Jeho smrt změnila svět. Jak?

Píše se po něm letopočet. Začíná před a po Kristu. Jeho smrt znamenala dějinný obrat. Svět už nebyl jako dřív. A jaký byl potom?

Renomovaný historik H. G.Wells stanovil měřítko na hodnocení velikosti člověka. Je to jednoduché. Je třeba se ptát, zda přivedl druhé k tomu, aby uvažovali nově. A to na přetrvávající čas. Ačkoliv Wells nebyl vůbec křesťan, připustil, že podle toho kritéria stojí Ježíš Kristus na prvním místě.

Císař Napoleon se dost nadřel na tom, aby ho druzí poslouchali, aby vládl celé Francii a svého času děsil celou Evropu. Právě proto poznamenal, že se diví Ježíši Kristu. I přesto, že je stovky let mrtvý a není viditelně přítomen, dává svým poddaným příkazy, které oni stále plní.

Proto spisovatel Malcolm Muggeridge údajně napsal: „Všechny armády, které se kdy daly na pochod, všechny flotily, které kdy byly postaveny, všechny parlamenty, které kdy zasedaly, všichni králové, kteří kdy vládli — ti všichni neovlivnili život člověka na zemi tak mocně jako Ježíš Kristus.“

Ano, můžeme hodnotit působení Ježíše ve veškerých superlativech. Ve výrazech, jako ostatní plní jeho příkazy, zapůsobil mocně, největší člověk na zemi.

Ještě zajímavější je být konkrétní - jak přesně Ježíš působil a působí na své následovníky? Pojďme k historickému zhodnocení.

Sociolog Rodney Stark ve své knize Vzestup křesťanství vidí důvody historického úspěchu tohoto náboženství v jeho komunitním životě a vzájemně prokazované lásce.

Uvádí hypotetický příklad města s 10 000 obyvateli v roce 160 n. l., těsně před Antonínovým morem. Křesťané v tu chvíli pravděpodobně tvořili 0,4 % populace Říše, takže se dá předpokládat, že 40 lidí ve městě bylo křesťanů, zatímco 9 960 pohanů – poměr 1:249.

Ve chvíli, kdy udeřil takzvaný Antonínský mor, jednoduše kvůli jejich křesťanskému závazku ke svědomité péči o nemocné by teoreticky úmrtnost křesťanů byla 10 %, zatímco u pohanů by bez poskytnuté péče byla výrazně vyšší, a to 30 %. S ohledem na tuto úmrtnost by po Antonínském moru zůstalo 36 křesťanů a 6 972 pohanů, kteří přežili. Poměr křesťanů a pohanů ve městě je nyní 1:197, což je významný populační posun.

Je ovšem třeba uvažovat exponenciálně. Zahrnutí tohoto tempa růstu o 40 % vedlo k nárůstu 16 konvertitů ke křesťanství, čímž se poměr zvyšuje na 1:134. Pokud by populace měst stagnovala až do Cypriánova moru o 90 let později a stejná míra úmrtnosti 10 % u křesťanů a 30 % u pohanů by se udržela, populace by pak byla 997 křesťanů ku 4 062 pohanům, což je poměr 1:4 za pouhých 100 let.

Ve skutečnosti kultura křesťanské péče o nemocné a chudé časem vytvořila v říši docela dobrou pověst rané církvi. O dvě století později, když se římský císař Julián pokusil oživit uctívání římských bohů v říši a viděl křesťanství jako hrozbu, psal římskému veleknězi v Galacii: „Křesťanství se zvláště rozvinulo skrze láskyplnou službu prokazovanou cizincům a skrze péči o pohřby mrtvých. Je to opravdový skandál, že bezbožní Galilejci [tj. křesťané] se starají nejen o své chudé, ale i o naše; zatímco ti, kteří patří k nám, marně hledají pomoc, kterou bychom jim měli poskytnout.“

Takhle dobře křesťanství začalo. Na základě intenzivního impulsu vzoru Mistra Ježíše Krista. Jenomže postupně se křesťanství stal exponenciální růst zároveň osudným. Jak narostl počet křesťanů, vzrostl i počet lidí, kteří se na něm vezli, ale žádnou péči o druhé nebyli ochotni poskytovat. Jinými slovy, na křesťany si jen hráli. V tomto ohledu lze vzpomenout na Gándhího povzdech: „Byl bych křesťanem, kdyby se jeho následovníci chovali jako Kristus.“

Definitivní konec živého křesťanství se udál ve 4. století, kdy se z něj stala nomenklatura a norma. Takový Lenin v Mauzoleu. Císař Konstantin církev zkazil tím, že jí dal moc a majetky. Náhle se víra smísila s politikou, a to nikdy nedělá dobrotu.

Nastaly masové konverze. Nicméně, nikoliv z duchovních, ale čistě konformních důvodů. Lidé se hrnuli do církve, aby potěšili svého vládce, nikoliv z ušlechtilých motivů.

Náhle biskupové začali bojovat o tituly, půdu a autoritu. Stát zároveň používal svou moc k potrestání těch, kteří se nepřizpůsobili církevním pravidlům.

Právě mnišství vzniklo jako duchovní protest proti oficiálním církevním strukturám. V roce 380 se za císaře Theodosia stalo křesťanství státním náboženstvím. Jisté křesťanské kruhy se právem obávaly, že církev ztratí svou čistou a radikální oddanost, když se sloučila se světskou římskou mocí a napapala se bohatstvím a spojila se s politickými kruhy.

