Článek
Na správně nastaveném emočním systému závisí mnohé. Hlavně lidské zdraví a dobře fungující společnost. Pokud nemáte pod kontrolou své pocity, nemůžete mít vládu nad svým vlastním životem. Nezvládáte-li svůj vlastní život, nemůžete se stát užitečnými členy společnosti a nejste proto schopni spoluvytvářet funkční společnost. Vše souvisí se vším. Společnost je citlivý organismus, ve kterém záleží na každé jeho části.
A jak se křesťanství podepsalo na vývoji emočních projevů v evropské společnosti?
Pozitivně, negativně nebo nijak?
Druhy emocí, které měli předkřesťanští lidé
Staří Římané měli chrámů stovky, každý z nich zpravidla zasvěcený někomu jinému
Ačkoliv se zdá, že lidé byli vždy stejní a řídili se stejnými emočními pravidly, není tomu tak. Před křesťanstvím neexistovala fixace na jeden druh vyznání řízený jediným autoritativním textem. Něco takového by předkřesťanský Řek či Říman považoval za science fiction.
Pohanská náboženství spíše než písmo měla svá mystéria, která lidé ctili a nechali je na sebe působit v míře, jaké si sami určili. Neexistoval žádný jednotný náboženský mustr a diktát. Každý si určoval své náboženské volby dle své potřeby a obrazu.
Až s křesťanstvím přišla jediná správná volba náboženského života pro celou Evropu. Když bylo třeba, byl souhlas vynucován i mečem či ohněm. Takový druh náboženské indoktrinace byl pochopitelně emočně a psychicky velmi zatěžující.
Představte si situaci, kdy vás někdo nutí věřit pouze jedné ideologii. Češi si to moc představovat nemusí, zažili komunismus a dobře ví, jak to vypadá. Podobně to však vypadalo za protireformace, kdy církevní řády trvaly na tom, že v Čechách duchovně nezůstane kámen na kameni, kromě katolických kostelů a křížů.
Je tedy nepochybné, že křesťanství důrazem na svou exkluzivitu a hlavně vynucováním pozice jakožto jediného správného náboženství nesporně po staletí vytvářelo zejména v nezávislých jedincích velkou míru úzkosti a strachu, který byl následně kompenzován v mnohých konfliktech, mezi něž patřily například první a druhá světová válka.
Zde v evropském prostředí křesťanství nejen že nezabránilo světovým konfliktům, ale naopak jeho představitelé - kněží žehnali zbraním, často stejného vyznání mezi konkurenčními stranami. To bylo ostatně důvodem masivního odlivu věřících jednotlivých církví po první a druhé světové válce.
Současné hodnoty svobody a demokracie nepochází z křesťanství, ale jsou to odkazy antického předkřesťanského Řecka. Toto hodnotové bohatství sice tehdy nebylo dostupné pro celou společnost, ale byl to dobrý kulturní start, jiskra naděje na společnou pospolitost, kterou později uhasil příchod křesťanství. A místo ní nastrčil krále s božským právem vládnout spolu s jeho „ministrem“, často však absolutním vládcem - papežem.
Typy křesťanského sentimentu
Tereza z Avily je jednou ze čtyř učitelek katolické církve. Učila, že bez utrpení není slast
Duchovní a emoční atmosféra, kterou rozšířilo především středověké křesťanství do světa, se dá hodnotit nejlépe podle toho, co si bralo za svůj vzor.
Křesťanským ideálem jsou svatí, a ti jsou vlastně obdobou dnešních světských celebrit. K jakému druhu emocí křesťanství upřelo a dále upíná svou pozornost?
Ke slasti utrpení. Nenarazíte snad na jediného křesťanského světce, který by v sobě neměl část tohoto neblahého dědictví křesťanství. I samotný svatý František, který se podle všeho radoval ze života neustále, usiloval o brzkou smrt, kterou ostatně obdržel díky nešetrnému chování k vlastnímu tělu. Zemřel hladem a v chladu v pouhých 44 letech.
Veškerá lidská vůle musí být potlačena a člen řádu se musí stát jen holí v rukou jeho představeného.
Největší křesťanští svatí šíříli do světa tyto rysy a v podstatě toxické psychologické předpoklady:
- slast je třeba hledat v utrpení
- nefunkční společnost je dílem ďábla
- lidské nitro je zkažené a porušené
- naprostá podřízenost lidské instituci je nutná - míněno tehdejší církvi
Zakladatel jezuitského řádu, sv. Ignác z Loyoly, hlásal naprosté vymazání lidské vůle a svobody ve prospěch řádu a Vatikánu
Všechny tyto rysy poměrně dost poškodily psychologický a mravní vývoj lidí z křesťanské Evropy a nadělaly pěknou paseku ve zdravých emočních tendencích především u zdravých a přirozeně dominantních jedinců (pokud si teď zrovna říkáte, že být dominantní je přece na škodu, jste nejspíš také obětí křesťanské indoktrinace, která jako dominantní uznává pouze Krista a jeho zástupce na zemi z řad členů svých církví). Vezměte laskavě v úvahu fakt, že donedávna byla většina Evropanů pokřtěná v jednotlivých církvích. V mnoha případech jako nemluvňata, a prošla poměrně důkladnou indoktrinací na hodinách náboženství. To již sice není tak běžné, ale negativní psychologické efekty, které se v evropské společnosti šířily po staletí, nezmizí jen tak mávnutím kouzelného proutku. A jaké efekty že to jsou?
