Kdo má a nemá ADHD

Jsem hyperaktivní, prohlásí žena, když jde z jedné akce do druhé. No a ještě k tomu talentovaná. Co vlastně je ADHD? Je to jakýsi skrytý talent, nebo nepříjemná diagnóza či prokletí? Je zbytečné vás zatěžovat lékařskými definicemi, nejsme tady u psychologa, spíše vám řeknu, za co se často zaměňuje ADHD. Ale i tak nelze pominout alespoň krátký exkurz do historie této „nemoci“.

18 symptomů, 5 z nich je nutné, aby pacient nebo dnes jak se říká klient projevil.

Podle typu symptomů jsou pacienti rozděleni do třech skupin. Převážně nepozorný typ, převážně hyperaktivně-impulsivní typ, nebo kombinovaný typ.

Kolik neschopnosti se organizovat je už moc? Kolik mluvení je už příliš? Jaká porucha pozornosti je už patologická? Podívejte se kolem sebe. Kolik lidí od vás odchází bez dokončení věty? Kolik lidí neumí vést rozhovor bez toho, že by se zabývalo mobilem a svým okolím? Jsou tito všichni ADHD typy?

Udělejme si takové okénko do historie. Psal se rok 1937 a Charles Bradley si myslel, že našel dostatečný důkaz pro biologický základ hyperaktivního syndromu, když na skupinu dětí použil drogu Benzedrine. Tento lék se používal jako stimulant. Brzy poté byli jeho dětští pacienti diagnostikováni s lehkým mozkovým poškozením. I u nás se ADHD dříve označovalo jako LMD, lehká mozková dysfunkce. Ale to nezní tak skvěle jako ADHD.

Brzy poté tito dětští pacienti dostávali Ritalin nebo Cylert. V psychiatrickém manuálu duševních chorob DSM-II, který vyšel v roce 1968, byl tento syndrom nazýván jako hyperkinetická reakce dětství. První vysvětlení odhadovala, že se jednalo o nadměrnou reakci centrálního nervového systému. Do roku 1970 se stalo obecně přijímaným, že hyperaktivita, poruchy pozornosti a impulsivita jdou ruku v ruce a byly pro takový „sňatek z rozumu“ nabídnuty i genetické důvody. Ty se jaksi ve vědeckých studiích ztrácí v mlze.

Už zde se můžeme zastavit, abychom se dostali k tomu zásadnímu, co většině vědců, psychologů a psychiatrů má tendenci unikat. Nebo nemají čas se tím zabývat, což je v důsledku jedno. Rozdíl mezi korelací a kauzalitou. Máme tu podrážděný nervový systém. Byly jeho reakce vyprovokovány prostředím? Nebo to je jeho přirozená vlastnost?

Vezměte si hypotetický příklad: dva rodiče, kteří jdou se svým dítětem do psychologické poradny. Otec je příliš zaměstnaný, aby se vztahem ke svému dítěti vůbec zabýval, pracuje za dva, aby zajistil rodinu, a matka se zabývá jen sama sebou, je netečná a potřeby dítěte se jí týkají jen z nejnižší nutné míry. Jak asi bude vypadat nervový systém takového dítěte a jeho reakce?

Závěr, dítě je normální, rodiče ne. Pokud to stejně půjde dál, je možné, že dítě bude trvale diagnostikováno a na práškách, zatímco jeho rodiče se budou ještě chlubit, že dítě má diagnózu, a matka bude přede všemi plakat, jaký je chudák, že se o něj musí starat. To je prosím příklad z praxe, nikoliv nějaká vymyšlená báchorka.

Na učení potřebujete soustředění, to je jasná věc. S českým školstvím jde ruku v ruce ADHD. Je postavené na biflování, známkování a šikaně ze strany mnohých učitelů a učitelek, kteří se staví do pozice vesmírných lidí, kteří spolkli veškerou moudrost světa. Není divu, že myslící dítě, jak už bylo uvedeno ve filmu z třicátých let Škola základ života, musí do české školy chodit s krajním odporem. Ano, jsou různé alternativní varianty a školy, ale ty často nemají jasný rámec. Proto děti paradoxně vrhají do úzkosti, místo tedy do poruchy pozornosti, a jsou spíše cestou z bláta do louže.

Není vůbec s podivem, že se inteligentní dítě nechce učit v takovém školometském formátu. Nejdříve je potřeba se podívat na české školství a pak suďme počty vzrůstajících ADHD dětí. Jistě, dříve za totáče bylo školství svým přístupem podobné, ale počty ADHD (tehdy LMD neboli lehkých mozkových dysfunkcí) moc nerostly.

Jenže dnes je móda se fenoménem disfunkcí u dětí zabývat i vzhledem k dotacím EU na různé asistenty, kteří chodí s nepřizpůsobivými dětmi do školy. Procento dětí s diagnózou ADHD tak v populaci strmě roste i z jiných důvodů než je starost o duševní zdraví dětí a mladistvých.

A udělejte si mezikulturní srovnání. Ve Francii je v populaci oproti té české výskyt ADHD minimální. Jak to? Prosím, francouzská společnost není z větší části jednobarevná jako ta česká, je daleko složitější a vpravdě multikulturní. A přesto je u ní míra ADHD nesrovnatelná s tou českou. Copak asi ten šikovný český člověk dělá tak špatně?

Když se dítě nechce učit, dává to najevo třeba tím, že nedává pozor, že takzvaně zlobí. Ten motiv může být sám o sobě důvodem k symptomům ADHD. Neznamená to, že má automaticky ADHD, naopak možná je zkrátka a jednoduše znechuceno svým prostředím.

Vzhledem k povaze českého školství, které je bez ohledu na reklamní prohlášení různých vlád nereformovatelné, protože by si museli jeho protagonisté vyměnit hlavu jako v animovaném filmu Žofka s vyměnitelnou hlavou, ale realitě hlava vyměnit prostě nejde, se budou tvořit další zástupy ADHD ad infinitum.

Řada činorodých dětí se se svým okolím hrozivě nudí. A když vidíte učitelky z mateřské školy, jak jdou se svými svěřenci vybavenými signálními vestami pohřebním pochodem a děti s nimi cupitají jako malí vojáčci, asi si dovedete představit, kolik legrace si děti užijí.

Dnes si děti nehrají ani na ulici, protože tam by se jim mohlo něco stát, i když tak tomu bylo kupodivu vždy, tak nechápu, v čem je dnes takový problém. Děti jsou chráněny od jakýchkoliv podnětů z okolí, nesmí lézt po stromech, to by na rodiče mohli sousedi zavolat třeba sociálku, kdyby hapaly a něco se jim stalo. V takovém umělém světě bez podnětů není divu, že se děti projevují zvýšenou impulzivitou, chovají se jako lvíčata v kleci. Jste překvapeni, že se nejsou schopni soustředit, když jediný vstup z vaší strany je to, že jim strčíte do ruky tablet nebo mobil?

Shrnuto podtrženo, neviňte své vlastní problémy za civilizační choroby jako je ADHD. Až na malé výjimky si za roztržité dítě, kterému těká pozornost, může právě nezajímavá společnost rodiči počínaje přes učitele až po celou úzkostlivě starostlivou společnost konče.

Zdroje:

Mary V. Solanto. Cognitive-Behavioral Therapy for Adult ADHD. 2013. Guilford.

Mary-Ellen Lynall. Cambridge Textbook of Neuroscience for Psychiatrists. 2023. Cambridge Press..