Mýtus o starověkém Izraeli v Bibli: příběh národa jako literární fikce

Legitimita izraelského národa má své mytologické základy v biblické zprávě o Abrahamovi a také o Jákobovi, který byl nazván přímo Izraelem. Je třeba chápat, že se jedná pouze o symboliku vyprávění, nikoliv o skutečnou historii.

Právě užité reálie v Tanachu měly dodat izraelskému národu symboly nutné k jeho odlišení od těch ostatních : prestiž a výlučnost.

Religionista Keith W. Whitelam ve své knize Vynález starověkého Izraele tvrdí, že starověký Izrael byl „vytvořen“ vědci podle obrazu evropského národního státu. Ve své studii zkoumá teologické a politické předpoklady, které formovaly výzkum starověkého Izraele biblickými vědci a přispěly k rozsáhlé síti vědeckých poznatků, kterou jeho kolega orientalista Said označil za „orientalistický diskurz“. Průlomová studie Keitha W. Whitelama rovněž ukazuje, že bibličtí vědci prostřednictvím svého tradičního pohledu na tento region přispěli k vyvlastnění palestinské země i  palestinské minulosti.

Podívejme se nyní na několik rozdílů mezi biblickým mýtem starověkého Izraele a historickými fakty. Zakladatelský mýtus izraelského národa je totiž stěžejním jak pro judaismus, tak pro křesťanství. Proto často není v zájmu evropské ani americké biblistiky se tímto tématem vůbec seriózně zabývat.

Kdo by přeci chtěl otřást „biblickými“ fakty o vyvoleném Izraeli? A navíc se vrtat v základech křesťanské víry, která je postavena na starověkém judaistickém narativu? V zájmu těchto dvou monoteistických náboženství to opravdu není.

Mýtus:

I vzal Terach svého syna Abrama a vnuka Lota, syna Háranova, a snachu Sáraj, ženu svého syna Abrama, a vyšli spolu z Kaldejského Uru. Cestou do země kenaanské přišli do Cháranu a usadili se tam. (Gn 11,31).

Realita:

Kaldejský Ur neexistoval až do osmého století př. n. l., což je asi tisíc let po Abrahamově době.

Mezopotámské město Ur má historii sahající přinejmenším do třetího tisíciletí př. n. l., ale spojení města s Chaldejci se datuje až do osmého století př. n. l. Název Chaldejci označuje „zemi lidu Chaldejců“, která se nachází jižně od Babylonu v jižní Mezopotámii.

O Chaldejcích je před osmým stoletím př. n. l. známo jen málo. V této době dočasně dobyli babylonský trůn a vládli celému regionu, včetně Uru. Od toho času, ačkoli v Babylonu nevládli nepřetržitě, se označení Chaldejský začalo spojovat s jižní Mezopotámií. V roce 587 př. n. l. Chaldejci dobyli Judské království a převedli hebrejskou elitu do Babylonu.

A právě díky nim vzniká mýtus Abrahama, předka Izraelitů (ale pozor, i Arabů), jakožto nomáda, který se díky Božímu volání rozhodl opustit prestižní město Ur, aby se vydal do pustiny. Celé je to pouze literární fikce, která má legitimizovat kořeny pozdějšího izraelského království a také narativ o izraelském dědictví kanaánejské země.

Britský archeolog Leonard Woolley provedl ve 20. letech 20. století slavné vykopávky Uru. Protože následoval biblickou zprávu o městě, byl nadšený, že se mu podařilo dokonce identifikovat i Abrahamův dům. Počáteční horlivost výzkumníků jako byl Woolley nakonec díky odborníkům na historii a archeologii úplně vyčpěla.

Mnoho moderních historiků a biblických učenců naznačuje Abrahamův původ v severní Mezopotámii nebo Sýrii. Poukazují na skutečnost, že se Abrahamova rodina později přestěhovala do Cháranu, a zdůrazňují zmínky v knize Genesis o regionech východně od Eufratu, které se úzce shodují s městem Urfa v dnešním Turecku.

Jiní ještě radikálnější učenci dále teoretizují, že „Ur“ byl přidán jako Abrahamovo rodiště pozdějšími autory během babylonského exilu, aby povýšili patriarchovo postavení spojením s významnou babylonskou říší.

Jaká je ve skutečnosti pravda, není jisté. Situace je však možná zajímavější a barvitější, než se na původní pohled nejspíše zdá.

Mýtus:

Český Ekumenický překlad uvádí:

I vystoupil Abram z Egypta se svou ženou a se vším, co měl, do Negebu; byl s ním i Lot.

Negeb je oblast v jižním Kanaánu. Hebrejský text ale slovo Negeb neuvádí.

Proto jako jediný překlad Bible má King James Version tuto verzi:

Abram [tj. Abraham] vyšel z Egypta, on i jeho žena a všechno, co měl, a Lot s ním, na jih. Abram byl velmi bohatý na dobytek, stříbro… A vydal se na své cesty z jihu až do Bételu, až na místo, kde byl jeho stan na začátku, mezi Bételem a Hajem. (Kniha Genesis 13:1-3 King James Version - ostatní překlady se liší)

Realita: Abraham šel dále do jižního Egypta, ne do Kanaánu.

