Kdo může za válku v Palestině

Představte si na moment sami sebe v roli někoho, koho vyhodili z rodného domu. Kvůli politickému režimu, náboženskému přesvědčení a vůbec. Po desetiletích se ke svému rodnému domečku vrátíte a ejhle, už tam bydlí někdo jiný! Jak byste se cítili?

Anebo ještě horší scénář, vyhodí vás z něj vaši vlastní příbuzní!

Tak nějak podobně se cítí Židé, akorát oni to mají posunuto na několik tisíc let nazpět. Stejně se ale cítí Palestinci, kteří mají pocit, že ti nově příchozí, rozuměj zhruba sto let nazpět, jim berou jejich domov, kde už žijí těch několik tisíciletí.

Je z takové šlamastiky vůbec cesta ven? Nejdříve začněme se základními pojmy.

Izraelsko-palestinský konflikt má minimálně dvě základní roviny. V prvním případě se jedná o nesvár mezi Izraelci potažmo izraelskými Židy a Palestinci. Ten začal už před jedním stoletím jako ideologický boj mezi Araby a sionistickými Židy, kteří se ještě před vznikem státu Izrael na území nastěhovali. Po roce 1948 se Palestinci octli bez státní příslušnosti. Od té doby usilují o národní sebeurčení. Jsou však nejednotní a možná právě to je jejich pravá identita. Jenomže takto se horkotěžko slepuje vlastní stát.

Pak zde máme druhou část konfliktu. Ta má mezinárodní rozměry. Arabské státy odmítaly a některé stále odmítají právo Izraele na existenci a vyzývaly k odstranění „sionistické entity“ ze svého středu. Především veřejné mínění jednotlivých arabských států je silně propalestinské, a tak se vedoucí představitelé těchto států řídí tímto kompasem. V realitě toho moc Arabové pro své palestinské bližní neudělali. Izrael je pro Araby takovou připomínkou toho, že panarabismus, tedy jakási představa o sjednocených Arabech, dost dobře nefunguje.

Třetím faktorem je samotné USA. Jak vidíte z mapy níže, USA je jednou z mála zemí na světě, která neuznala suverenitu Palestiny. Spolu s Českem. A to proč? Vedou ji k tomu náboženské důvody. Američtí fundamentalisté si myslí, že Izraelité mají podle Bible na svou Svatou zemi zákonný nárok, který vyplývá z božského práva. Bůh zemi Izraelitům garantoval a Američané to musí podporovat. Tato rétorika v USA funguje už hodně dlouho.

Izraelské občanství se uděluje komukoliv, kdo se narodí v Izraeli nebo Židovi, který imigruje do Izraele na základě Zákona o návratu. Teoreticky, když se jakýkoliv Žid na světě rozhodne, že chce žít v Izraeli, může získat občanství.

Zákon o návratu umožnil statisícům nežidů (podle kritérií ortodoxního judaismu) imigrovat do Izraele. Většina z nich pochází z bývalého SSSR. Exodus započal v 70. letech 20. století a pochopitelně se zrychlil v 90. letech po rozpadu Sovětského svazu.

V současnosti žije v Izraeli přibližně 1,2 milionu „ruských“ Izraelců. Tvoří významnou část izraelského obyvatelstva, doslova 15%. Mají svou politickou stranu a média v ruštině. Jsou třetí největší rusky mluvící imigrantskou komunitou na světě.

Většina z nich tíhne k politické pravici a k diskriminaci Palestinců. Jsou to právě tito občané Izraele, kteří sehráli hlavní roli v antipalestinské rétorice.

Ano, Izrael má své arabské občany, kteří mají teoreticky stejná politická práva jako Židé. Mohou být voleni do izraelského parlamentu, Knesetu. Působí jako starostové a soudci a svobodně vyjadřují své názory. Ale pochopitelně jsou do jisté míry zanedbáváni a diskriminováni, jak zjistila zpráva vydaná v roce 2003 Orrovou komisí.

Je třeba říci, že řada Arabů z izraelského státu profitovala. Zlepšila se jejich životní úroveň a prodloužila se délka věku vzhledem k lepší zdravotní péči a ekonomickým podmínkám. To nic nemění na tom, že jakási asymetrická nerovnost mezi Židy a Araby uvnitř izraelského státu stále existuje. A současnou válkou se nůžky mezi izraelskými Araby a Židy ještě víc oddálily. Přeci jenom muslimové jsou historicky zvyklí na nadvládu v jejich vlastní režii.

Pokud jsou Palestinci Arabové, v čem je problém? Arabové přeci mají několik desítek vlastních států. Proč nemohou Izraeli dát prostor alespoň pro jeden? Jenomže tak jednoduché to není. Palestinci jsou tak trochu jiní Arabové.

Palestinci jsou skutečně Arabové, kulturně i jazykově. Sdílejí podobnou kulturu s ostatními Araby, především s těmi v okolních státech. Ale nejsou identičtí s ostatními Araby. Mluví odlišným dialektem arabštiny a mají své vlastní tradice, folklór, zvyky a kuchyni. Hlavně odlišný smysl pro národní identitu, stejně jako Egypťané, Syřané, Libanonci a další.

