Článek
Caligula se stal pánem Říma kupodivu několik let po smrti Ježíše Nazaretského. Byl známý svými zlými činy a svou morální perverzitou. Právě on nechal postavit obelisk, který v 16. století papež Sixtus V. nařídil ve Vatikánu umístit přímo do středu svatopetrského náměstí.
Pohanský symbol zhotovený na počest morální zrůdy ve středu Vatikánu? Žádný problém. Spíše normální jev ve vatikánském podání.
Caligulův obelisk
Vatikán se sice tváří jako střed svaté křesťanské víry, ale pod jeho povrchem vřou pohanské proudy a zní kletebný křik černé magie. Podívejme se tomuto státečku na zoubek.
Okultní rysy Vatikánu
Termín okultní se vztahuje k něčemu, co není na první pohled vidět, a je záměrně skryto zrakům veřejnosti. V tomto smyslu je ve Vatikánu leccos k nalezení. A jsou to praktiky, které vybočují z křesťanského rámce, které se často vztahovaly k jejich pohanským vzorům.
Ale nejen to, máme zde svědectví od vysoce postavených církevních činitelů, kteří ve Vatikánu působili a potvrzují, že se tam děly a dějí věci, které rozhodně nejen nejsou v souladu s křesťanskou vírou, ale mohou souviset spíše s uctíváním Satana než Krista Krále.
Zesnulý jezuitský kněz, učenec, vatikánský zasvěcenec a autor bestsellerů Malachi Martin řekl: „Každý, kdo je obeznámen se stavem věcí ve Vatikánu, si dobře uvědomuje, že princ temnoty měl a stále má své náhradníky na dvoře svatého Petra v Římě.“
Od roku 1958 do roku 1964 sloužil Malachi Martin v Římě, kde byl blízkým spolupracovníkem Pavla VI.
Co tím Malachi myslel? Že by si ďábel udělal své sídlo přímo ve Vatikánu? Následující fakta z historie a současnosti by tomu mohla nasvědčovat.
Církev totiž oficálně považuje zneužívání moci, uvolněnou morálku, hrabivost, žádostivost a okultní symboly za dílo samotného ďábla. V tomto směru se však sama moc nevyznamenala.
Stát ve státě
Stačilo málo a žádný Vatikán by nebyl. Přitom dnešní podoba státu Vatikán vznikla až v roce 1929 dohodou s diktátorem Mussolinim. Po staletí to byl spíše Řím či Papežský stát, který byl spojován s centrem křesťanské ergo katolické víry.
Je třeba říci, že Vatikán je jedinou absolutní monarchií v demokratické Evropě a nikdo se takovému uspořádání očividně nezpěčuje. Až do roku 1984 přitom bylo římskokatolické náboženství v Itálii jediným státním náboženství a předmět katechismu byl povinný pro všechny žáky.
To všechno mezi okolními státy, které očividně praktikovaly jinou - demokratickou politiku. Ne tak Itále a Vatikán. Ten ostatně není demokratický stát, ale má jediného absolutního vládce - papeže. Zde má papež moc zákonodárnou, soudní i výkonnou.
Jeho volba je doživotní, neexistují žádné politické strany, které by ve státě fungovaly. Oficiální jazyk Svatého stolce - ústředního orgánu církve - je latina. Takže představa o tom, že je latina mrtvý jazyk, jak možná i vás učili ve škole, patří také do oblasti okultních mýtů (leda byste snad osazenstvo Vatikánu považovali za mrtvoly).
Existence absolutního vládce ve Vatikánu je jedním z faktů, které ač o nich všichni oficiálně vědí, zůstávají v okultní rovině zastřeny závojem neuvědomění, ergo se nad nimi málokdo pozastavuje. Nač taková mlha? Jde totiž o to, vyhnout se pozoruhodné otázce: jakou morální autoritu mají papežové k tomu, aby se vyjadřovali k dění světa? Především k diktátorským režimům, když jeden z nich provozují právě oni sami? Jsou snad lepší než ostatní? Jak by mohli, když sami šíří nauku hlásající, že správný křesťan je tím nejmenším z nejmenších a nejposlednější z posledních? Nejsou snad sami křesťané? Tady už začíná přihořívat.
A aby toho nebylo málo, tak zde máme ještě doktrínu o papežské neomylnosti. Tu raději nebudu vůbec rozebírat. Buď jak buď zdá se, že křesťané dovolili komusi, kdo vůbec křesťanem sám není, aby jim vládl, aby je reprezentoval a aby jim diktoval život. Chybička se vloudila. A ne tak docela malinká.
Finanční tajemství Vatikánu- největší „boháč“ na světě je papež?
