Článek
Je 6. ledna 2025. Pondělí ráno.
I když jsem mohl skončit mnohem dříve, svou pracovní cestu jsem oficiálně uzavřel až 31. prosince minulého roku. Chtěl jsem odejít do důchodu s partou kluků, se kterými jsem strávil kus života.
První dny v lednu se ještě nesly v duchu předávání některých pracovních povinností. Několikrát jsem zašel do práce. Něco přinesl, nebo si naopak odnesl. Spoustu informací ještě bylo třeba předat, vysvětlit. Novým kolegům, novému týmu. Pomůžu rád, když můžu.
Dneska je to ale už můj první skutečný den v důchodu. A musím konstatovat, že se na něj prostě nedá připravit. A to i přesto, že jsem absolvoval snad desítky rozhovorů na toto téma. Slyšel jsem varování, doporučení, rady, návody. Stejně je to krok do neznáma. Prostě to je tady se mnou a nějak si s tím poraď, je nám jedno jak.
Trochu mi to dnes ráno připomnělo další epizody v životě, na které vás druzí chystají dopředu, ale dokud je nezažijete na vlastní kůži sami, nedokážete si ten pocit představit. Jako když se mi narodilo první dítě. Jako když jsem se poprvé oženil. Anebo když mi umřel první z rodičů.
Nevím proč dnes, ale začínají mi v hlavě naskakovat kamarádi a známí, kteří už tady s námi nejsou. Spousta z nich se věku 67 let ani nedožila. Trápí mě to. A trápilo by mě to stejně, ať už bych v důchodu byl nebo ne.
Taky se mi nelíbí dnešní počasí. Je pochmurno, zataženo, po dešti a s mlhou. Až půjdete někdy do důchodu vy, vyberete si lepší den. Takové léto, zajít si ráno do přírody a odpoledne s dětmi na zmrzlinu, to by bylo o dost lepší. A veselejší. Já teď spíše přemýšlím o tom, že mě čeká poslední třetina života. A mnohem radši bych tedy přemýšlel o tom, jestli si dát vanilkovou nebo jahodovou.
„Tady máš snídani. Nádobí pak dej klidně do myčky, nebo ho nech na lince, já to pak uklidím,“ loučila se se mnou ráno manželka. Ještě pracuje, takže normálně odešla do zaměstnání. Nevím, jestli je to těžší pro ni, nebo pro mě. Asi si říká, co jí tady v domácnosti vyvedu. Jestli hrnek po kafi jen tak lehce neopláchnu vodou a nevrátím ho bez utření zpátky mezi ostatní. Nebo jestli neutřu špinavou lžičku rovnou do utěrky. Ale nemusí se bát, i když to neví. Ona je tím posledním člověkem, koho bych si chtěl rozhádat. Miluji ji, i když to ode mě neslýchá. Snad to alespoň vidí. Maličko.
Celý život jsem měl plno lidí kolem sebe. A teď jsem tady v obýváku sám. Žena v práci. Děti a vnoučata žijí v jiných městech. Když jsem byl dítě já, bylo to jiné. Měli jsme dvougenerační dům. Generace v něm ale žily v podstatě tři. Moji prarodiče, rodiče a pak já a sourozenci. Babička s dědou tak byli až do smrti obklopeni lidmi. Dětmi, vnoučaty. Dnes je to jinak, na klid jsem se těšil. To ano. Ale trochu křiku a hlasů bych snesl.
Ještě mi to možná nedochází. Možná jen z pár procent. Začínám ale pomalu přemýšlet, jak to bude dál. Jedno z varování, co mi nejen děti dokola připomínaly, se týkalo stresu. „Tati najdi si něco, ať tě ta absence stresu nezničí,“ říkávali. V práci jsem byl pod tlakem pořád. Unesl jsem toho dost. Na určitou úroveň pracovního stresu si navíc i tělo navykne. Jenže pak se člověk přepne do důchodu, práce je pryč a s ní i pracovní stres. To pak často lidé rychle sejdou. Sám jsem to viděl. Stačilo pár měsíců v důchodu a čiperní šedesátníci se proměnili v babičky a dědečky. A tak mám stres z toho, že nemám stres. Na tom ale ještě v následujících týdnech zapracuji. To slibuji.
První den v důchodu je tichý. Poslední dny jsem měl nějaké telefonáty. Kamarádi nebo rodina mi často volají. Ptají se, jak to zvládám. Jako bych byl v nějaké nemocnici po operaci a ptali se mě, jak jde rekonvalescence. Nevím, co jim mám na to odpovídat. Tyhle otázky mě dělají starším, než bych chtěl sám být. Nejradši mám běžné telefonáty. Od kamarádů, se kterými řešíme prostě normální běžné věci. Bez ohledu na to, jestli v důchodu jsem. Důchod, a to že teď mám víc času, je vlastně až na druhém místě. Nebo na žádném.
Na zahradě teď pracovat nejde. Není co. Dívám se proto po nějaké drobné práci. Brigádě. Třeba jen na dva dny v týdnu. Na pár hodin. Už ale ani nevím, jak probíhají pohovory. Já ten poslední zažil asi před 25 lety. Ani nevím, jestli by se někomu člověk ve věku 67 let hodil. A já bych zas ani nevzal všechno. To se přiznám. Kdyby mě někdo viděl, že roznáším noviny, nebo že jezdím s paleťákem v supermarketu, asi bych se styděl. I když na těch pracích není nic špatného.
První den v důchodu pro mě zatím není katastrofa. Ale taky nejsem nijak zvlášť šťastný. Asi to chce jen trochu času. Nějak se přizpůsobit, zvyknout si. Osahat si tu novou roli. To půjde. Doufám. Dneska to tedy teprve začíná. Uvidím, jak zvládnu první měsíc. Zkusím i v téhle etapě života najít nějaký smysl. Určitě musí existovat. Určitě ho museli hledat i jiní.
