Článek
Je to něco málo přes půl roku, co jsem v 67 letech odešel do důchodu. Napíše se to jednoduše. Žije se to už maličko složitěji. Jedna věc je sešup na příjmové straně přibližně o třetinu až polovinu, zatímco náklady víceméně zůstávají stejné. Zásadní je ale ta psychologická rovina. Té jsem se totiž bál nejvíc.
Dnes je 13. července a první dva týdny prázdnin byly na zážitky poměrně bohaté. Už na přelomu června a července se u nás sešli vnuk a vnučka od mých dvou dětí. Měli jsme je tři dny na starosti. Hned potom jsme s manželkou vyrazili na pár denní dovolenou. Zaplatili jsme si takový lepší hotel na Šumavě a užívali si polopenzi. Když byla středa večer a my se vrátili domů, tak přestože je to už půl roku od doby, co jsem pracoval naposledy, měl jsem tendenci si nařídit budík. Asi vteřinu jsem přemýšlel, jaký čas tam nastavit, než se mi ozval mozek, co to blbnu.
Většinu života jsem vstával kolem půl šesté. Ve čtvrtek den po dovolené jsem se ale probudil přirozeně. Bez stresu. Bez obav, co mě čeká v práci. Zároveň jsem si uvědomil, jak poklidný ten konec dovolené byl. Dříve bych už přemýšlel, co budu první dny v práci řešit. Byl to navíc náš styl humoru s kolegy, kdy jsme si poslední dny dovolené vždy vtipně posměšnými SMSkami připomínali: „Jirko, za tři dny ti končí dovolená, kdybys náhodou zapomněl…“ Nebo: „Jirko, už zítra.“ Teď nic takového nebylo.
Šumava 2025. Fotografie pořízena kousek od Borové Lady.
Jsem vášnivý cyklista. Kolo miluju. Aktivně i pasivně. Celý pracovní život mě v tomto ohledu poměrně svazovalo počasí. Nejhorší byla změna pěkného dne na deštivý v momenty, kdy jsem se vracel z práce domů a tušil jsem, že ten den už kolo asi nevytáhnu. S mojí aktuální časovou flexibilitou je tenhle problém pryč. A pasivní cyklistika? Mám druhé prázdniny. Ve čtvrtek a pátek v minulém týdnu jsem se díval na Tour de France. Obě etapy od samého počátku. To se mi v pracovní týden roky předtím nikdy nepoštěstilo.
Ta flexibilita se ale projevuje i v dalším plánování. Manželka pracuje ve školství, takže má teď nějaký čas volno. Hned po dovolené na Šumavě jsme si říkali, že ještě někam po Česku musíme vyrazit. A termín? Není třeba ho řešit už od února. Budeme čekat na vhodné počasí. A pak se klidně rozhodneme ze dne na den. To je tak obrovská výhoda bytí seniorem.
Mnohem víc času a energie dávám rodině. Možná mi řeknete, že jsem naivní, ale malé zklamání jsem prožil v práci. Nic velkého. Když jsem v lednu odcházel do důchodu, slibovali mi kolegové, jak se budeme potkávat. Že minimálně jednou měsíčně dáme společný oběd. Když už byl duben a pořád nic, překvapil jsem je v práci sám. Cítil jsem, že se jim to nehodí. Že je zdržuju od práce. Zkoušeli to nedávat najevo, ale na tohle mám cit zase já. A tak jsem si uvědomil i díky nim, jak je pro mě důležitá rodina. To můj nápad to byl, aby k nám přijeli na pár dní vnoučci. A máme to v plánu během prázdnin ještě několikrát zopakovat, i když je to mnohdy náročné nejen na ušní bubínky. Rodina je nejvíc.
Říkají mi to obě děti. A manželka. Že jsem poslední měsíce uvolněnější. Méně napjatý. Možná šťastnější. Když nad tím tak přemýšlím, mají asi pravdu. Možná mě to jen znepokojuje při myšlence, jaký jsem tedy asi musel být předtím.
Moje první léto je také jiné ve večerech. Nechodím spát brzo. Chodíme s manželkou na procházky, do města. Nebo jen koukáme na filmy, a hlavně je oba dokoukáváme společně. Měl jsem vždy tendenci ji nechat v obýváku sám a raději se vyspat do práce. Teď nemusím. A oběma nám to prospívá.
Znovu jsem také začal s otužováním. Pokud se na mne tedy nebudou zlobit profesionální otužilci, když tenhle termín použiju. Máme napuštěný malý bazén, který má po ráno mnohdy jen 22 nebo 23 stupňů. „Skočím“ do něj ještě před snídaní a využívám pak teplejších letních dní k prohřátí se.
Moje první léto jako nepracujícího seniora není špatné. Vlastně jsem si ho za ty první dva týdny docela zamiloval. A už se těším na týdny další.
