Bartolomějská noc proměnila Paříž v krvavou lázeň

Paříž je ve světě obecně vnímána jako město lásky nebo módy, ale že by někdy byla spojována s něčím tak hrozným jako je genocida? To se opravdu stalo na konci 16. století. Možná právě proto se nikdo místní (kromě šlechticů a monarchistů) nedivil tomu, co se za dvě století potom odehrálo za Velké francouzské revoluce. Pojďme se na tuto událost, která ji předznamenala, blíže podívat.

Genocida je definována jako mezinárodní zločin úmyslného a systematické ničení národní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny.

Přesně takový zločin mezinárodních rozměrů se odehrál v noci ze 23. na 24. srpna roku 1572 v době noční mše v Paříži. Jednalo se o pokus o kompletní likvidaci náboženské skupiny hugenotů.

Abychom pochopili kořeny konfliktu, který se tehdy rozhořel, je třeba si rozklíčovat termín hugenot. Jak mu rozumět? Byla to nějaká protestantská sekta? Vlastně ne tak docela. Hugenoti je generický termín, který dnes zpětně popisuje francouzskou šlechtu hlásící se k protestanství, převážně k odkazu Jana Kalvína.

Problém je ten, že nikdo ve skutečnosti pořádně neví, odkud to slovo pochází. Někteří uvádí, že to byli následovníci jakéhosi Huga ze Ženevy, ale to nám historici a hlavně odborníci na etymologii (význam slov) vyvracejí. Většina znalců se shoduje na tom, že je termín hugenoti francouzským překladem švýcarsko-německého slova „eidgenossen“, které znamená: společenství přísahy.

To by svědčilo o jisté tajnosnubnosti společenství i jeho možné společenské škodlivosti. Rozhodně z pohledu úřadů a monarchie, protože k čemu se vlastně tihle lidé zapřísahali? Co mezi sebou kuli za pikle?

Faktem je, že na hugenoty katoličtí monarchové koukali svrchu. A ani se jim není možné divit, protože francouzští hugenoti viděli králi na prsty a vůbec se tak nějak vymezovali proti tehdejším pořádkům nebo možná spíše nepořádkům. Řada pařížských významných obchodnických rodin a šlechticů na venkově (viz mapa výše) se stala hugenoty právě kvůli špatné morálce a neprůhlednosti jednání katolické šlechty a monarchie. Dostali se tak nevědomky do role obětních beránků, kteří šli jako ovce na porážku.

Do ovzduší kulturní revoluce vlády krále Františka I. (doba vlády 1515-1547) dorazila Kateřina Medicejská. Přijela na pozvání krále z Itálie jako nevěsta pro jeho syna Jindřicha. Dobové záznamy ji popisují jako ženu, ze které sálala atmosféra neřesti a pelešení. Tyto rysy, které na jejím poněkud zkyslém portrétu staré ženy nahoře zřejmě nevyčtete, ale Kateřina patrně ve svém mládí opravdu měla a využívala jich naplno. Do její výbavy patřily elegantní šaty a vysoké podpatky, které byly ještě do 17. století pro běžné lidi symbolem lehkých žen.

Brzy se Kateřina stala nejmocnější postavou na evropském politickém výsluní. Tato zrádná ženština neváhala nasadit jakékoliv prostředky na to, aby dosáhla svého. Za její éry byl nejpopulárnějším povoláním u dvora královský travič. Ne, nebyl to překlep, ne bavič, ale doslova travič. Některé postavy francouzského politického života unikly jen o vlásek, když daly třeba darovaný koláč od regentky svému psovi. Ten už takové štěstí neměl.

Povídá se o ní, že dokonce přinášela oběti samotnému Satanovi. A opravdu se to kolem ní hemžilo samými podivnými či přímo záhadnými figurami jako byl astrolog Cosimo Ruggieri, kterému dokonce v Paříži nechala postavit věž, jež dodnes stojí a lidé se místa bojí jako čert kříže. Pařížané povídají, že se tam zjevuje samotný Satanáš.

Jenomže kromě záliby v esoteričnu, kterou pěstovala, byla Kateřina také fanatickou katoličkou. Kacíři byli pod jejím vlivem upalováni jako na běžícím pásu. Mimo Paříž se objevovaly masakry protestantů jako třeba ten ve Wassy.

Město přijímalo hugenotské uprchlíky, ale zároveň se jich bálo jako čert kříže. 18. října 1534 zažila Paříž „plakátovou aféru“, kdy se všichni Pařížané z pěkně vyvedeného gotického písma dozvěděli, že katolická mše je podfuk a protiví se Písmu svatému. V Paříži nakonec skončilo na 15 000 protestantů a tvořily tedy poměrně zásadní část městského obyvatelstva.

V té době ještě protestanti vyznávali věrnost králi. Jenomže podléhali excesům, které žádná správa věcí veřejných nemohla tolerovat. Vrhali se do kostelů, plenili je a prohlašovali za své výsostné území. V polovině 16. století stály protestantské jednotky hugenotů před branami Paříže a hrozily, že jí zaberou. Byly nakonec vystrnaděny především pařížskou chudinou, která nakonec platila i na dobře vycvičené vojáky. Muselo se tedy něco udělat a zrádná Kateřina v tom zahrála zásadní roli. I když to tak úplně neplánovala.

Předehrou k masakru se v den svatého Bartoloměje stala jedna pařížská svatba. Katolička Markéta z Valois si měla brát protestantského šlechtice Jindřicha Navarského. Později se dokonce stal králem a hlavně Jindřich měl přestupování na víru jako své hobby. Francouzský historik Gabriel Hanotaux o něm poznamenal: „Za svého života byl dvakrát protestantem a dvakrát katolíkem… Jako odborník v přestupování na víru si vypěstoval víru velice širokou a současně upřímnou.“

Manželství nebylo sjednáno nikým jiným než Kateřinou Medicejskou. Na první pohled se zdá, že jí šlo o sjednocení dvou náboženských sil ve státě. Ale pod povrchem jejího bohulibého záměru jí šlo o něco úplně jiného. O něco zlověstného. Plánovanou vraždu. Chtěla se totiž zbavit jednoho ze svatebčanů, Colignyho, jehož obliba ji podle jejího soudu ohrožovala. A tak byl vyslán střelec, který Colignyho bohužel pro Kateřinu ještě nezabil, ale pouze zranil. Ta se jala předstírat zájem a dokonce oběť pokrytecky navštívila. Po atentátu však nastala panika. Colignyho protestanští souvěrci pochopili, že další na řadě mohou být oni. Volali po odplatě. Mezitím nechala Kateřina uzavřít město.

Král Karel IX. prohlásil pod vlivem své matky směrem ke katolíkům: „Zabte je všechny, ať mi to nikdo nemůže vytknout.“ Město se pak stalo dějištěm krvavé řeže, kde nalezlo krutou smrt tisíce hugenotů. Paralelně se odehrávaly masakry v Lyonu, kde bylo za jediný den zabito na 2000 protestantů.

Zprávy o masakru se šířily jako mor. Dorazily do Londýna, Ženevy, Vídně a Madridu. A tady můžete již historicky vidět, že takzvané mocnosti se starají víc o své domnělé ekonomické a politické zájmy než o cenu lidského života. Ostatně i dnes při válce na Ukrajině, koho jiného, kromě citlivých lidí, opravdu zajímají ty osudy tisíců zavražděných? Politici a představitelé států mezi ně nepatří. Ti jen šermují svou vlastní budoucností a obchodem a jen si příhřívají svou vlastní polívčičku. Podle toho, na jaké světové straně jsou, jim jde buď o zastavení nebo pokračování konfliktu, samozřejmě v jejich vlastním zájmu. Jak ubohý obraz lidské povahy, která se ani po tisíciletí vraždění, po přijetí humanistických idejí a introdukci demokracie nezměnila ani o píď!

A proto není vůbec překvapivé, že se tehdy při takové novině katolický král v Madridu hlasitě rozesmál a papež Řehoř XII. se tak zaradoval, že si dal zahrát Te Deum. Nicméně v očích vnímavých lidí, pro které to nebyla jen nedůstojná politická hra, ale to, co to opravdu bylo, krvavá řež, byli Pařížané sprostí vrazi. Ještě několik desítek let potom se na ně lidé na vesnicích dívali s krajním podezřením.

Všichni hugenoti samozřejmě pobiti nebyli, řada z nich přežila a utekla z Francie, což vedlo k jejich rozšíření po celém světě. Tak třeba manželka českého prezidenta měla hugenotské předky. Jmenovala se Charlotte Garrigue Masaryková a pan prezident Masaryk si od ní do svého jména vypůjčil přízvisko Garrigue.

I takový je příběh, který začal nevinnou svatbou spojenou s velkou tragédií, pokračoval bezohlednými náboženskými válkami až do doby, kdy se nejen Francouzi poučili, že se náboženství sice může stát pramenem sváru, ale rozhodně nestojí za to, pro něj umírat. A za politiku už vůbec ne.