Čtyři dohody jsou jen slabý odvar hustokrutopřísné moudrosti Toltéků

Ruizova toltécká moudra jsou jako když převaříte jihoamerickou koku a z ní uděláte třetí odvar a vydáváte ho za intergalaktický megacloumák. Skutečnost je o poznání hustější, bezohlednější a krutější.

Hodně z toho, co víme o Toltécích, pochází z legend předávaných Aztéky a dalšími mezoamerickými národy, takže je obtížné rozlišit fakta od fikce. Podle jedné verze Toltékové zničili město Teotihuacan, velké obchodní a ceremoniální centrum v údolí Mexika. Již v roce 500 n. l. dosáhlo počtu obyvatel přibližně 150 000. Tomu se v tomto období nemohla rovnat žádná evropská sídliště.

O několik staletí poté se město zhroutilo samo do sebe a zmizelo v propadlišti dějin. Jiný příběh vypráví, že Toltékové byli uprchlíky z Teotihuacánu, kteří znovu vybudovali společnost, která tam vzkvétala. Celkově samotné mýty o Toltécích připomínají Ruizovu spirituální telenovelu. Není divu, že si vybral jako vzor Toltéky, napasovat na ně lze leccos, neboť jsou tak nějak pololegendárním národem.

Jsme odkázáni na to, co nám o nich říkají Aztékové. A oni odkazují své zvyky právě k Toltékům. Týká se to například rituálů zasvěcení válečníků do vojenských společností určených jaguárovi a orlovi. Členové těchto spolků nosili kostýmy napodobující vzhled těchto zvířat. A pochopitelně provozovali krvavé rituály.

Podle Aztéků měli toltéčtí vládci bohové-králové nadpřirozené schopnosti. Jeden z nich, legendární ničitel Teotihuacánu, se jmenoval Mixcoatl (oblačný had). Jeho syn a nástupce byl známý jako Quetzalcoatl (opeřený had) a získal si velké bohatství a prestiž, než byl sesazen zlověstným a vypočítavým rivalem a vyhnán ze své země do exilu. Předobrazem toltéckých a aztéckých bohů tedy nepochybně byli nějací výrazní Mágové.

Pokud jde o rozsah toltécké říše, také se můžeme jen dohadovat. Je možné, že se rozkládala až k poloostrovu Yucatán, kde se nacházela města pozdních Mayů.

Aztékové Toltéky popisovali jako „všechny dobré, všechny dokonalé, všechny úžasné“ a připisovali jim zásluhy za to, že do zemí, kterým vládli, přinesli řád, umění a civilizaci.

Pochopitelně realita byla o dost méně romantická. Oba dobyvatelské národy, jak Toltékové tak Aztékové, vyžadovaly vysoké tributy od porobených etnik a rovněž také obětiny, tedy zajatce, které poté nechaly vykrvácet pro své bohy. Obětování bohům bylo Toltéky považováno za zcela nezbytné pro udržení požehnání nebes. A proto válčení a krveprolití byly automaticky nahlíženy jako posvátná povinnost. Tyto národy respektive jejich jihoameričtí dědicové nikdy z Mexika, Kolumbie a jiných oblastí nezmizeli. Není tedy divu, že je zde násilí jakýmsi zlatým standardem. Místním obyvatelům koluje v žilách krev starobylých krvežíznivých kultur.

Nakonec Toltéky přemohla sama příroda. Sucho ve 12. století je oslabilo natolik, že jejich hlavní město Tula bylo vypleněno a vypáleno. Buď samotnými frustrovanými poddanými, nebo útočníky, kteří přicházeli ze severu. Mezi nimi byli Aztékové, kteří po Toltécích převzali jejich pochodeň. Pak se oni sami stali „rituálními“ oběťmi španělských dobyvatelů. Ostatně je podle svých náboženských znamení očekávali a vyhlíželi, a tak není divu, že z počátku nekladli bílým dobyvatelům žádný odpor.

Představa, že Španělé ukončili kontinuitu Aztéků a Toltéků, je však zcestná. Místní obyvatelé jsou již z části namixovaní s Evropany, ale jejich kultura a zvyky žijí dál svým nerušeným životem stranou pozornosti vlezlých nahlížejících.

Není vůbec běžné, aby nějací dobyvatelé či ničitelé předchozí kultury tuto kulturu zároveň uctívali. Nicméně, bylo tomu tak s Aztéky. Ti měli Toltéky v nábožné úctě.

Co víme o uctívání a ritech Toltéků z archeologických nálezů? Víme o kultu boha Quetzalcoatla, o výrobě charakteristických soch včetně chacmoolu, ležících soch válečníků v životní velikosti a Atlantů, 4,5 metru vysokých lidských postav v charakteristickém oblečení a pokrývkách hlavy, vyřezaných z jednoho kusu čediče. Příklady obou typů soch byly nalezeny jak v Tule, tak v mayských ruinách v Chichen Itzá.

