5 základních chyb s cyklovozíkem aneb život s handicapovaným psem

Když jsem byla mladší, milovala jsem jízdu na kole a proto to byla pro mne jasná volba, jak obohatit náš dosavadní život. Postupně jsem však zjistila, že jsem možná měla akorát tak vlčí mlhu.

Ještě než jsme vyrazili, neustále jsem několik týdnů pozorovala tatínky, jak tahají své ratolesti ve vozíku. Maminky jsem vůbec nepotkávala a nebylo mi to vůbec divné. Připadalo mi to úplně v pohodě a nenáročné. Vůbec mi necvaklo, proč vidím jen tatínky.

Na mapách jsem po dlouhém rozmýšlení zvolila celkem příjemnou cestu, méně kopcovitou a s asfaltovou cestou o délce cca 8 km. Nechtěla jsem samozřejmě vypadat jak looser a jet méně jak 5km, takže 8 km mi přišlo celkem fajn. S nějakou tou zastávkou, cestou autem jsem za tři hodinky zpět doma a hlavně s dobrým pocitem, že jsme se někam vydali.

Nafoukla jsem tedy všechny kola, jak na kole tak na cyklovozíku. Do batohu jsem si dala vodu, svačinku, dvě krabičky s nářadím a lepení na kola. Darwin si svoji vodu s kelímkem vezl v kočárku.

Neměla jsem nosič na kola, takže jsem vše rozložila do takového stavu, aby se mi vše vešlo do mé Octavie III. Liftback a vyrazilo se směr Maliník.

Na Maliníku jsem vytáhala kolo, vše jsem opět sestavila dohromady, připojila vozík a usadila Darwina.

Nasedla jsem na kolo a šlápla do pedálu… „UFF a sakra, to je tíha.. to snad není možný“.

První šlápnutí a roztočení kol bylo tak těžké, že jsem po pár metrech začala litovat. Začala jsem litovat, že jsem tak slabé stvoření a očividně jsem vůbec nepřemýšlela. Rozhodně jsem nepřemýšlela:

Cyklovozík 20 kg + Darwin 28 kg + kolo 15 kg + já 65 kg.

"Cože … “ v tu chvíli mi všechno docvaklo. Tohle přece nemůžu zvládnout. Určitě někde po trase skončím zapadnutá v příkopu a mrtvá vyčerpáním, ale to jsem ještě netušila, co nás čeká.

PRVNÍ ŠLÁPNUTÍ DO PEDÁLU

To nejlepší však mělo teprve přijít, „krpál“ ve velikost Mount Everestu byl hned přede mnou.

Rozhodla jsem se cestu vzít přímo a ne přes serpentýny. To byla strašná chyba, vidina kratší cesty mi opět zamlžila zrak. Sesedla jsme z kola a že vozík do kopce po hlíně a trávě vytáhnu až na vrchol. Jelikož byl vozík s nákladem těžší než kolo, musela jsem řídítka držet pevně v rukách a tlačit a tlačit. Ušla jsem pouze pár metrů, kdy se mi ruce začali neuvěřitelně potit a pálit z tlaku, který jsem vyvíjela na řídítka. Nohy mi po trávě prokluzovali a každý krok byl větším a větším utrpení. Jsem v půlce kopce a chce se mi sjet dolu a vyprdnout se na to. „Ne ne ne… nesmíš to vzdát“ křičí mi slabý hlásek v hlavě.. „Nemůžeš to vzdát po prvních metrech, vzmuž se ženo a jdi do toho“. Šla jsem ale spíš jsem klouzala s kolem i kočárkem z kopce dolu.

ZÁCHRANA PŘIŠLA V PRAVÝ ČAS

Ještě, že si mě všiml jeden duchapřítomný tatínek, který s rodinou procházeli pod kopcem. Rychle vyběhl k nám a vší silou mi pomohl tlačit do kopce. Poté co přiběhl si teprve všimnul, že ve vozíku není dítě ale pes.. Přišel by mě zachránit, kdyby věděl, že je ve vozíku pes? Nebo by se i s rodinkou bavili pod kopce jak se mi klepou nožky a sotva se držím na místě.

Ochotně mi však pomohl na vrchol k první lavičce, kde jsem se upadla do trávy a přemýšlela, že to vzdám.

