, co naše práce obnáší, a klučina naproti se těšil z toho, že se něco naučí.

Líbil se nám. Byl slušný, působil sympaticky, dost se ptal. Evidentně se mu chtělo pracovat. Jenže pak přišlo téma peněz, které jsme trochu podcenili, a sympatie dostaly tvrdou ránu.

„A kolik se dá tady vydělat?“ zeptal se. A já si uvědomil, že jsme tuhle otázku interně neprobrali. A tak jsem obratně stočil otázku zpátky na našeho kandidáta. „A kolik byste si představoval?“ zeptal jsem se slušně zase já.

„Čtyři sta sedmdesát korun na hodinu.“

Podotýkám, že byť měl na průmyslovce elektrikáře vystudovaného, hned po škole cestoval a přivydělával si brigádami v jiných oborech. A tak před námi seděl nezkušený mladý muž říkající si o mzdu, která je téměř dvakrát tak vyšší, než bereme my všichni ostatní.

Asi se na to divám jinak než ostatní. Vím, kolik taková menší česká firma může vydělat. Jednak se stačí podívat do obchodního rejstříku, kde by se měla každoročně objevit účetní závěrka. Z té se dá poměrně dobře vyčíst, kolik firma vydělala.

I mzdy jsme měli vždycky tak nějak podobné. Dokázal jsem si tedy představit, kolik firmu měsíčně stojíme. K tomu přidám odvody státu a nějaká povinná školení, auta, vybavení. Zase na druhou stranu jsme měli nějakou marži kolem 10 % i na samotném materiálu. A samozřejmě na naší práci jako takové. Tam nejvíc. Ale ono to ani tak nejde si říct o dvacet tisíc za práci, když jste u zákazníka den a půl. To by vám nikdo nedal. A developeři už vůbec ne. Ti ze své marže jen neradi ukrajují.

Sám si dokonce pamatuji zakázky, kde jsem se ptal šéfa, jestli se nám vůbec finančně vyplatí. A nevyplatily. Bylo to šul nul, jak se říká. Alespoň jsme ale měli práci. O to šlo. Vyplnit ta hluchá místa, kdy dobré zakázky nejsou. Protože lidi se svou mzdou počítají každý měsíc. A je jim jedno, kde firma peníze firma sežene.

A tak mi v tomto kontextu přišel požadavek 470 korun až příliš drzý. Uvnitř mě se odehrál monolog typu: „Hele mladej, to si z nás děláš srandu? Vždyť nic neumíš. Víš, kolik taková firma vydělá na jednom rodinném domku, víš, kolik času do tebe budeme investovat, kontrolovat tě…“

Možná jsem už příliš starý. V době tohoto pohovoru mi bylo ještě 66 let. Na pohovoru jsem byl naposledy na přelomu tisíciletí. Možná žiji v bublině. Možná jsem měl tou dobou nižší mzdu, než bych měl mít a svět mi tak utekl. Nevím. Stejně tak ale nerozumím požadavku 470 korun na hodinu. Kdyby dělal 160 až 168 hodin měsíčně jako většina z nás, to by odpovídalo mzdě asi 80 tisíc korun. Kdo tohle dneska z elektrikářů bere? Kluk na brigádě? To jsme si nemohli opravdu dovolit.