Článek
Říct, že pohanství nikdy nezmizelo, jen si obléklo křesťanský kabát, má své kouzlo. Člověk má pocit, že se dobrali pointy, že záhada je vyřešena a může se jít dál. Víra se tím smrskne na kulturní trik, rituál na zvyk a církev na instituci, která jen obratně pracovala s lidskou potřebou posvátna. Taková vysvětlení uklidňují. Už se nemusíme ptát, zda by víra mohla být pravdivá. Stačí ji zařadit mezi jiné lidské výtvory. Jenže právě tahle hladkost bývá podezřelá. Skutečný život bývá spíš hrbolatý.
Křesťanství se zrodilo ve světě, který nebyl duchovně prázdný. Lidé uctívali bohy, báli se smrti, pohřbívali své mrtvé, starali se o zraněné a nemocné. Archeologie to potvrzuje a nikdo rozumný to nepopírá. Z toho ale ještě neplyne, že by křesťanství bylo jen dalším pohanským převlekem. Spíš se ptáme, co do tohoto světa přineslo nového.
Pohanský svět, ženy a mýtus ztracené svobody
Starý pohanský svět nebyl ani temnou karikaturou, ani idylickým rájem. Byl lidský. Tvrdý, hierarchický a často nemilosrdný k těm, kteří byli slabí, nemocní nebo neužiteční. Ano, známe bohyně, symboly plodnosti i ženské rituální role. Jenže symbolická důležitost ještě neznamená lidskou důstojnost. Bohyně mohly vládnout nebi, zatímco ženy na zemi zůstávaly bez práv a bez hlasu. Dnešní romantické představy se tu s realitou často míjejí.
Objevuje se proto tvrzení, že ženy byly kdysi svobodnější než dnes a že křesťanství je o tuto svobodu připravilo. Dějiny jsou v tomto ohledu méně efektní, ale poctivější. Křesťanství vstupuje do světa, kde byla žena právně majetkem muže, nikoli osobou. Nemohla rozhodovat o svém životě, často ani svědčit. To nebyl důsledek křesťanství, ale výchozí stav doby. Křesťanství tuto realitu nezrušilo přes noc. Přineslo však myšlenku, která byla tehdy radikální: že muž i žena mají stejnou důstojnost před Bohem. Ne stejnou roli, ale stejnou hodnotu. To, že se s tím církev v dějinách ne vždy dokázala poprat, je pravda. To, že tuto myšlenku vyslovila, je zásadní zlom.
Z této logiky pak někdy vyplývá tvrdý závěr, že křesťanství ženy vlastně duchovně zlikvidovalo. Jenže dějiny ukazují něco jiného. Některé rituální role skutečně mizí, ale současně se objevuje něco nového: hodnota ženy, která není odvozena od plodnosti, mládí ani užitečnosti. Žena má smysl i tehdy, když není symbolem ani funkcí. To je tichá změna, která se nevyjímá v mýtech, ale v konkrétních životech.
Apoštolky, gnosticismus a spor, který nebyl o pohlaví
Často se také poukazuje na to, že neznáme apoštolky, pouze apoštoly. Z toho se pak vyvozuje obava ze ženského vlivu a dává se do kontrastu gnostická literatura, v níž vystupuje Marie Magdaléna v mimořádné roli, údajně potlačené církevní autoritou.
Ano, mezi Dvanácti ženy nenajdeme. Stejně tak ale evangelia jasně říkají, že ženy patřily k nejbližším Ježíšovým učedníkům, byly prvními svědky vzkříšení a prvními nositelkami velikonoční zvěsti. To není detail pod čarou, ale samotné jádro křesťanské paměti. Apoštolský úřad nebyl oceněním duchovní vyspělosti, ale službou v konkrétním historickém kontextu, kde veřejné vedení komunity bylo přirozeně spojeno s mužskou rolí. Ptát se tehdejších lidí otázkami 21. století znamená chtít po nich odpovědi, které si nikdy nekladli.
Spor s gnostiky navíc nebyl sporem mužů proti ženám, ale sporem o realitu. Gnosticismus viděl svět a tělo jako omyl, z něhož je třeba uniknout pomocí tajného poznání. Křesťanství naopak tvrdilo, že svět je dobrý, tělo má hodnotu a spása není tajná informace pro vyvolené, ale veřejná událost. Právě proto byly tyto proudy odmítnuty. Ne kvůli ženám, ale kvůli popření vtělení. A představa, že rozhodující pravda o Ježíši či o postavení žen čeká někde v archivech na odhalení, patří spíš do moderní mytologie než do seriózní historie.
Víra, eucharistie, nemocní a návraty, které nejsou návratem
Někomu se také zdá, že páteří církví jsou ženy a že jejich vztah k eucharistii připomíná staré rituály. Zvenčí to může působit podobně. Jenže podobnost tvaru ještě neznamená shodu smyslu. Eucharistie není kouzelný obřad, který má něco zařídit. Je to vztah. Přijetí něčeho, co nelze ovládat ani využít. Ženy v kostelech nehledají kosmickou energii ani návrat k bohyni matce. Hledají vztah, který unese obyčejný život, bolest i radost. To není pohanství. To je lidskost.
Rozdíl mezi pohanstvím a křesťanstvím se možná nejzřetelněji ukazuje ve vztahu ke slabým. Ano, i pohanské společnosti se staraly o své zraněné. Křesťanství však udělalo z péče normu, nikoli výjimku. Nejen o „naše“, ale i o cizí, opuštěné a dlouhodobě nemocné. První špitály a nemocnice nevznikají jako vedlejší produkt, ale jako přirozený důsledek víry, že každý člověk má důstojnost, i když se nevyplatí.
A pak je tu dnešní návrat k pohanství. Druidismus, wicca, romantické okouzlení přírodou od Goetha dál nejsou návratem ke starým bohům, ale moderním snem. Rituál bez závazku, posvátno bez nároku, duchovno bez osobního Boha. Ne návrat, ale únik. Paradoxně vzniká v kultuře, kterou formovalo právě křesťanství se svou citlivostí k jednotlivci a slabým.
Křesťanství není pohanství v převleku. Je to víra, která vstoupila do pohanského světa a řekla něco, co tam dosud nebylo: že každý člověk má hodnotu, i když je slabý, poražený a neužitečný. To, že se tato víra v dějinách často lámala o lidskou nedokonalost, na tom nic nemění. Líbivé zkratky zůstávají klíčem, kterým se nakonec neodemkne vůbec nic.