NEVZDALA JSEM TO a jela jsem dál … ach můj Bože..

Povzbuzování na rovince

Zbytek cesty se jevil jako méně kopcovitý spíše rovinatý ale i tak šlapání nebyl žádný med.

Takové šlapáníčko po rovince, dá taky celkem zabrat. Postupně jsem zjistila, že to byla ta nejlepší varianta.

Když jsem kolo táhla byl v klidu a užíval si krásu přírody. Jakmile jsem však nasedla na kolo a ztěžka šlápla do pedálu, ozvalo se ze zadní části HAF HAF. Při protočení šlapky - HAF HAF. V každé druhé sekundě - HAF HAF. Při zdolání každého půl metru - HAF HAF. Kde to ten pes sakra viděl.. Určitě na Zoomu řikám si.. A máš zákaz televize křičím na něj z kola.

Nepřestával a štěkal dál. Jak bubeník na lodi, který udává rytmus - HAF HAF HAF.

Štěkal a štěkal a já ztrácela nervy. "Mohl by si laskavě už držet tlamu, já se sakra snažím to nevidíš… “ křičela jsem.. Bylo mi to však prd platné. On mě přece povzbuzuje,… říkám si … áááááá už neštěkej.

Po chvilce šlapání nadávky přešli ve výhružky: „Jestli nezmklneš zastavím v lese a už tě nikdo nikdy nenajde…“ V hlavě se mi rodil plán jak kolo i s vozíkem shodím do nějaká pořádné rokle a uteču. Výhružky pomalu přecházeli v marné prosení.. „Dárwí, koupím ti vagón párků, když zmklneš“. Nepomohlo ani to. Jízda cyklovozíkem asi nebude náš šálek kávy.

Cesta z kopce

Po půl kilometru jsem pokaždé udělala zastávku, abych se polila vodou, napila se a vykřičela do lesa bolest. Cestou jsem nespočetněkrát chtěla umřít, uškrtit psa, odpojit vozík a nechat je v lese a utéct. Dojela jsem na rozhlednu Královka a to byla má záchrana. Cesta z Královky je už jen z kopce, byla jsem nadšená pojedu konečně z kopce. Nadšená jsem byla dokud se mi nerozjela kolečka.

Další věc, co mě vůbec nenapadla a to cesta z kopce s vozíkem o váze cca 50 kg za Vámi.

Dovedete si představit jak se to dokáže rozjet? Já jsem to teda netušila, jsem přece zvyklá jezdit na lyžích 80 km/h ale opak bylo opět pravdou. Obě půlky jsem měla stažené strachem, nemohla jsem přestat myslet na to jak poletíme vzduchem. Celou cestu jsem usilovně držela brzdu. Ta bolest rukou už po pár minutách byla nesnesitelná ale představa, že to dole neubrzdím a vozík mě přejede byla horší. "Drž to.. Drž to.. Nosíš psa v náručí, tak přece nějakou brzdu udržíš “ neustále jsem se povzbuzovala.

Přitom jak jsem frčeli z kopec jsem si všimla dalšího problému a to že jedu moc u kraje… „Sakra, ten vozík je moc širokej…“ Pes zvýšil intenzitu štěkotu. Kolečko se mlelo na kraji příkopu. Já z hrůzou v očí a bolavou rukou přejela více do středu vozovky. "Sakra jezdí tady auta.. “ co dál, kudy jet.. Ne, řekla jsem si to už sjedu a ať se klidně zblázní a jela jsem a zastavila až na parkovišti.

Závěr

To, že tohle byl mega špatný nápad jsem zjistila už po pár minutách ale nechtěla jsem to vzdát a přijet domů s tím, že to nedávám.

Nedávala jsem to ale také jsem to hned nevzdala. Přiznejme si, pro netrénovaného člověka to opravdu není. Není to ani pro lidi, kteří jezdí sami.

Po této zkušenosti jsem přemýšlela, že vozík prodám a pořídím kárku s deštníkem nebo obyčejné kolečko.

Když jsem si udělala rychlé summary:

Na vozík jsme nezanevřeli a i přesto nám vozík zůstal a nakonec je z něj standartní kočár - Mercedes pes :)