Pohanství, které bylo údajně vymýceno, žije dál v srdci křesťanství

Je třeba chápat, že termín pohanství není nijak vytýčený pojem a stal se nikoliv definicí něčeho konkrétního, ale pouhým antonymem všeho křesťanského. Cokoliv, co nespadá do křesťanské doktríny, je křesťany považováno za pohanské. Přitom křesťanství dneška je tak minimálně z 60% pohanské.

Tím, že přejalo myšlenky, rituály a předměty právě z pohanského světa, se natrvalo zpohanštilo. Dalo by se tak říci, že pohanská krev dodnes putuje právě v žilách křesťanů.

Podívejme se podrobněji na toto komplexní téma.

Křesťané tak chápali někoho, kdo nesdílel jejich vyznání. U Řeků byl barbar alias pohan ten, kdo nemluvil řecky.

To nám moc nepomáhá vymezit pohanství, že? Dobře, tak zabrusme do hluboké historie nebo spíše prehistorie.

Chcete vidět, jak vypadaly pohanské představy v dávné minulosti? Koukněte na Věstonickou Venuši. Kult bohyně matky byl univerzální a nevztahoval se jen k dávné Moravě. Takové sošky nacházíme na Ukrajině, ve Francii i u Vídně. Takže, co z toho máme vyvodit? Úloha žen byla tehdy velmi ceněná a ženy hrály roli v mnoha posvátných rituálech. Ostatně u Keltů, Germánů a Vikingů byly i součástí vojenských jednotek.

Tehdejší ženy byly nezávislejší než ty dnešní a to po všem tom postmodernistickém feministickém kartáči. Nicméně, právě křesťanství vrátilo ženy o několik tisíciletí nazad, pokud se to tak vůbec dá říct. Dnes se horkotěžko rituální pozice ženy vrací zpět. Jako kdyby tehdejší křesťanství bylo sdružením mužů, kteří se bojí pokroku žen. Ostatně o žádné apoštolce nevíme, pouze o apoštolech. Gnostikové se snažili situaci zvrátit svými kreativními verzemi evangelií, kde byl Ježíš blíže Marii Magdaléně než svým apoštolům. Ale křesťané z řad církevních Otců jejich hnutí dogmaticky a místy i krvavě potlačili. A kdo ví, kdo měl pravdu, možná nám křesťanství dodnes něco skrývá a nejspíš bychom se ve Vatikánské knihovně dočetli, jak už tehdy lidé věděli, že mají ženy větší potenciál rozumně vládnout. Holt, lidé jsou zmasírovaní dvěma tisíciletími křesťanské ideologie.

Víme, že se pohané starali o posmrtný život. Jak?

Z hrobových nálezů, které poměrně často obsahují různé předměty denní potřeby. K čemu by je měli, kdyby se nepočítalo s tím, že oživnou, viďte? Představa, že péče o duši a tělo bližního přišla až s křesťanstvím, je zcestná. Z archeologických nálezů poznáváme, že řada kostí byla zhojená. Někdo se tedy o zraněné staral.

Prehistorie neprobíhala, jak se nám snaží namluvit senzacechtiví autoři, jako šílená doba, kde každý každému byl vlkem. K něčemu takovému dochází spíše dnes. Lidé tehdy chápali, že mít dobré instinkty je základem pro přežití a že „dobíjet“ ty, kteří došli k úhoně, rozhodně k přežití nejschopnějších nepovede. Zvlášť, když mimo své zranění mohli nabídnout i jiné schopnosti, jako byly znalosti přírody a společnosti.

Pokud jde o kult mrtvých, dušičky, kult svatých, všechny tyto záhrobní prvky převzali křesťané od svých pohanských protějšků.

Jak křesťané získávali v pohanském světě, kde se zrodili, body a konvertity?

Zprvu se někteří pohanští vládci přihlásili ke křesťanství sami. Tehdy totiž ještě nebylo tak zdegenerované jako dnes a mělo nějakou tu původní sílu a přitažlivost.

Pak křesťanům nezbylo nic jiného, než přesvědčovat ty silnější vemlouvavou politikou. Především tím, že nabízeli pohanským králům a předákům zlato a pozice.

Takhle došli ke konverzi různí pohanští panovníci. Třeba Vikingové. Ti přijali křesťanství dokonce dobrovolně, protože se jim vyplatilo. Zatímco Sasy bylo nutné přesvědčit mečem.

S pohanstvím flirtovali již humanisté, kteří sytili veřejnost různými pohanskými tématy či obrazy oděnými v křesťanských hávech, jako třeba Dante ve svém pekle. Osvícenci však tuto cestu dokončili a naopak obrátili pohanské zbraně proti těm křesťanským.

Ve Francii filozof Jean-Jacques Rousseau porovnával křesťanskou společnost s klasickou pohanskou a shledal ji nedostatečnou. Podle něj křesťanství vyvolávalo rozbroje mezi přáteli, zatímco ve starém pohanském světě naopak bohové bojovali za lidi místo toho, aby tomu bylo naopak. Goethe a Schiller se zamilovali do římských a řeckých bohů. V Británii romantičtí básníci vdechli krajině pohanské kouzlo

Druidi dostali svůj romantický nátěr. I když byli stále zobrazováni jako krvežízniví kněží, básníci jim dali nový rozměr přírodymilovných mystiků.

V dnešní době existují různé směry, říkají si novopohané či přímo Kelti. Je to však jen často relikt z dob dávno minulých a samozřejmě křepčit u ohně můžete jako skaut úplně stejně jako pohan.

Někteří si však vzali pohanství k srdci a hrají si na čaroděje, magiky a vytvářejí různá oficiální sdružení čarodějnic či čarodějů, jako je tomu u společnosti Wicca. Její členové či spíše členky praktikují staré rituály, pobíhají nahé či v ceremoniálním oblečení po lese a živí se kořínky.

Katolictví si dávalo záležet na tom, že jeho představitelé mýtili pohanské představy, kde mohli. Nejvíc se jim misionářská činnost dařila, když mniši pocházeli přímo z místa, kde působili. Mezikulturní přenosy fungovaly špatně. Zatímco domácí mohl snadno navázat na místní narativy. Faktem je, že se po tisíciletém obracení na víru podařilo vrátit lidi nikoliv ke křesťanskému Bohu, ale zpět k pohanství.

„Křesťanské“ symboly jako je trojice, víra v nesmrtelnost duše nebo očistec mají všechny své kořeny v pohanství. Rovněž hlavní síla církví spočívá na něžném pohlaví. Stejně jako tehdejší bohyně matky se dnes cítí křesťanky, které chodí na mše a fascinuje je eucharistie podobně jako tehdy posvátné rituály pohanů.

Pohanství je dnes živější než kdykoliv dříve. Zejména u Čechů, kteří byli zvyklí na své prastaré slovanské a keltské představy o světě a nedá se u nich hovořit o tom, že by křesťanský háv, do kterého se oděli, u nich něco vnitřně změnil.

Původním náboženstvím Evropy je pohanství, ne křesťanství, a tak není divu, že to, co se dnes nazývá křesťanstvím, je křesťanský kabát ušitý na pohanskou míru.

Zdroje:

R. Dale Guthrie, The Nature of Paleolithic Art. 2005.  Chicago.

Stephen Mitchell and Peter van Nuffelen (eds.), One God: Pagan Monotheism in the Roman Empire. 2010. Cambridge.

Ramsay MacMullen, Christianizing the Roman Empire. 1984.  New Haven.