Běžné papežovy liturgické oděvy stojí tisíce eur. A to mluvíme jen o oblečení, co další výdaje?
Ačkoliv evangelia představují jako ideál pro věřící chudého křesťana či mnicha, Vatikán vsadil na opačnou kartu. Na to, být nejbohatší na světě. A skoro se mu to podle některých indicií podařilo.
V knize o vatikánských pokladech s názvem Vatikánské miliardy její autor Avro Manhattan poznamenal: „Katolická církev je největší finanční mocností, akumulátorem bohatství a vlastníkem majetku na světě. Je větším vlastníkem materiálního bohatství než kterákoli jiná jednotlivá instituce, korporace, banka, obrovský trust, vláda nebo stát na celém světě. Papež, jakožto viditelný vládce této nesmírné akumulace bohatství, je v důsledku toho nejbohatším jedincem dvacátého století.“
Podle samotného autora Svatý stolec udržoval velké investice u Rothschildů z Británie, Francie a Ameriky, u Hambros Bank a Credit Suisse v Londýně a Curychu. Ve Spojených státech má podíly u Morgan Bank, Chase-Manhattan Bank, First National Bank of New York, Bankers Trust Company a dalších, jako jsou Gulf Oil, Shell, General Motors, General Electric, IBM a další. Konzervativní odhad stanoví výše investic jen ve Spojených státech na více než 500 milionů dolarů.
Přesto se stalo, a poměrně s ostudou, že musel Vatikán zvýšit nájemné ve svých římských bytech, prý aby vůbec mohl v roce 2008 zaplatit italské vládě daně.
Sexuální praktiky ve Vatikánu
V určitém slova smyslu církev pokračovala v antické tradici, která zahrnovala i pederastické styky starců s mladíky. I když je homosexualita podle jednoho z církevních Otců, Tomáše Akvinského, smrtelným hříchem, není tomu tak kvůli samotnému sexuálním aktu, ale kvůli nemožnosti prokreace. Z pohlavního styku musí vždy vypadnout alternativa možného nového života.
Sedm století po vyjádření Tomáše Akvinského papež Jan XXIII. povolil Vatikánu utajovat sexuální zneužívání chlapců a mladých mužů kněžími dokumentem „De Modo Provedendi di Causis Crimine Soliciciones (O způsobu postupu v případech trestného činu podněcování)“. S podpisem a pečetí papeže Jana XXIII. byl napsán v roce 1962 kardinálem Alfredem Ottavianim a distribuován vyšším duchovním po celém světě s příkazem, aby zůstal v tajnosti.
Dokument o šedesáti devíti stranách se zabýval především jakýmkoli knězem, který by při aktu svátostné zpovědi kohokoli pokoušel „k nečistým nebo obscénním věcem“. Biskupové, kteří příkaz obdrželi, byli instruováni, aby tyto případy prošetřovali „co nejtajnějším způsobem“. Všichni zúčastnění, včetně údajné oběti, byli pod trestem exkomunikace zapřísaháni „zachovávat nejpřísnější tajemství, které je běžně považováno za tajemství Svatého oficia“. „Nejhorší zločin“ byl definován jako „jakýkoli obscénní vnější čin, těžce hříšný“, spáchaný klerikem „s osobou stejného pohlaví“. Dokument byl označen jako „přísně důvěrný“ a neměl být zveřejněn.
Ve vatikánských archivech jsou však pohřbeny záznamy o papežském špatném chování, mezi které patřil sex papeže Klementa VII. s pážaty, Benedikt IX. se účastnil jak styku se zvířetem, tak bisexuálních orgií a Bonifác VII. byl popisován jako „monstrum“ a zločinec.
Lev I. byl sadista a mučitel, Julius III. sodomizoval mladé chlapce, Klement VI. navštěvoval prostitutky, Anakletos znásilňoval jeptišky a Pavel II. rád sledoval, jak jsou nazí muži kladeni na mučidla a mučeni.
Angela Bonavoglia, autorka knihy Dobré katolické dívky: Jak ženy vedou boj za změnu církve, poznamenala, že mnoho katolických kněží po celém světě – v Mexiku, Latinské Americe, Africe a Spojených státech – bylo zapojeno do konsensuálních vztahů se ženami. Mnoho dalších kněží bylo zapojeno do konsensuálních vztahů s dospělými muži.