Z různých záznamů z druhé ruky víme o tom, že se Toltékové sice věnovali obětem, ale nikoliv s takovou krvežíznivostí jako Aztékové. Toltécký bůh Quetzalcoatl (Opeřený had) požadoval jako obětiny pouze hady a motýly. Čarodějové (tlatlacatecollo, „lidé-sovy) se ho prý pokusili zlákat, aby začal bažit po lidské krvi, ale to razantně odmítl, protože miloval své toltécké vazaly. Obětováni byli tedy místo nich ptáci, hadi a motýli. Nicméně čarodějové se tomuto bohu začali posmívat a zesměšňovat jej, až jej nakonec vyhnali.

Nahradil ho bůh Tezcatlipoca, o kterém se dozvíme více později. Po katastrofálním hladomoru a zavedení nového kultu lidských obětí je toltécké hlavní město opuštěno. Původní toltécký bůh má soucit a je hluboce ohleduplný ke svým ctitelům. Ne tak Tezcatlipoca.

Mimochodem toltécký bůh Quetzalcoatl je rovněž v jiném domorodém příběhu představován jako bílý muž, velké postavy, se širokým čelem, velkýma očima, dlouhými černými vlasy a velkým kulatým vousem. Nikdy netoužil po lidské krvi, spokojil se s chlebem, květinami a sladkými vůněmi. Zakazoval válku, loupeže a vraždy. Jenomže této idylce měla být brzy učiněna přítrž.

Nejvíce záhadným ze všech aztéckých bohů je nejspíš Tezcatlipoca, Pán Dýmajícího Zrcadla. Podle posvátné historie jeho záhadné a kosmomagické síly způsobily pád velkého toltéckého vládce Topiltzina Quetzalcoatla a vedly k rozpadu jeho království Tollan.

Překlad jména Tezcatlipoca má několik variant:

Hořící zrcadlo

On dělá zrcadlo zářit

Zářící zrcadlo

Případně se jméno boha dělí na segmenty:

tezcatl, „zrcadlo“, tliltic, „černý“ a poca, „který vydává kouř“.

Tezcatlipoca by tedy bylo „černé zrcadlo, které kouří“.

Již za doby Toltéků se odehrál epický souboj mezi Opeřeným hadem a Dýmajícím zrcadlem.

Přízeň Pána Dýmajícího zrcadla byla vrtkavá a často naprosto nevýběrově rozdával bohatství, pocty a urážky. Téže boží lhostejnosti Tezcatlipocy se připisovalo i zajetí vězně válečníkem a poté i útěk jeho vězně. Frustrovaný válečník pak zuřivě zavolal za Tezcatlipoca:

„Buď prokletý, že jsi mi dal zajatce jen proto, abys si ze mě udělal legraci!“ („ma motelchioanj, in tinechmaca malli, ca <;an notech otonmoquequelo“).

Podobně mohl tento lstivý bůh proměnit pána v otroka a naopak. Zdá se, že tyto hrátky se statusem působily v Tezcatlipocovi nekonečnou veselost. Uspokojení, které mu jeho posměšky přinášely, je ilustrováno slovesem mauiltia, „smát se, zesmívat se, posmívat se“, které bylo použito k definování jednoho z aspektů Pána Dýmajícího Zrcadla.

Výraz auia tecan lze přeložit jako „posmívat se někomu, radovat se z jeho neštěstí“.

Zrcadlo, které je jedním z atributů Tezcatlipocy se vyrábělo z vulkanického skla zvaného obsidián. Na něj věštci hleděli tak dlouho, až upadli do transu. Zde v černém a lesklém povrchu patřili na obrazy, které zjevovaly budoucnost kmene a vůli bohů.

Aztékové považovali věštění za mocný druh magie, jejímž dárcem byl právě Tezcatlipoca.

Jihoameričané nemají pojetí dobra a zla tak, jak jej známe v naší kultuře. Uctívali z pohledu Evropanů boha zla. Snad nejblíže jim byli Egypťané, kteří ctili boha Seta, ducha pouště a její hrůzy.

V psychologickém smyslu představuje Tezcatlipoca ekvivalent toho, co by se dalo nazvat „stínem“ – stránkou lidské osobnosti, které se Evropané nechtějí otevřeně postavit, a kterou proto sami před sebou skrývají. Ne tak lidé jihoamerické kultury.

Tezcatlipoca měl více podob. Vládl zemskému povrchu. Na východě země byla jeho barva žlutá na počest vycházejícího slunce a plodnosti kukuřice. Jižní Tezcatlipoca byl Modrý kolibřík. Na západě byla jeho barva červená a symbolizovala krev oběti. Na severu se nacházelo pole černého Tezcat poca, ducha čarodějnictví a černé magie. Všechny jeho aspekty byly integrálně spojeny, jeden se nedal oddělit od druhého.

