Byl Ježíš Žid? Někdy dokážeme zkomplikovat i úplně jednoduché věci

Jsou otázky, které vypadají jako velká intelektuální dobrodružství, ale nakonec se ukáže, že jsme si do nich spíše zamotali vlastní nohy. Přesně tak na mě působí i nedávný článek, který se ptá, zda byl Ježíš Kristus vlastně Žid. Autorka poctivě skládá vedle sebe několik mýtů, podezření, jazykových postřehů, historických odboček i moderních úvah o identitě a čtenář může mít po dočtení pocit, že se ocitl na křižovatce, kde každá cedule ukazuje jinam. Jenže právě v takových chvílích bývá nejrozumnější udělat to, co je zároveň nejprostší. Vrátit se k pramenům, k historickému kontextu a k obyčejné logice, která bývá ve vážných debatách často opomíjena, přestože právě ona člověka zachrání před tím, aby zaměnil mlhu za krajinu.

Hned na začátku je dobré říci jednu prostou věc. Historická otázka nezní, zda Ježíš splňoval všechny pozdější definice rabínského judaismu, které se ustalovaly po zničení chrámu roku 70. Historická otázka zní jinak a je v zásadě mnohem střízlivější. V jakém světě žil, do jakého náboženského a kulturního prostředí patřil, jak jej vnímali jeho současníci a co o něm říkají nejstarší prameny? A právě tady se celá věc začne rychle vyjasňovat. Ježíš žije uvnitř judaismu druhého chrámu, mluví jazykem Izraele, modlí se modlitby Izraele, slaví svátky Izraele a vede spory o výklad Zákona uvnitř Izraele. To není portrét člověka stojícího mimo židovský svět. To je portrét židovského učitele.

Autorka začíná tvrzením, že někteří křesťané, zvláště v americkém fundamentalistickém prostředí, prohlašují Ježíše za křesťana, nikoli za Žida. Tady se dá s autorkou v zásadě souhlasit. Takové tvrzení je historický nesmysl. Ježíš se nemohl narodit jako křesťan ze stejného důvodu, z jakého se dítě nemůže narodit dospělé. Nejprve tu byl Ježíš a až potom křesťané. Samotné označení „křesťané“ se objevuje až v Antiochii, tedy až po Ježíšově smrti a vzkříšení (Sk 11,26).

Ježíš sám se pohybuje uvnitř židovského náboženského světa. Když v horském kázání pronese slova: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17), nemluví jako někdo, kdo odhazuje judaismus za záda, ale jako někdo, kdo se považuje za součást jeho dějin a jejich naplnění. Jeho spor s farizeji není spor dvou náboženství. Je to spor uvnitř jednoho domu. Vlastně je to starý rodinný spor o to, co Bůh od člověka opravdu chce, a kdo někdy zažil rodinné napětí kvůli dědictví, víře nebo představě o tom, co je správné, ten dobře ví, že nejostřejší spory se nevedou mezi cizími lidmi, ale mezi těmi, kdo k sobě patří.

Je pravda, že apoštol Pavel sehrál zásadní roli v šíření víry v Krista mezi pohany. Ale i tady je třeba být přesný. Pavel není „druhý Ježíš“. Pavel je Žid, farizeus, vychovaný v tradici Izraele, který pochopil, že Kristovo dílo není určeno jen obřezaným, ale i pohanům. To ostatně potvrzují i Skutky apoštolů, kde první generace křesťanů neřeší, zda byl Ježíš Žid, nýbrž zda se pohan může stát křesťanem, aniž by se nejprve stal Židem v rituálním smyslu, tedy bez obřízky a přijetí celé Mojžíšovy kázně (Sk 10; Sk 15). To je mimochodem velmi silný argument. Pro první církev bylo Ježíšovo židovství tak samozřejmé, že o něm nemusela vést internetové disputace. Věděla to dřív, než jsme stihli vymyslet, jak o tom pochybovat.

Autorka pak přechází k argumentu, který na první pohled působí odborněji. Cituje rabínské pravidlo, podle něhož se židovství dědí po matce, a tvrdí, že protože evangelia uvádějí rodokmen po Josefovi, nikoli po Marii, nelze Ježíšovu židovskou identitu pokládat za jistou. Tady je potřeba rozlišovat mnohem přesněji, než to činí původní článek.

