Afričané, kteří „psali“ Bibli

Historii nemůže nikdo rozumět dokonale. Výpověď očitých svědků ze včerejška se může mezi sebou dramaticky lišit. A teď zkoumejte výpovědi lidí, kteří u nějaké události vůbec nebyli. Třeba evangelistů, kteří psali o tom, co udělal Ježíš. Je nesmírně snadné přesvědčovat někoho biblickými texty či výroky historiků, jenomže to vše je už „zpracovaná“ historie. Nikdo nemůže dát ruku do ohně za to, jak to tehdy bylo.

Vzhledem k tomu, že se ponořujeme do tématu, které má tendenci vyvolávat hluboké emoce, dovolil jsem si předřadit krátký úvod, který osvětluje rozdíly ve způsobu práce s racionálními argumenty a s emocionální vírou.

Jsou lidé, kteří pletou dohromady religionistiku s teologií a vědu s vírou. Jedno se zabývá rozumovým zkoumáním, druhé emocionálním vztahováním k předmětům uctívání. Lidé mnohdy jedno s druhým zaměňují a mají tendenci spílat těm, kteří pojímají víru racionálně, jako to dělají z podstaty své práce právě religionisté, ke kterým se také řadím. Ač to činím velmi nerad a nad rámec své oblasti zájmu, musím se těmto útokům bránit a i samotným věřícím ukázat důrazně kárající prst, samozřejmě s vysvětlením, proč tak činím.

Můžeme si pohrávat s různými výklady historie a připisovat jim jistou větší či menší míru pravděpodobnosti, ale to je tak všechno. Jisti si nemůžeme být nikdy. Na co je ale vhodné dát si obzvlášť pozor je na přístupy těch, kteří argumentují emocemi: něco nebo někoho máme rádi, třeba Bibli a v něm vykresleného Ježíše, a proto je to vše pravda. A kdo to popírá je náš nepřítel, do kterého máme právo se opírat.

S tím jsou schopni někteří lidé vyrukovat, ovšem podle mého takový přístup zavání sektářstvím a tmářstvím a do současnosti už nepatří, jen jako pohádka pro ty, kteří své emoce nadřazují nad racionální argumenty, a takovým v rozumné diskuzi stejně není pomoci.

V nejlepším případě mohou patřit do oblasti o duši pečující teologie, ovšem ta by měla myslet nejen na citově laděné věřící, ale i na samotné hledače podstaty reality a nedělat si z nich nějaký nelidský odrazový můstek. Tím totiž popírá svou vlastní funkci péče o duši člověka. Racionálně uvažující bytost je totiž také člověk, a na to někteří horliví věřící chronicky zapomínají.

Co se týče diskuzí, emoce mohou být inspirací, ale nejsou argumentem, se kterým by se dalo rozumně polemizovat a konec konců to ani není vhodné. Kdo své emoce nezvládá natolik, že je nadřazuje rozumovým argumentům, nemá čím vklady do racionální diskuze oplatit. Historie je takovým prubířským kamenem myšlení každého.

Religionistika jako speciální obor se zabývá náboženstvím a vírou, ale nikoli emocionálně, ale rozumově. Proto bývá často nepohodlná věřícím, protože narušuje jejich emocionální víru, pilíře jejich představ o světě, které jsou nezřídka postavené právě na vztazích a emocích. Religionistika vyžaduje odvahu nikoli věřit, ale o víru přijít a doslova ji obětovat na oltář nově se vynořujících skutečností. Pokud je někdo majitelem schopnosti myslet v konceptech a hypotézách, takový přístup jej neobtěžuje, protože je může donekonečna přehodnocovat a přeskládávat jako stavebnici podle nových zjištění. Stejně, jako to dělá moderní věda. Kdo se ale drží emocionálních pilířů a myšlení v potenciálech nechápe, je odsouzen k tomu, zmítat se v nejistotách složitosti světa a spoléhat na emoce a instinkty. Takový člověk snadno sáhne po pevně dané víře, která je postavená především na citovosti. Ne nadarmo se říká drží jako helvétská víra.

Tito lidé by měli v zájmu svého vlastního duševního klidu chápat, že dimenze racionálních diskuzí jsou nad jejich možnosti a že i když se jim nelíbí, nejsou zaměřeny proti nim. Jen zkrátka operují mimo jejich limity uvažování a rozebírají věci, které nejsou určeny k tomu, aby vyvolávaly jejich emoce, ale aby odpovídaly na otázky. Emoce druhých, které musí religionista překonávat během hledání nejpravděpodobnějších výkladů, jsou většinou nepohodlným průvodním jevem.

Pokud se jedná o otázky, které byly po staletí záměrně vykládány jednostranným způsobem, byly namodulovány tak, aby vyvolávaly předem požadované reakce věřících, jak tomu je často u teologických konceptů. Tyto otázky bývají nejožehavější na zkoumání, protože společnost je po staletí teologických masáží navyklá se k nim osobně vztahovat a brát je jako zdroj citové opory a emočního jitření.

V této souvislosti vás žádám o to, abyste se při čtení mých článků pokusili o to, spolu se mnou se ponořit do pletiva racionálních úvah a ponechali emoce protentokrát spát. I když na to mnozí nejste zvyklí, může to pro vás být zajímavé a obohacující dobrodružství. A proto své texty píšu, ne proto, aby se nad nimi někdo rozčiloval, ale aby se jich týkající otázky dostaly k meritu věci i přes to, že je to pro některé lidi nepříjemné stejně, jako když jim chirurg rozřezává tělo, aby se dostal k podstatě problému poškozeného zdraví. Ale jak víme, existují nepříjemné věci, které mohou být ale mimořádně užitečné, ba přímo nezbytné. Musí se ovšem umět, stejně jako chirurgie, a proto nejsou pro každého.

V případě představy afrického vlivu na biblickou nauku je zřejmé, že nepůjde o populární myšlenku ani dnes. Po staletí byli Afričané Evropany diskriminováni, hnáni jako divoká zvěř a prodáváni jako kusy masa - otroci za pár cetek. A co si budeme povídat, pokud bychom řekli, že Bibli z velké části ovlivnili lidé z afrického kontinentu, vyvolá to v mnohých nechtěnou, nepřiznanou, ale silnou vnitřní reakci.

Že by africký kontinent stvořil něco tak cenného - jako biblické evropské kulturní dědictví? To možná u počátků lidstva se dá o něm uvažovat, ale že by Afričané byli u vzniku evropského intelektuálního myšlení z mnohem pozdní doby? Přesto je to tak. Kéž čtenáři nezabrání jeho předsudky, úzkosti z neznámého a další vnitřní reakce, aby měl odvahu vidět pravdu takovou, jaká opravdu je.

Zdá se to přitažené na vlasy, ale není. Na křesťanství a jeho doktrínu měli opravdu vliv hlavně afričtí teologové. Většina z prvních církevních otců pocházela z afrického kontinentu. Sv. Augustin (354–430) byl syn berberské matky. Je autorem zásadních křesťanských děl Vyznání a O Božím městě.

Tertullianus, zvaný otec západní teologie, se narodil v Kartágu. Jako první použil slovo „Trojice“. Další z nich, Cyprián Kartágský (200 – 258), byl významným biskupem v Africe a proslavil se spisy o jednotě církve. Atanáš Alexandrijský (293–373) byl klíčovou postavou v tvorbě trojiční nauky. Origenes Alexandrijský (184 – 253) (narozen v Egyptě) byl průkopníkem v biblické exegezi. Ti všichni byli buď afrického původu nebo čerpali svou inspiraci přímo z africké půdy, do které se narodili.

Jeden z prvních papežů byl z Afriky. Papež Viktor I. (vládl 189–199). Kupodivu, jak vidíte na obrázku níže, byl „vybělen“ a jeho konstituce byla učiněna co nejvíce podobná té evropské. Stejný osud však potkal i ostatní africké teology. Přitom možnost, že by všichni afričtí teologové byli čistě evropského vzezření a neměli ani trochu tmavou kůži se nezdá být moc pravděpodobná.

Nebylo zřejmě představitelné, aby církev přiznala, že čerpá inspiraci z Afriky a že dokonce její nejvyšší představitelé odtud pocházeli. To se upozaděným Evropanům jednoduše nehodilo do krámu. Propagačně to zkrátka nepůsobilo dobře. Kupodivu se papež Viktor I. prosazoval právě o západní tradici. Dalším africkým papežem byl Miltiades (vládl 311–314). Africkým berberským poradcem císaře Konstantina klíčový pro rozvoj křesťanství byl Lactantius (cca 250 – cca 325).

V řadě afrických papežů mohl pokračovat současný kardinál Robert Sarah, ale kvůli staromilství italských a jiných kardinálů se tak nestalo. Takže zpět na začátek?

Vůbec by vás nemělo překvapit, že mnozí badatelé již počínaje 19. stoletím hledali kořeny původní biblické inspirace právě v Africe.

Existuje alternativní historie pro Starý zákon. Tak třeba pro židovské pojmenovávání obřadů a rituálů. Někteří badatelé tvrdí, že je převzato z afrických jazyků. Jak by se k Židům mohlo dostat? Jednoduše ve starověku žili Afričané na Středním východě a v Egyptě. Navíc v celé historii docházelo k větší migraci obyvatel, než si obvykle dnes lidé představují. Lidé se i bez aut byli schopni i pěšky přesouvat desítky ba stovky kilometrů denně, a naše planeta není zas tak obrovská.