Jedno z jeho jmen je Titlauacan, což znamená „ten, kdo je nejblíže rameni“. Věřilo se, že je přítomen na rameni každého člověka a našeptává lidem lstivé a zlé myšlenky. Všechny jeho podoby se koneckonců slévaly v jednu velkou válečnou nápovědu. Byl patronem válečníků a války. Díky své válečné krutosti přinášel aztéckému lidu velký materiální zisk a slávu.

Tezcatlipoca tvořil naprostý antynom k toltéckému duchu Quetzalcoatlovi. Kouřící zrcadlo se stalo věčným protivníkem Opeřeného hada. To byl základní dualismus mexického náboženství. Ačkoli činy Kouřícího zrcadla byly nebezpečné a násilné, Aztékové by tohoto boha nenazvali „zlým“. Ve skutečnosti je v mexické teologii těžké najít cokoli, co by označovali za zlo, kromě zbabělosti nebo urážky bohů.

Kontrast panoval jednoduše mezi temnotou a světlem a tma byla podstatou Tezcatlipoca. Myšlenka dobra se v mexické kultuře vůbec nezdá podstatná. Z toho odvodil Ruiz své žbrndy o tom, že by si lidé neměli brát věci osobně. Dobrý muž nebo žena byli prostě ti, kteří každý den dodržovali rituální obřady a nehledali pro sebe žádné zvláštní potěšení nebo štěstí.

To, co by Evropané považovali za zlé chování by bylo Mexičany nahlíženo jako důsledek doby něčího narození. Pokud kněz v astrologických horoskopech zjistil, že dítě bude mít budoucnost naplněnou zbabělostí a krádežemi, bylo to rovněž akceptováno jako vůle bohů. Když z takového dítěte opravdu vyrostl kriminálník, nedalo se s tím nic dělat, kromě trestů stanovených za takové přečiny. Většinou to pro něj znamenalo nějakou nepříjemnou a pomalou smrt. Nebylo v tom však nic osobního, jen vůle osudu. Pokud byl daný jedinec odsouzen žít jako podlý člověk, prostě jen dostal, co si zasloužil.

I když se někteří snažili zvrátit osud různými dary bohům či přístavbou ke stávajícím chrámům, vždy platilo to, co již bylo daným jedincům „kalvinisticky“ přisouzeno. S tím se nedalo nic dělat. Podobně jako Kalvín ve Švýcarsku tvrdil, že Bůh některé předurčil k věčnému zatracení a jiné k věčné blaženosti, a nikdo s tím nic nenadělá, tak podobně uvažovali i Toltékové a Aztékové.

V legendě o zničení Toltéků se Tezcatlipoca proměnil ve velkého obra, který se jim postavil a nechal se jimi zabít. Jenomže tím to neskončilo. Jeho obrovská mrtvola začala hnít a spustil se mor, který zabil mnoho tisíc Toltéků, kteří to tak jako tak měli v osudu. Tezcatlipoca se stal symbolem zničení i samotných Aztéků a oni s tím nemohli nic dělat. Pozor si tak dávali i na vyslovení jeho jména a na to, komu bylo dáno. Po Tezcatlipocovi ani Huitzilopochtlim nebyl pojmenován žádný náčelník ani král a žádná legenda nenaznačuje, že by někdy byl lidským vládcem na Zemi, jako Quetzalcoatl.

Tento temný stín byl sám o sobě entitou – nehmotnou bytostí, velkým a hrozným duchem, který byl zodpovědný za krveprolití a těkavou magii. Ve srovnání s aztéckým bohem duality Ōmeteōtlem nebyl tak významný, přeci jenom to byl Bůh stvořitel, ale mezi ostatními bohy Mexika byl obrem a během aztéckého období je všechny zcela zastínil. Vlastně i Ōmeteōtla.

Kult boha Tezcatlipocy se objevuje až v pozdním toltéckém období tedy až v desátém století. Tento bůh je v podstatě příbuzným s některým z bohů severoamerických Indiánů. Může měnit podobu a dělá si z lidí legraci.

Ve světle toho, co opravdu víme o Toltécích, jsou Ruizovy prostoduché spisy, napsané dětským jazykem, opravdu kašičkou pro ty, kteří nezkousnou hutnější krmi. Na druhou stranu bůh Tezcatlipoca by měl určitě velkou radost, kdyby se dozvěděl, že miliony lidí na celém světě o Toltécích čtou takové smyšlené pohádky, jaké šíří Ruizovo nakladatelství. Určitě by se hodně nasmál. Ale pozor, tento bůh rozhodně není k smíchu.

Zdroje:

Bernardino de Sahagún. Dějiny starého Mexika. 2014. Argo.

Serge Gruzinski. The Aztecs. 1992. Thames and Hudson.

Jackson Jake. Aztec Myths. 2019. Flame Tree Publishing.