Ať otevřete jakoukoliv katolickou literaturu, vždy narazíte na sladký pach smrti. Což je psychologický protimluv. Ale zároveň realita církve. Katolíci totiž spojují smrt se slastí, což je nepochybně fakt na hraně patologie lidské psychiky.
Páter Pio z Pietrelciny o něm řekl: „Ve tvé duši je celé nebe.“
Jsou známi jen tři křesťanští světci v celé historii, kteří se dožili velmi vysokého věku. Jeden z nich se zabýval právem, druhý Irskem - byl to sv. Patrik a třetí sám sebou - poustevnictvím. Ostatní světci rozhodně neměli na růžích ustláno a kvalita jejich vlastního života rozhodně nestojí za zmínku. Bohužel jsou kladeni jako vzor nejvyšších cností. Nechat se vyčerpat a vymačkat jako citrón zpravidla pro masu nevděčníků nebo jen pro další propagaci těchto náboženských vzorů je žádoucí? To je výrazně patologický sociální ideál.
Tak třeba Faustyna Kowalská (1905-1938), novodobá církevní světice ve svém duchovním deníčku píše:
Nejslitovnějši Ježiši, jenž jsi slitovnost sama, přivádím do příbytku Tvého nejslitovnějšiho Srdce vlažné duše. Ať se tyto ledové duše, které se podobaji mrtvolám a naplňuji Tě takovým odporem, rozehřejí v ohni Tvé čisté lásky. Nejslitovnějši Ježiši, použij všemohoucnost svého milosrdenství, přitáhni je do samé výhně své lásky a daruj jim svatou lásku, vždyt Ty můžeš všechno.
Kdokoliv se rozplývá v této formě mystiky, nepochybně to na něm zanechá následky psychologického traumatu, které se šíří do okolí s doslova nakažlivým potenciálem. Horší je, že podobné praktiky mají potenciál vytvářet nezdravé duševní návyky, a ty se v evropském kontextu nepochybně projevují jako závislost na nezdravém způsobu přemýšlení, kdy jsou emocionální „zhůvěřilosti“ tohoto typu vnucovány ostatním jako něco žádoucího, nadřazeného zdravé emocionalitě, která je prostá podobných excesů.
Proč mají dnešní Evropané tolik psychických potíží?
Sigmund Freud čerpal z doslova nepřeberné zásoby křesťanských traumat
Bohužel se křesťanská mystika nakonec stala prekurzorem moderní psychologie a ta ji ve svých východiscích dosti nekriticky převzala. Zamyslet by se nad touto souvislostí měli především ti, kteří nechápavě kroutí hlavou nad tím, proč je moderní psychologie mnohem méně účinná, než by se dalo vzhledem k investicím do ní předpokládat, a hledají odpověď na otázku, proč má takové množství evropské populace stále větší psychické potíže. Není to rozhodně tím, že by se od Boha oddalovala procesem sekularizace. To je pouze vnější slupka. Pod ní se schovávají zahnívající náboženské emoce, kterých se moderní Evropané nedokázali dosud zbavit a neuměli se ani zbavit své závislosti na nich.
Cesta ke zlepšení situace?
Dám vám nápovědu:
- meditací nad hrozivým utrpením svým i druhých,
- všemožným sypáním si popele na hlavu za své skutečné i domnělé hříchy,
- hnípáním se v každé své touze, bolesti i neřesti,
- představováním si sebe jako nenapravitelného od narození špinavého hříšníka,
- básněním o vnitřní rozervanosti anebo třeba
- touhou po mučednické dráze sebeobětování pro slastné spojení s Bohem
to asi opravdu nebude.
Utrpení stejně jako bolest jsou zde totiž od toho, aby ukazovaly na potíže, kterým je třeba věnovat pozornost a řešit je. Nikoli proto, aby si je někdo „slastně užíval“ ba je dokonce vyvolával a pěstoval nebo nedej Bože k jejich vytváření podněcoval ostatní, jak mají ve svém duchovním itineráři zapsáno křesťané, především ti katoličtí, kteří pak těm „nejlepším“ v této disciplíně pod rouškou „rozdávání se v utrpení ostatním“ dávají medaile a body formou blahoslavení a svatořečení.
Moderní psychologie by si rozhodně zasloužila „odnáboženštit“ od samého základu.
Kulturní dopady křesťanského myšlení na svět umění a filmu
Nejvíce je vidět typ emocí, které církev po staletí šířila, právě v umění. Turisté jezdí především do renesanční Itálie obdivovat mnohé fresky a umělecké výkony tehdejších umělců. Nicméně pod drobnohledem je v nich vidět kromě technické dokonalosti především vnitřní vztek a zabržděnost. Je známou věcí v životopisech slavných sochařů a malířů, že byli zcela frustrováni z jejich způsobu života a tvorby pro tehdejší církev.