Angela píše: „Je zřejmé, že krize v církvi je mnohem větší než pedofilie nebo sexuální zneužívání nezletilých. Jde o zločiny a zločince, sex a moc, ano. Ale v zásadě jde o pokrytectví. Tím, že církev znemožnila kněžím, kteří se rozhodli být sexuálně činní, jejich zdravé sexuální projevy, což rovněž zahrnuje závazky, odpovědnost a respekt, a tím, že je chránila před důsledky jejich sexuálních aktivit, fakticky schvalovala klerikální sexuální bezhlavost.“
Angela téma výstižně uzavírá:
„To, že heterosexuální a homosexuální chování může v katolickém kněžství vzkvétat, neodráží nic, co by bylo inherentní homosexualitě nebo heterosexualitě, ale spíše je obžalobou pokrytectví a dvojakosti elitního, uzavřeného, čistě mužského systému, jakési tajné společnosti, která za každou cenu schvaluje, ba dokonce vyžaduje, lhaní o realitě vlastního sexuálního života.“
To vše je součástí vatikánské historie i jeho současnosti a nemůže být bráno na lehkou váhu. Očividně neměla církev dostatek mechanismů, které by zabránily těmto lidským selháním a soudě podle toho, co se nedávno událo přímo v srdci pražského arcibiskupství, kdy jeden z vysoce postavených duchovních úředníků znásilňoval své podřízené, je nemá dodnes.
Aktuálně se nejedná o nějaké praní starého špinavého prádla. Vatikán má toho na svědomí dost i v dnešní době. Těch kauz jen přibývá, včetně obvinění jednoho člena vatikánské gardy ze zneužívání ze strany některých vatikánských prelátů a praní špinavých peněz ve Vatikánské bance.
Ano, je snadné říci, že i Vatikánci a cirkevní hodnostáři jsou jen lidé a neměli bychom je soudit. Nicméně v kontrastu s tím, co jejich učení propaguje a čím je, je té „lidskosti“ tohoto typu už nějak přespříliš. Nepozastavovat se nad tím by značilo spíše osobní nejapnost a naivitu než nepřiměřené odsuzování.
Okultní umění ve Vatikánu
Již jsem zmínil obelisk, který je dílem člověka, kterého by asi konzervativní křesťané popsali jako přímo posedlého ďáblem, a přesto zde zaujímá prominentní místo uprostřed posvátného církevního náměstí.* Takových okultních symbolů či typů umění skrývá Vatikán o mnoho víc.
Třeba přímo z rukou takových umělců, jako byl Michelangelo.
V knize The Sistine Secrets (Sixtinská tajemství), vydané v roce 2008, napsali autoři Benjamin Blech (rabín) a Roy Doliner, že když Michelangelo začal pracovat na stropě Sixtinské kaple, vložil do své malby poselství o „bratrství, toleranci a svobodomyslnosti“. Chtěl tak povzbudit „spřízněné duše“, aby se postavily tehdejší „utlačovatelské“ církvi.
Blech a Doliner píší:
„Michelangelo, veden pravdami, které poznal během let soukromého netradičního vzdělávání ve Florencii – pravdami vycházejícími ze studia židovských textů i kabaly, jež byly v rozporu s oficiální křesťanskou naukou, musel najít způsob, jak divákům umožnit rozpoznat, čemu skutečně věří. Nemohl dopustit, aby církev navždy umlčela jeho duši. A to, co mu církev nedovolila sdělit otevřeně, dokázal důmyslně předat těm, kteří byli dostatečně vytrvalí na to, aby se naučili jeho tajný jazyk.
Michelangelo svými zobrazeními andělů zamýšlel vysmát se svému papežskému mecenáši tím, že do svých zdánlivě zbožných výjevů propašoval židovské symboly, které byly v té době považovány za „neortodoxní kacířství“, a naplnil tak svou celoživotní ambici propojit moudrost vědy s dogmaty víry.“
Odborníci z Vatikánu se však snaží Michelangelovo dílo předkládat jinak, jen jako odkaz na Ježíšovy židovské předky. Kdo by mu však mohl rozumět lépe než židovský rabín, který se vyzná v kabale, a který židovskou mystiku v jeho díle jednoznačně identifikoval?
Očividně z předložených faktů vyplývá, že má Vatikán minimálně máslo na hlavě. A to jsem ještě velmi eufemistický.
Poznámka:
* Je možné, že důvodem pro umístění tohoto obelisku nechvalného původu nejsou okultní praktiky Vatikánu, o kterých mluví někteří konspirátoři, ale pravý opak. Naprosté nepochopení a podceňování duchovních souvislostí, ba přímo naprostý nezájem o ně. Ač by to bylo v případě Vatikánu naprosto tristní, domnívám se, že toto vysvětlení je nejblíže pravdě a že takových „duchovních“, kteří o skutečném duchovním světě nevědí zhola nic, je ve Vatikánu víc než dost.
Zdroje:
Kromě publikací uvedených přímo v článku:
