Kdo je ďábel?

Ďáblem nebo Satanem se lidé straší odnedávna. Není žádným moderním či novodobým nápadem křesťanů a nepochází primárně ze židovského náboženství.

Je tu od nepaměti. Od časů starých babylónských, egyptských a perských mýtů. Provází lidi po tisíciletí. A vede je přímo do pekla. Jak řekl jednou Friedrich Nietzsche:

„Kdo bojuje s nestvůrami, ať si dá pozor, aby se sám nestal nestvůrou. A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.“

Právě jemu se tato věta stala osudným. Zemřel vyčerpáním, po boji se svými démony.

A právě tento terminus technicus - něčí démoni, vede člověka k tomu ,že ďábel by asi mohl být nějaký princip - třeba lidský stín, zlo. Něco, co se vymyká společenským normám. Byl takto chápán od nepaměti? Rozuměli mu lidé jako nějakému abstraktnímu pojmu?

Ježíšovo zápasení s ďáblem by mohlo naznačovat, že měl také sám nějakou stinnou stránku, s kterou se musel vyrovnat. Křesťané naopak tvrdí, že byl dokonalý a vlastně polobůh, takže v sobě neměl ani kouska zla. Křesťanský ďábel by tak musel být reálnou osobou.

Perský ďábel byl Ahriman. Protivník dobré síly. V avestštině, jazyku zoroastrického náboženství, je známý rovněž jako Angra Mainyu = Ničivý duch nebo zlý duch. V perském dualismu je věčným nestvořeným protivníkem Ahury Mazdy - nejvyššího boha světla a dobra.

Ahriman je naopak pánem temnoty, chaosu a smrti. Původcem lži a utrpení. Přesně takto: jako „otce lži“ jej později vykresluje Nový zákon. Takže původně zoroastriánské představy se dostaly až do křesťanství.

Lactanius byl poradcem císaře Konstantina za jehož vlády se křesťanství dostalo zvláštních privilegií. Podle Lactania byl ďábel stvořen Bohem dříve než vznikl samotný svět.

Podle Lactania používá řecká církev pro ďábla termín: diabolos, zatímco latinská mu říká: criminator. Další křesťanský teolog 4. století Augustin k tomu přídává s tím, že vidí účel zlých andělů jako těch, kteří mají svádět lidstvo pomocí kouzel a magie. Sám původem africký Berber má Augustin poměrně ambivalentní vztah k magii a kouzlům. Je to mix nenávisti a lásky vůči něčemu, co je mu bytostně blízké.

Athenagoras přitvrzuje a tvrdí, že démoni touží po krvavé oběti.

Ve skutečnosti se jako mnohé křesťanské nauky vyvinula démonologie ze snahy porazit jedno gnostické hnutí. Další démonologické představy vznikly z boje s gnosticismem, především s basilidiány.

Basilidiáni byli následovníci Šimona Mága a věřili ve zcela transcendentního, nepoznatelného a naprosto dobrého Boha zcela odděleného od hmotného vesmíru. Hmotný svět nebyl stvořen nejvyšším bohem, ale Velkým Archónem. Často byl spojován právě s Bohem Stvořitelem ze Starého zákona. Tento vládce seděl nad 365 nižšími nebesy, z nichž každé z nich měl pod palcem nějaký anděl.

Ďábel a démoni v jejich teologii nebyli nezávislí a zlí vládci. Byly to naopak nejnižší a zkažené emanace od tvůrců hmotné říše. Mimochodem basilidáni používali také jméno Abraxas pro Velkého Archóna. Slovo, které se používá v pozdějších magických rituálech.

Nakonec byl ďábel a s ním spojované cokoliv, co odporovalo tehdejšímu pojetí křesťanské církve. Církev se naučila vidět ďábla za každým rohem. Tento extrémní důraz na ďábla naopak vedl k tomu, že v současnosti téměř z církevní teologické perspektivy zmizel. Někam se schoval. Nejspíš do Vatikánu.

Zdroje:

Gerald Messadié. A History of the Devil. 1996. Kodansha.

Jenny Rose. Zoroastrianism. 2019. Bloomsbury Academic.