Článek
Nikdy jsem na to pořádně neměl čas. Celý život jsem jel v tempu a něco řešil. V práci, o víkendech na občasných vedlejšácích v Německu, pořád něco. Když jsem byl doma, tak se někam jezdilo s dětmi, do hor, na kola, na přehradu.
Hodně jsem řešil finance. Ne pro sebe, ale pro rodinu. Pořád jsem počítal, ukládal peníze, vymýšlel, kde je nejlepší investovat, spořit, kde stát na něco přispívá. Tenkrát bylo možností dost.
Vlastně ani nebyl prostor, abych se zastavil a začal přemýšlet o tom, že to tady jednou pro mě osobně skončí. A možná, že jsem se tomu i schválně vyhýbal. To si myslím dnes.
Od narození jsem neměl rád hřbitovy. Atmosféra pohřbů mě děsila. Chtělo se mi brečet i při loučení s úplně cizími lidmi, když jsem kvůli rodičům občas na nějaký pohřeb musel. Smrt jako téma jsem proto celoživotně patrně podvědomě odlehčoval vtipy. Černým humorem. Ten je mi blízký dodnes. Jen aby se o smrti nemluvilo vážně.
Z mého popírání smrti mě ale vytrhla jedna příhoda z minulého týdne. Úplná maličkost. Kamarád mi s něčím pomáhal na chalupě. Chtěl jsem přemístit starou betonovou dlažbu z původního chodníku, někam na paletu, kde nebude tolik na očích. Chvíli jsme tu paletu přendávali sem a tam a já tradičně váhal, kde bude to nejlepší místo, až z něj vypadlo: „Jirko, proboha, tak už si řekni, kam to chceš. Já na tebe nemám celý odpoledne.“ Byla to obyčejná věta, ale já se v tu chvíli zarazil. On nemá čas? Nebo já nemám? Došlo mi, že to já jsem ten, komu už toho času moc nezbývá. Za pár měsíců mi bude 68. A když si vezmu statistiku, že průměrná doba dožití mužů je někde málo kolem 77 let, mám před sebou podle čísel ani ne deset let. V tu chvíli jsem poprvé pocítil opravdový strach.
Betonové dlaždice z mého příběhu.
Nejsem věřící. V život po smrti nevěřím. A přitom bych tak rád věřil. Celý život těm všem křesťanům, katolíkům a kdoví komu závidím. Mají naději, že se po jejich smrti bude něco dít. Nevím, jestli tomu věří, nebo je to jen berlička. Ale mají se. Pro mě je konec života jen představa tmy. Že tu chvíli budu, a pak už nikdy ne. A to mě děsí.
Když jsem zadal do internetového vyhledavače otázku Jak se vyrovnat se smrtí, vyběhlo na mě několik článků, kde ale všechny mluvily o něčem jiném, než jsem chtěl číst. Jak se vyrovnat se smutkem z odchodu blízkého člověka, jak se vyrovnat se smrtí rodičů, jak se vyrovnat se zármutkem v několika krocích. To opravdu nikdo nepíše o tom jak se vyrovnat s představou svého vlastního konce?
Moje obě děti jsou už dospělé, samostatné. Celý život jsme spolu vycházeli, rozuměli jsme si, a já je miluji. O to víc teď chci být s nimi, když mám čas. Ale je to zároveň to nejtěžší, co mi smrt paradoxně připomíná. Vidět, jak stojí na vlastních nohách, jak mě nepotřebují. Syn už dávno fyzicky utáhne víc než já. Žasnu nad tím, co všechno se naučil, aniž bych mu to předával já sám. Je mi to líto. Dceru zase ani nenapadne, že by mi volala s prosbou o pomoc. Tuhle roli už nezastávám. A mě to mrzí a nemrzí zároveň. Jen si uvědomuji, že už v jejich životě hraji jinou roli.
A taky jsem je oba prohlédl, že se snaží mi často život nějak rozveselit. To se totiž „těm starým“ dělá. Ukazují se jim alba fotek, organizují se video telefonáty, aby se mohli potěšit s vnoučky, i když je samotné to někdy otravuje. Prohlédl jsem je v tom. Ale nevadí mi to. Dělá mi to vlastně radost. Tak jak asi zamýšleli. I když pořád někde vzadu vnímám onu zmíněnou smrt.
Smrt jako téma jsem vždycky odsouval. Teď se jí poprvé v životě obrazně řečeno dívám do očí. Čelím jí, i když nechci. Přemýšlím o konci. Vidím, jak je to přirozené a zároveň nepřirozené. Nechci se smířit s tím, že někdo to zařídil tak, že tu budu pár desítek let a konec. Nic. Tma. Ani na nějaké odkazy moc nehraji. Že by se o mně říkalo za 50, 100 let, jaký jsem byl. Co s tím mám dnes dělat? Jak mi to pomůže? Život je krásný, když se povede. S tím souhlasím. Ale kazí ho smrt. Tak to je.