Výraz Arab se dnes vztahuje na lidi, jejichž jazykem je arabština a identifikují se s arabskou kulturou. Arabové nejsou jeden národ. Spojuje je kultura a historie, ale nikoliv náboženství. Existuje asi devět milionů Arabů na Blízkém východě a třicet až třicet pět milionů na celém světě, kteří jsou křesťané, a dokonce i někteří, kteří jsou judaisty. Arabové nejsou ani rasou, ale lze je volně definovat jako etnickou skupinu, nebo přesněji řečeno jako etnicko-lingvistickou skupinu. Mimochodem takzvaná arabská věda byla tvořena především lidmi, kteří s Araby měli společný jen jazyk a kulturu. Nic víc, nic míň. Je to podobné, jako dnes máme velkou odnož vědy, která mluví anglicky, ale to ještě neznamená, že všichni, kteří ji tvoří, jsou Angličany či Američany.

Takže pokud jsou Palestinci Araby, tak rozhodně velmi svéráznými. Navíc je tu poměrně značný genetický překryv mezi Židy a Palestinci na tomto území. Dnes už lze těžko hovořit o nějakém 100% etnickém Arabovi či Židovi v této části světa, kde se po tisíciletí národy křížily mezi sebou.

Pochopitelně o zemi, ale není to takto jednoduché. Přesně, jak jsem uvedl příklad na začátku. Jedni bojují o zaslíbenou zemi a druzí o takzvaný Filastin. Obě skupiny trvají na tom, že země patří jenom jim. Ale podstatnější v tomto příběhu je důvod tohoto lpění.

Izraelci i Palestinci věří, že ovládnutí této země, nebo alespoň její významné části, je nutné pro naplnění jejich národních aspirací a dokonce i pro zajištění jejich národního přežití.

Jedná se tedy o narativ přežití samotného národa!

Mýtický souboj Hebrejců a Filištínců z doby před několika tisíciletí nazpět se přenesl do současné roviny.

Po tisíciletí islám popisoval Židy jako lid Knihy. Pod muslimskou nadvládou jim zpravidla bylo lépe než pod křesťanským jhem. Alespoň se v muslimském světě nekonaly pravidelné pogromy na Židy. Pochopitelně v islámských státních útvarech měli Židé nižší status než muslimové. Náboženství rozhodně nebylo a není primární příčinou tohoto konfliktu. Je však s ním neoddělitelně spjato. Židé vnímají Jeruzalém jako své nejposvátnější místo na světě. A to jim především na místě jeruzalémského chrámu znesvětili muslimové mešitou.

Pak zde máme židovské sionisty, kteří využívají náboženský narativ k dosažení sekulárních cílů. Ostatně řada raných sionistických vůdců bylo striktně proti náboženství a především judaismu. Ten považovali jen za instrumentální prostředek k zachování židovské identity v diaspoře, která by se stala nadbytečnou, jakmile se Židé hromadně vrátí do své „vlasti“.

V Izraeli chtěli tito Židé vytvořit čistě sekulární společnost. Je to ironie, země, kterou Židům měl darovat Bůh a o kterou se po staletí modlili, se stala jakousi sekulární republikou. Nicméně ne zas tak úplně, náboženský prvek ve státu Izrael stále hraje poměrně výraznou roli. Ani premiérovi Netanjahuovi se v současné vyhrocené situaci nepodařilo přinutit ultraortodoxní Židy, aby šli na frontu. Na to neměl dostatek veřejné podpory. Ostatně samotná judaistická ortodoxie je základním předpokladem pro samotné bytí státu Izrael.

Tím se dostáváme k otázce, kdo byl kde a dřív. Palestinci zde žili v druhé polovině devatenáctého století pod osmanskou nadvládou a pochopitelně v té době Arabové tvořili víc než 90 procent populace. V 80. letech 19. století začali přicházet evropští Židé.

To bylo ze strany místních osadníků vnímáno jako nepřátelský vpád. V této verzi příběhu jsou Arabové legálními vlastníky půdy, kterou jim, podobně jako evropští kolonisté, hodlali příchozí Židé usurpovat.

Pak zde máme mainstreamový izraelsko-židovský narativ, který líčí židovský lid jako domorodé obyvatelstvo a Araby jako cizorodý prvek. Podstatou tohoto úhlu pohledu je vrátit se o tři tisíce let nazpět před palestinskou verzi příběhu do dob starověkého Izraele. Hebrejci údajně dobyli zemi Kanaán, která jim měla být božsky zaslíbena.

Jak již bylo uvedeno, v současné Palestině není tak jednoduché určit kdo je kdo na základě genetiky a kulturní příslušnosti. Oba příběhy, jak ten izraelský tak palestinský, mají povážlivé faktické trhliny.

Kdo tedy má na Palestinu zákonný nárok?

Jak uvedl jednou dávný britský premiér, když se jej ptali, co si myslí, jaké řešení má palestinský problém.

Žádné. Protože každý problém má řešení. A to, co se děje v Palestině, není pouhý „problém“.

Co tedy je? Je to v podstatě vřící kulturní, etnický a politický kotlík emocí, které prosakují do celého světa. Handrkování o Palestinu jde dál než k pouhému konfliktu mezi dvěma národy. Je symptomem nepochopení a nedorozumění v celém světě. Současný konflikt v Palestině představuje varovný palec nad rozmíškami všech národů a etnických skupin. A je ukázkou, jak to dopadne, když jsou lidé ze své podstaty netolerantní a nedá se s nimi žít na jednom místě, i když jsou k tomu všechny vhodné podmínky.

Zdroj:

Masalha Nur. Palestine. A Four Thousand Year History. 2022. Tauris.

Martin Gilbert. Izrael. Dějiny. 2002. BB Art.

https://www.bbc.com/news/articles/cly580gkd9ro

https://globalaffairs.org/commentary/blogs/american-evangelicals-unique-support-israel