Je pravda, že v pozdějším rabínském judaismu se příslušnost k židovství stanovuje matrilineárně. Jenže je také pravda, že toto pravidlo je jasně formulováno až v rabínské tradici pozdějších století. V době druhého chrámu je situace složitější a genealogie se běžně sledují po otcovské linii. Právě proto není na Matoušově rodokmenu nic podivného. Matouš začíná slovy: „Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova“ (Mt 1,1) a sleduje linii od Abraháma přes Davida až k Josefovi, „muži Marie, z níž se narodil Ježíš, řečený Kristus“ (Mt 1,16). Matoušův záměr je zřejmý. Ukázat Ježíšův mesiášský a davidovský nárok v právní linii.

Autorka dále tvrdí, že Mariin původ neznáme. Jenže to je formulace, která vytváří větší nejistotu, než jakou texty skutečně nesou. Ano, kanonická evangelia nepřinášejí samostatný Mariin rodokmen v podobě, jakou má Matouš u Josefa. Ale zároveň Marii neukazují jako nábožensky nečitelnou postavu, která se mohla z ničeho nic vynořit odkudkoli. Naopak. Marie vystupuje jako zbožná židovská žena. Její Magnificat je utkáno z ozvěn hebrejských Písem (Lk 1,46–55). Ježíš je osmého dne obřezán podle Zákona (Lk 2,21). Maria s Josefem přinášejí dítě do chrámu a skládají oběť předepsanou Tórou (Lk 2,22–24). Rodina každoročně putuje do Jeruzaléma na Pesach (Lk 2,41). To nejsou drobnosti, které lze zamést pod stůl. To je běžný život židovské rodiny.

Ještě jinak řečeno, kdyby někdo chtěl vážně tvrdit, že Marie mohla být pohanka nebo adoptované dítě z neznámého prostředí, měl by pro to nabídnout nějaký pramen. Jenže tady se neděje nic takového. Místo pramenů dostáváme hypotetické „mohla by“. A z historického hlediska je to málo. Historie se nedá stavět na větách typu „teoreticky by to mohlo být i jinak“. Teoreticky by mohl být i Julius Caesar vynikající cukrář, jen o tom zkrátka nevíme nic. A rozumný člověk z toho proto nebude psát dějiny římského cukrářství.

Autorka také operuje s tím, že jediný Ježíšův rodokmen v Bibli je ze strany Josefa. To ale není přesné. Bible přináší rodokmeny dva, jeden u Matouše (Mt 1,1–16) a druhý u Lukáše (Lk 3,23–38). Jsou odlišné a právě proto vzbuzovaly otázky už ve starověku. Matouš vede linii přes Šalomouna a královskou davidovskou větev, zatímco Lukáš vede linii přes Nátana, dalšího Davidova syna. Už starověcí autoři se rozdílem zabývali. Julius Africanus a po něm Eusebios z Kaisareie nabízeli vysvětlení pomocí levirátního manželství, tedy rozlišením mezi právní a biologickou linií. Křesťanská tradice později někdy chápala jeden rodokmen jako linii Josefovu a druhý jako linii Mariinu, ale není potřeba stavět celý článek na této otázce, protože pro jádro debaty není rozhodující.

Rozhodující je něco jiného. Oba evangelisté se shodují v tom, že Ježíš patří do dějin Izraele a že je spojován s davidovskou linií. Jinými slovy, nikdo z nich z něj nedělá osobu, která by se do židovského prostředí přimotala omylem. Naopak. Zasazují ho vědomě dovnitř příběhu Izraele. A to je mnohem důležitější než snaha vytlouct z rozdílů mezi oběma genealogií dojem, že vlastně nevíme nic.

Autorka připomíná také starou polemiku, že Ježíš mohl být synem římského vojáka a etnicky pohanem. Tato myšlenka má své dějiny, ale nejsou to dějiny seriózního historického bádání. Jde o starou proti-křesťanskou urážku, kterou známe ze druhého století a kterou zaznamenává Celsus, zatímco Origenes ji cituje a vyvrací (Contra Celsum 1,32). Není to důkaz, je to antická pomluva. Ve starověku bylo běžné zpochybnit významnou osobnost tím, že se zpochybnil její původ. Když dnes někdo vytáhne tuto starou polemiku jako jednu z rovnocenných historických možností, měl by zároveň poctivě říci, že pro ni nemáme žádný pevný podklad.

A právě zde je slabina původního článku nejviditelnější. Z absence absolutního důkazu se začíná vyrábět atmosféra podezření. Jenže historická práce nefunguje tak, že když nevíme každý detail, můžeme libovolně doplňovat cokoli. Historie stojí na nejpravděpodobnějším vysvětlení souboru indicií. A ty v případě Ježíše ukazují na židovské prostředí s mimořádnou silou. Jinak řečeno, historik není kouzelník, který tahá z klobouku exotické možnosti jen proto, že jsou efektní. Historik má být spíš poctivý hospodář, který se dívá, co opravdu leží na stole.

Tady je potřeba autorce přiznat, že si všímá něčeho podstatného. Ano, evangelia ukazují Ježíše jako židovského učitele. Jako dvanáctiletý zůstává v chrámě a rozmlouvá s učiteli Zákona (Lk 2,46–47). V dospělosti vyučuje v synagoze „podle svého zvyku“ (Lk 4,16). Často cituje Písmo. Vede spory o Zákon, sobotu, čistotu, přikázání, chrám, manželství, rozvod i mesiášská očekávání. To nejsou nahodilé kulisy. To je život uvnitř judaismu.

Autorka však po správném postřehu znovu uhýbá do nejistoty, když píše, že neexistují pádné důkazy, že byl Ježíš židovské národnosti, ale ani pádné důkazy, že jí nebyl. Jenže právě zde je třeba říci, že historie se neskládá z policejního spisu s laboratorním protokolem DNA. Skládá se z množství drobných a navzájem se potvrzujících indicií. A když jsou tyto indicie tak silné, jako jsou v Ježíšově případě, seriózní historik neřekne „nevíme nic“. Řekne „víme dost na to, abychom mohli učinit rozumný závěr“.

Právě proto sekulární i židovští badatelé jako Geza Vermes, E. P. Sanders nebo Paula Fredriksen popisují Ježíše velmi prostě jako galilejského Žida prvního století. Neříkají to z katechetické zbožnosti. Říkají to jako historici. A to je v dnešní době skoro zázrak. Když se totiž na něčem shodnou věřící, nevěřící i odborníci, bývá to často jeden z nejsilnějších signálů, že stojíme na pevné zemi.

Další část článku míchá dohromady několik různých rovin. Autorka připomíná nacistické snahy „odžidovštit“ Ježíše, jazykový vývoj od hebrejského Yehudim přes řecké Ioudaioi až k dnešnímu označení Židé a zároveň naznačuje, že by bylo možná přesnější mluvit o Ježíši jako o Galilejci, případně ne o Židovi v dnešním smyslu.

Je dobře, že autorka připomíná nacistickou manipulaci, protože právě ta je varovným příkladem toho, jak ideologie dokáže přepsat dějiny. Nacistická teologie se snažila z Ježíše odstranit vše židovské, protože křesťanství bez židovských kořenů se lépe hodilo do rasové propagandy. Susannah Heschel to popsala velmi přesvědčivě ve své knize The Aryan Jesus. Tady není co zachraňovat. „Árijský Ježíš“ není historická hypotéza, ale ideologický blud.

Správná je i jazyková poznámka, že starověké Yehudim se v řečtině překládalo jako Ioudaioi a v latině jako Iudaei. Jenže z toho neplyne, že bychom mluvili o jiném lidu. Jazyk se vyvíjí, identita trvá. Je to stejné, jako když Němci sami sebe nazývají Deutsch, Angličané jim říkají Germans a my Němci. Slova nejsou stejná, ale nikdo soudný z toho nebude vyvozovat, že jde o tři různé národy.

Autorka dále říká, že Ježíš byl spíše Galilejec než Judejec. Jenže to vytváří falešné dilema. Galilejec není opak Žida. Galilea byla součástí židovského světa a archeologie posledních desetiletí to ukazuje velmi přesvědčivě. Rituální lázně mikve, nádoby spojené s předpisy o čistotě, stravovací zvyklosti, synagogální prostředí, to všechno ukazuje na židovský rámec Galileje prvního století. Jonathan L. Reed to shrnuje jasně. Materiální kultura Galileje je židovská. Že byla kulturně pestřejší než Jeruzalém, je pravda. Že tím přestala být židovská, pravda není.

