Habsburkové dali Čechům víc, než chtěli

Zákon nové republiky z roku 1923 hrozil každému, kdo by jen pomohl některému Habsburkovi vkročit na české území, vězením. Přitom několik století nazpět se Češi drali o to, aby jim Habsburkové vládli, o sto šest.

Byli Habsburkové tak naivní panovníci, že to Čechům spolkli i s navijákem? Nebo naopak Češi nepochopili Habsburky, kteří je potají těžili jako dojnou krávu? Kdo vlastně na habsburské vládě nad Čechami vydělal nejvíc?

Uveďme si několik příkladů - takové ty prémiové Habsburky, kteří se naivně domnívali, že Čechám vládnou.

Hlavní postava za Rudolfem II. byl jeho nejvyšší komoří Filip Lang z Langenfelsu. Ten měl Rudolfa jako svou loutku, o kterou se dělil, někdy nedobrovolně, i s ostatními šlechtici jako byl Petr Vok z Rožmberka.

O Rudolfovi se říká, že byl velkým mecenášem umění. Ale není to tak úplně pravda. Filip Lang, spolu s jinými českými postavami v pozadí, určoval, kdo se k císaři dostane a kdo ne. Často umělce k Rudolfovi pustil, když měli přinést nějaké umělecké dílo, když však vymáhali částky za svou tvorbu, už ne.

Většinu medvěda si naporcoval Rudolfův „český“ management. A tak se stalo, že pouze necelá 2% státního rozpočtu byla za Rudolfa použita na podporu umění a kultury. Ve srovnání s tím, co za to Rudolf a Pražský hrad dostali, to byl pakatel.

Není tedy divu, že představa renesanční Prahy jakožto kulturního centra Evropy byla poněkud scestná. Trochu zvuku měl Pražský hrad, ale Praha jako celek nebyla zrovna vyhledávanou lokací pro uměleckou smetánku, zvlášť, když se povídalo, že se Rudolf prostřednictvím svých českých zástupců chová k umělcům tak trochu divně.

Jak víme, vláda Ferdinanda II. bývá spojována s největším příkořím v českých dějinách. Tisíce Čechů odešly do exilu a zbytek byl pokatolizován. Také zde máme samozřejmě Bílou horu a spektakulární popravu 27 českých pánů. Že se s tím někteří Češi nevyrovnali doteď, ukazují i komentáře k článku:

Přitom nic z pobělohorských dramat se vůbec nemuselo odehrát. Ferdinand II. vzbouřencům napsal celkem tři dopisy, kde se je snažil odradit od jejich záměru. Na první dva vůbec neodpověděli. Na ten třetí reagovali po česku. Prý se ztratil, protože byl zaslán na špatnou adresu. To už hrdý Habsburk nevydržel a dal do oběhu koloběh událostí, který se již nedal zastavit.

Jak je však možné, že Ferdinand II. ze svých politických zásahů nakonec historicky vyšel jako tyran a kat českého národa, když se původně snažil o maximální vstřícnost? To je zase dáno jiným českým zvykem - každý dobrý skutek zde musí být maximálně potrestán. Habsburkové se ovšem nepoučili a snažili se o kultivaci českého národa dál a dál.

Tento Ferdinand dokončil rekatolizaci českých zemí. Tedy vyhrotil údajný útlak, pod kterým Češi byli díky katolictví. Jenomže jejich protestanství, kterým byla poznamenána po Husovi celá země, bylo přinejmenším jen nátěr. Čechům se totiž líbilo, že mohou revoltovat. Nebo protestovat - od slova protestant. Ale o evangelium tady v první řadě nešlo. Není divu, že slavný zakladatel jezuitského řádu Ignác z Loyoly si stěžoval:

Kdo nazve kacíře evangelíky, tomu by měla být uložena nějaká pokuta, aby se zlý duch neradoval, že si nepřátele evangelia a kříže Kristova osobují jméno, které je v rozporu s činy.

Ostatně, kdyby to jako Hus mysleli Češi vážně, nevznikla by církev s jeho jménem až od sedmdesátých let 20. století. Jindy Hus trávil čas v jejich zapomnění a vytahovali jej jen tehdy, když se jim hodil do krámu.

Ferdinand III. se oproti tomu velmi dobře vyznal v Husově češtině. Zpíval v ní dokonce i Svatováclavský chorál v katedrále sv. Víta. Pořídil první katastr českých obcí. Obnovil lékařskou a právnickou fakultu Karlovy Univerzity.

Nechal pobořit mnohé české hrady, respektive ony už jako zboře vypadaly a on se obával toho, že se stanou doupaty loupeživých lapků.

Hlavně díky svým vojenským a diplomatickým schopnostem ukončil třicetiletou válku.

Josef II. byl českému lidu asi nejbližším Habsburkem. A to doslova. Vycházel totiž často v přestrojení mezi prostý lid, aby sledoval jeho život a případné radovánky či utrpení.

Na základě podnětů přímo z terénu se pustil až do 6000 reforem. Kolik z těchto všemožných nařízení mu nakukali různí vykutálení poddanní, se kterými se setkal na svých cestách po českých zemích, těžko říct.

Každopádně většina z Josefových reforem byla později zrušena pro jejich nesmyslnost. Jedněmi z hlavních reforem byla opatření proti církvi. Zřejmě nakažen českým protestantstvím, jal se Josef II. rušit všechny řády, které se věnovaly kontemplativní činnosti. Jeho čeští poddaní totiž neměli pro klid a duchovní rozjímání a jejich benefity žádné pochopení.

Nakonec, přesně jak říká podivné české přísloví, za své dobré skutky dostal poměrně naloženo. Umírá v pouhých 48 letech, zatímco jeho matka se dožila 63 let.

Josefova poslední slova v dopise příbuznému byla: „Ponořen do vlastního neštěstí, a také toho, které se nyní valí na stát, se zdravím, které mi nedá odpočinout a každou práci znesnadňuje, jsem nyní tím nejnešťastnějším člověkem na světě. Trpělivost a rezignace jsou mými jedinými devizami. Polituj mne, drahý bratře, a nechť Tě Bůh ochrání před podobným neštěstím.“

Na příkladu panování těchto několika prominentních habsburských panovníků z různých zásadních období české historie je patrno, že jejich vláda byla poznamenána velkou závislostí na tom, co si o nich myslí jejich čeští poddaní.

Habsburkové se opravdu nechali za své vlády Čechy obalamutit rohlíkem. A podle toho tady nakonec dopadli. Dá se říci, že skoro jako sedláci u Chlumce.

Zdroje:

https://native.seznamzpravy.cz/nasi-habsburkove/?utm_source=Seznam&utm_medium=N_SR_5

https://www.stoplusjednicka.cz/arcisizunk-u-dvora-rudolfa-ii-komornik-lang-proslul-jako-intrikan-korupcnik

Monika Czernin. Josef II. 2022. Moba.

Wilhelm J. Wagner. Habsburská monarchie : dějiny Rakouska-Uherska slovem i obrazem. 2011. Knižní klub.

Václav Bůžek. Rostislav Smíšek. Habsburkové 1526-1740. 2017. NLN.