Podle Bible pochází údajní předkové židovského národa z chaldejského Uru v Mezopotámii. V té době tam nebyli pouze „běloši“, ale naopak i řada lidí, která vypadala jako dnešní „černoši“. (Dokonce se uvažuje o tom, že i pravěcí lidé přítomní na Evropském kontinentu i u nás byli spíše tmavé než světlé pleti a „vybledli“ až poměrně nedávno.) Podle genetických studií se v tehdejší Mezopotámii jednalo o mix populací související s dnešními populacemi severní a východní Afriky a Blízkého východu.

Dr. Charles Finch ve svém úvodu ke knize The Natural Genesis: A Book of the Beginnings od Geralda Masseyho uvedl:

V roce 1836 napsal uznávaný britský orientalista a historik Sir Godfrey Higgins dílo Anaklypsa aneb Zkoumání původu jazyků, národů a náboženství. V tomto díle Sir Higgins také projevil přesvědčení, že bibličtí lidé byli černoši a přidává k tomu faktický argument, že v některých raných katolických církvích v Evropě tak byli i představováni, viz černá madonna:

Církev má samozřejmě více interpretací pro své „černé“ obrazy, ale tento výklad je rozhodně jedním z možných. Že se „Boží rodina“ zrovna neskvěla „bílou“ pletí. Případně lidé ze středověku, kteří vytvářeli černé madony, také nevědomě či možná vědomě vycházeli z přesvědčení, že Bible navazuje na africkou tradici. Je však možné, že umění černé madony představovalo křesťanské černé svědomí, které zapřelo své africké kořeny. A to říkám bez ohledu na to, jaké byly pozdější emocionální teologické výklady tohoto fenoménu.

Argumenty, že Bible má hluboké kořeny v Africe nebo odtud pochází, jsou založeny na rozsáhlé geografické, historické a demografické přítomnosti Afriky v biblických narativech.

Egypt a Kuš (Súdán) se v Bibli objevují více než 1400krát. Rajská zahrada je v současnosti badateli spojována s Afrikou a raně křesťanská teologie byla, jak jsme viděli, silně rozvíjena severoafrickými osobnostmi.

Řeka Gichon je popisována jako oblast zahrnující zemi Kuš, historicky spojovanou s Etiopií/Súdánem. Tato řeka měla vytékat ze zahrady Eden. Některé zdroje spojují biblickou řeku Gichon s Nilem, což naznačuje širší regionální, možná africkou, lokalizaci.

Když jsme u toho Nilu. Egypt je ve Starém zákoně zmíněn více než 740krát a představuje ústřední prostředí pro vyprávění od Abrahama po Mojžíše.

Klíčové biblické postavy se objevují zde: Mojžíš se oženil s kušitskou (etiopskou) ženou (Numeri 12:1).

Pokud říkáme významné, tak jsou to osoby, které se nachází v Bibli v klíčových momentech její teologie a v Novém zákoně u momentů spásy.

Královna ze Sáby: Královna Jihu (Matouš 12:42), která navštívila Šalomouna, je v etiopské tradici tradičně ztotožňována s vládkyní Etiopie/Jižní Arábie. Odkud tedy pocházejí biblická Přísloví? Možná z Etiopie.

Hagar: Abrahamova konkubína, která byla Egypťanka a jediná osoba v Bibli, která osobně dala Bohu jméno Bůh - El Roi, což znamená „Bůh, který mě vidí“ nebo „Bůh vidění“ poté, co se s ní setkal na poušti. Je jedinou osobou ve Starém zákoně, která přímo dala Bohu pojmenování a zdůraznila ho jako osobního Boha, který vidí, slyší a stará se o marginalizované.

Šimon z Kyrény: Muž, který nesl Ježíšův kříž, pocházel z Kyrény, která se nachází v dnešní Libyi.

Etiopský eunuch: Jeden z prvních pohanských konvertitů ke křesťanství. Církevní tradice říká, že pomohl založit ranou církev v Etiopii.

Ve výčtu afrických biblických souvislostí bychom mohli pokračovat i například rozborem a porovnáváním mnoha afrických a biblických tradic.

Jak jsme viděli, Bible je možná poněkud více africká a tak trochu méně blízkovýchodní, než se tradičně tvrdí a než jsou si ji Evropané zvyklí představovat.

Vlivy, které působily na její pisatele včetně jejích pozdních interpretací, jsou nepochybně africké a s největší pravděpodobností bylo i mnoho biblických osobností tmavé pleti, možná víc, než si lze snadno představit.

Není tedy divu, že největší křesťanský boom existuje v současnosti v Africe, kde se možná jen samo křesťanství navrací ke svým původním kořenům.

Zdroje:

Krom odkazů na knihy a autory v textu:

Greg Gilbert. The Epic Story of the Bible.2022. Crossway Books.

Eusebius. The History of the Church from Christ to Constantine. 1989. Penguin Books.