Autorka cituje text z Deuteronomia, který zakazuje věštění, magii a vyhledávání znamení (Dt 18,10–12), a pak klade otázku, jak je možné, že právě astrologové poznali Ježíšovo narození. Není prý tedy možné, že Ježíš stál mimo židovský náboženský systém? Tady se ale spojují dvě různé věci, které spolu nesouvisejí tak, jak autorka naznačuje.

Zákaz magie a věštění v Tóře se vztahuje na Izraelity. Varuje Boží lid, aby nepřebíral praktiky okolních národů. Mudrci z Matoušova evangelia však nejsou Židé. Evangelista používá slovo magoi (Mt 2,1–2), tedy učenci či mudrci z východu, nejspíše z perského nebo babylónského prostředí. Příběh neoslavuje astrologii a už vůbec z něj neplyne, že Ježíš patřil k nějakému jinému kulturnímu systému. Matouš vypráví příběh s jinou pointou. Ukazuje, že i lidé stojící mimo Izrael mohou být přivedeni ke Kristu.

A právě zde je ještě jeden jemný paradox, který stojí za povšimnutí. Pohané přicházejí z dálky, protože hledají. Jeruzalémští znalci Písma vědí správnou odpověď, citují proroka Micheáše a přesně určují místo Mesiášova narození (Mt 2,4–6), ale sami nikam nejdou. Někdy člověk není daleko od pravdy proto, že neví, ale proto, že je příliš pohodlný. A to je mimochodem jedna z nejlidštějších biblických pravd. Nezabíjí nás vždy neznalost. Někdy nás víc dusí pohodlí.

Autorka v závěru naznačuje, že křesťané časem Ježíšovu židovskou identitu potlačili a že problém některých fundamentalistů spočívá v tom, že se nedokážou smířit s Ježíšovou „fluidní identitou“. První část této poznámky má něco do sebe. Ano, křesťanské dějiny znají období, kdy se na Ježíšovy židovské kořeny zapomínalo nebo se zamlčovaly. Někdy z nevědomosti, jindy z ideologických důvodů. To je poctivé přiznat.

Jenže z toho ještě neplyne, že Ježíšova identita byla „fluidní“ v tom smyslu, že ji vlastně nelze pojmenovat. Tady se míchá něco, co přesahuje hranice, s něčím, co hranice nemá vůbec. Ježíšovo poselství přesahuje hranice Izraele, to ano. Velmi brzy se otevírá pohanům. Ale historický Ježíš je přitom pevně zakořeněn v judaismu své doby. Nejde o beztvarou univerzální postavu bez půdy pod nohama. Bůh si v Kristu nevybral neurčitost. Vybral si konkrétnost. Jazyk, národ, svátky, Zákon, chrám, synagogu, Davidovu linii, galilejský venkov, jeruzalémský chrám a římský kříž.

A právě skrze tuto konkrétnost se jeho poselství otevřelo všem. To není slabost křesťanství. To je jeho síla. Když Bůh vstupuje do dějin, nevstupuje jako mlha. Vstupuje jako člověk.

Možná by se mohlo zdát, že jde jen o akademickou debatu, která zajímá několik religionistů, pár horlivých komentátorů a několik lidí, kteří mají potřebu řešit i to, co by se dalo klidně nechat spát. Jenže odpověď na tu otázku leží v dějinách už skoro dva tisíce let.

Když byl Ježíš ukřižován, nechal římský místodržitel Pilát nad jeho hlavou připevnit krátký nápis. Nebyla to systematická teologie, nebyla to religionistická studie, nebyl to ani komentář na sociální síti. Byla to prostá věta napsaná ve třech jazycích, aby jí rozuměli všichni kolemjdoucí. Evangelium ji zaznamenalo přesně: „Ježíš Nazaretský, král židovský“ (Jan 19,19).

A někdy právě taková jednoduchá věta řekne o historii víc než celé regály chytrých teorií.

Protože někdy opravdu dokážeme zkomplikovat i úplně jednoduché věci. A přesto zůstává jedna pozoruhodná skutečnost. O Ježíši se dodnes hádají věřící, nevěřící, historici, skeptici i lidé, kteří Bibli v životě neotevřeli. A stejně se k němu vracejí. Možná je to tím, že každá debata o Ježíši nakonec říká něco i o nás samých. O tom, co hledáme, čeho se bojíme, co si chceme nechat potvrdit a co si naopak nechceme nechat říct.

A možná právě proto ten příběh stále neskončil.