Šel na jih, ale ve skutečnosti ne do Kanaánu. Starověký Egypt, to byly dvě země - Dolní Egypt na severu a Horní Egypt na jihu.

Abraham šel původně do Egypta kvůli hladomoru v Kanaánu. Dostal se do jeho severní dolní části. Z ní pak šel na jih, jak říká hebrejský text. Na jihu je Horní Egypt nikoliv Kanaán. Aby se dostal do Kanaánu, musel by jít na severovýchod. Jak se tedy dostal do kanaánského Bételu cestou do jižního Egypta? Různé překlady Bible poskytují různý výhled.

Navíc v době Abrahama Bétel ještě neexistoval. Město získalo své jméno od Jákoba, dlouho po tom, co Abraham zemřel. A pokud jde o použití slova Bétel - znamená dům Boží a bylo to obecné označení místa pro obětování bohům. Správně uvádí text překlad King James Version, zatímco ostatní překlady do textu načítají jen představy svých teologů.

Pokud jde o Abrahamův pobyt v takzvané zaslíbené zemi, historici a archeologové považují Abrahamovu pouť spíše za kulturní mytologii než za ověřitelnou historii. Narozdíl od lidí, kteří lpí na náboženských tradicích a předsudcích.

Neexistují žádné archeologické, geografické ani nápisové důkazy z doby bronzové (tradiční doby patriarchů), které by potvrzovaly Abrahamovu specifickou migraci nebo jeho existenci jako samostatné historické postavy.

Moderní archeologický a antropologický konsenzus naznačuje, že starověcí Izraelité se ve skutečnosti vyvinuli z původního kananejského obyvatelstva, spíše než by do Kanaánu migrovali z jiných oblastí.

Co v té souvislosti znamená biblický narativ genocidy Kananejců? Nejspíše se vše odehrálo jinak. Kananejci nevymřeli ani je Izraelité nevyhladili. Oni sami totiž mají kananejský původ. Oni sami pocházejí z Kanaánu, který je jak jejich původní zemí, tak i zemí zaslíbenou. Současní Palestinci jsou s největší pravděpodobností potomky jejich vlastních předků, kteří z Palestiny neodešli, tedy jejich příbuzní.

Proč si Izraelité zvolili zrovna takový mýtický narativ o sobě samých, který tvrdí, že jsou jakýmsi prestižním národem, který de facto vyvraždil národ, kterým sám byl, tedy Kananejce, je otázkou ještě zajímavější. Ovšem hledání odpovědi na ni může být mnohem těžší.

Mýtus:

Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal, a jeho žena Rebeka otěhotněla. Děti se však začaly v jejím těle strkat. Tu řekla: „Je-li tomu tak, co mě čeká?“ A šla se dotázat Hospodina. Hospodin jí řekl: „Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu.“  Potom se naplnily dny, kdy měla rodit. A hle, v jejím životě byla dvojčata. První vyšel celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek; toho pojmenovali Ezau.Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu; ten dostal jméno Jákob. Při jejich narození bylo Izákovi šedesát let. Když chlapci dospěli, stal se Ezau mužem znalým lovu, mužem pole, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech. Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, kdežto Rebeka milovala Jákoba.

Genesis 25:21-28

Realita:

Biblický narativ soupeření Jákoba a Ezaua je postaven na egyptském mýtu soupeření mezi Horem a Setem, nikoliv na realitě.

Zde nalézáme další příběh o zakladateli izraelského národa - Jákobovi. Ve skutečnosti se Izraelité inspirovali bojem mezi egyptskými bohy Horem a Setem. Podle všeho měl být Ezau zrzavý a velmi chlupatý. Jákob musel použít kozí kůži, aby se za něj mohl vydávat. Ezauova fyzická charakteristika se podobá bohu Setovi - ten bývá vykreslován jako rudovlasý osel.

Pokud jde o Jákobovo prvenství - Jákob se snažil Ezaua přechytračit - držel se ho za nohu, seč mohl, už v lůně své matky.

To není pěkný morální vzor, ale odpovídá příběhu, kdy bůh Re nakonec zvolí Seta jako následovníka Osirise. Zatímco bohyně Isis má raději Hora, který byl jeho bratrem. Isis nakonec svými intrikami zařídí, aby se Horus dostal na trůn. Stejně tak izraelská matka Jákoba dosáhla svým podvodným nápadem toho, aby Jákob získal prvorozenectví, na které neměl nárok.

Zakladatelský příběh izraelského národa je výsledkem jeho komplikované existence v Kanaánu a je rovněž plodem jeho dlouhých let poroby pod národy, jako byli Babyloňané a Egypťané.

Zde se rodí narativ, který situuje Izrael do oblasti Palestiny, odkud opravdu vzešel, nicméně za jiných okolností, než uvádí biblický text. Přesto literární prvky, které měly tuto legitimizaci zajistit, byly často mimokanaánského vzoru. Převzaté buď ze starověkého Babylóna či Egypta. Literární fikce má očividně velkou sílu. Někdy je až schopna nahradit samotnou realitu.

Což jí ovšem neubírá na atraktivitě, ba právě naopak.

Zdroje:

Sam Walton. Ancient Near Eastern Thought and the Old Testament. 2018. Baker.

Keith Whitelam. The Invention of Ancient Israel. 1997. Taylor & Francis.