Mnišství začalo jako protest bílého mučednictví oproti krvavému mučednictví raného křesťanského pronásledování. Bílé mučednictví znamenalo stažení se od světa do drsné egyptské a syrské pouště. Mnišství bylo underground. Vytvořilo kontrast oproti usazené křesťanské městské dekadenci.

Křesťanství se poté stalo poměrně krvavým náboženstvím. Díky pletkám s politickou mocí a sporům o půdu nastala řada násilných konfliktů uprostřed křesťanské komunity. Přitom raní křesťané nenastupovali do armády a byli v podstatě pacifisté. Když se křesťanství stalo součástí státu, bylo třeba využít standardní mechanismy obrany.

A tak pro církev jeden z jejích Otců - sv. Augustin vyvinul teorii o morální přijatelnosti války, pokud je vedena ze spravedlivého důvodu. Nejspíš kdyby žil Mistr Ježíš, klepl by ho přes prsty. Ten naopak stanovil pravidlo: „ti, kdo meč berou, mečem i zahynou“.

A tak vznikly křížové výpravy jako odpověď na staletí územní expanze islámských armád do tradičních křesťanských zemí, jako je Levanta, severní Afrika a Španělsko.

Rovněž Východořímská říše požádala západní Evropu o vojenskou pomoc proti islámským invazním silám. Papež Urban II. slíbil duchovní pokání a odpuštění hříchů za dobytí Jeruzaléma. Rozdával půdu, bohatství a moc pod praporem náboženství.

Po pádu Římské říše místní evropští páni vedli neustálé regionální války o půdu a moc. Bez ohledu na to, že byli všichni křesťané. Následovaly krvavé konflikty v rámci osamostatnění protestanství z hlavního křesťanského proudu. Jednotlivá křesťanská knížectva bojovala proti sobě.

Pak nastalo od 15. století období evropské expanze do Nového světa. Zde mnoho křesťanských vůdců ospravedlňovalo otroctví a krvavé misie na základě teologických argumentů a papežských dekretů. Vznikly misie, které si nárokovaly půdu na nově nalezených územích, těžily místní zdroje (v podstatě až dodnes) a podmanily si domorodé obyvatele.

Papežové vydávali oficiální dopisy (například papežské buly z 15. století), které dávaly křesťanským králům právo zabírat půdu na novém nekřesťanském území, zabavovat majetek a nutit lidi k trvalému otroctví.

Kolonizátoři tvrdili, že dobývání nekřesťanských národů a jejich podrobení evropské nadvládě je božskou povinností zachránit jejich duše. Otrokáři a jejich koloniální úřady vybírali biblické pasáže, aby jimi argumentovali, že otroctví je právně a morálně ospravedlnitelné, a propagovali texty, které otrokům přikazovaly poslouchat své pány, zatímco skrývali pasáže o osvobození otroků.

Hlavní křesťanské denominace a náboženské řády přímo vlastnily otrocké plantáže a zotročovaly lidské bytosti, aby financovaly svůj provoz a budovaly si infrastrukturu. Úřady šly tak daleko, že vytvořily specializované texty, jako je „Bible otroků“, které vymazaly Exodus a další příběhy o osvobození, aby se zabránilo myšlenkám na svobodu nebo vzpouru.

Zotročení lidé byli nuceni nebo manipulováni k přijetí verze křesťanství, která slibovala nebeskou odměnu, pouze pokud zůstanou poslušní a pasivní ve svém pozemském stavu poroby.

Později vznikla různá abolicionistická a antikoloniální hnutí s argumentem, že otroctví porušuje základní křesťanské učení o lidské rovnosti a lásce. Rozdíl mezi koloniálními mocnostmi a jejich kolonizovanými protějšky trvá v podstatě dodnes a je důvodem současné uprchlické krize.

Křesťanství nepochybně zlepšilo atmosféru v pohanské společnosti. Raní křesťané vybudovali první ústavní nemocnice na evropském kontinentu a organizovali systematickou pomoc pro chudé, vdovy a sirotky, čímž jednoznačně proměnili tehdejší společnost k lepšímu a učinili křesťanství pro ni atraktivní. Lidská práva v evropských zákonících byla odvozována z předpokladu, že všichni lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu. Nakonec i to vedlo ke zrušení otroctví.

Kláštery uchovávaly klasickou literaturu a gramotnost ve středověku a nakonec daly vzniknout prvním univerzitám v Evropě.

Na druhou stranu institucionální moc křesťanství vedla k destruktivním konfliktům, včetně křížových výprav, inkvizice a náboženských válek, což způsobilo obrovské ztráty na životech.

Křesťanství stejně tak šířilo strachem motivované doktríny týkající se hříchu a věčného trestu, které u mnoha vnímavých jedinců vytvořily systémovou zátěž, nechtěnou hanbu, úzkost a způsobily jim nevýslovné psychické utrpení. Z této negativní nálože posléze těžila nově vzniklá odvětví psychoanalýzy a psychologie.

Všechny tyto požehnané i neblahé události a důsledky spustily život a smrt jednoho muže zvaného Ježíš Nazaretský tam kdesi v roce 33. n. l. na jeruzalémské kalvárii.

Zdroje:

Jonathan Hill. The History of Christianity. 2007. SPCK Publishing.

H.G. Wells. A Short History of the World. 1922. Cassell.