Salvator Mundi se stal nejdražším obrazem na světě. Leonardo jej namaloval s největší pravděpodobností podle sebe
Snad jen Leonardo da Vinci měl to štěstí, že unikl ze spárů inkvizice, která jej měla za podezřelého jen kvůli jeho kreativnímu oblečení, ve kterém chodil po tehdejší Florencii, a uprchnul do poměrně volně uvažující Francie, kde i zemřel. Snad proto se stal nejdražším umělcem všech dob. Křesťanství a jeho myšlení navzdory.
I současné evropské umění je křesťanstvím naimplementovanými traumaty značně poznamenáno. A dalo by se nejlépe popsat principem: brzda a plyn. Je v něm přítomna velká kulturní duchovní zátěž, která se projevuje značným pocitem viny z vlastní sexuality a pocitem studu za vlastní emoce a tělo. Zároveň je pochopitelně charakterizováno obrovskou mírou výbušnosti. Když totiž dlouho dusíte své emoce, nemůže se to neprojevit.
Nejlépe je to vidět například ve filmovém umění. Speciálně italském, které je katolické církvi minimálně regionálně nejblíže. Snaha přesáhnout mantinely církevních tabu vedla k tak absurdním dílům jako je 120 dní Sodomy. Film, který je považován za kinematografický extrém a velká cennost zároveň.
Nemuselo by se to projevit takovým uměleckým výhřezem, který přesahuje hranice veškerého vkusu, kdyby ten obrovský vulkán lidských instinktů nebyl po staletí dušen církevními nařízeními.
Přitom se zdá, že samotné duchovní centrum křesťanství - Vatikán, alespoň podle řady historických výpovědí včetně těch současných, rozhodně nebyl a nadále není žádnou výkladní skříní křesťanských cností. Spíše ostudným zrcadlem církevních neřestí.
Italský režisér Paolo Pasolini ukázal pravou tvář evropské společnosti ve svých filmech Acattonne (1961) a Mamma Roma (1962). Zjevně motivován špatným svědomím se pokoušel i o jiná díla náboženského typu jako je film Evangelium sv. Matouše (1964).
Ve vší své tvorbě však byl ovlivněn rozporem mezi požadovanou a výslednou morálkou. Nakonec byl zavražděn jedním fanatikem, který byl pouze ukázkou černého svědomí italského kulturního prostředí.
Dopady křesťanství na lidskou sexualitu
Církevní zpovědnice všeobecné morálce moc neprospěly
Podle výzkumníka Michela Foucaulta, který zmapoval celou širokou sexuální historii lidstva, se křesťanství podepsalo velmi výrazně na lidské psyché v této oblasti. Implementovalo do lidské mysli řadu zbytečných traumat, která souvisela s představou prvotního hříchu.
Kupodivu si sexuální represivní složku podle Foucaltova zkoumání převzalo rovnou od antických stoiků. A také díky institutu zpovědi naopak ještě více rozšířilo hájemství nezdravé hypersexuality. Díky tomuto církevnímu nástroji si totiž lidé mysleli, že mohou všechno a stačí, že se z toho vyzpovídají. K již tak velkému zmatku v mezilidských vztazích přispělo to, že se do tehdejšího kulturního rámce začalo montovat křesťanství se svými „hříšnými“ nápady.
Vše, co člověk činí, bylo a je podle církve činností narušenou tímto raným hříchem. A tak se nepochybně tímto indoktrinovaní lidé musí nezbytně cítit jako poškozené bytosti. Ostatně součástí každé katolické mše je i prohlášení - mea culpa - to je moje vina, zhřešil jsem a nejsem hoden.
Místo oslavy života a rozumných morálních hranic tak křesťanství naimplementovalo do světa ohromnou porci viny a pocitu hříchu, které se na druhé straně snaží kompenzovat jakousi představou vykoupení.
Jedná se však o čistě fiktivní koncept, který má nepochybně hodně reálné důsledky. Produkuje četná psychologická traumata, která křesťanství nechalo viset v evropském prostoru, jenž v určitém období patřil výhradně jemu.
Křesťanství se tak stalo největším historickým sociálním experimentem, pokusem o vytvoření lepší společnosti, který podle mého názoru vůbec nevyšel a společnost se z něho vzpamatovává dodnes.
Zdroje:
Williston Walker. History of the Christian Church. 1995. Macmillan.
Basil Watkins. Book of Saints. 2015. Bloomsbury.
Zprávami o necnostech Vatikánu bychom mohli vytapetovat celou Sixtinskou kapli:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-byznys-vatikanska-banka-spravuje-majetek-cirkve-problemum-se-zakonem-se-ale-nevyhnula-274757
https://www.lidovky.cz/svet/vatikansti-hodnostari-me-sexualne-obtezovali-tvrdi-svycarsky-gardista.A140113_112942_ln_zahranici_msl
https://www.lidovky.cz/svet/policie-ve-vatikanu-vysetruje-korupci-penize-na-charitu-sly-na-reality.A191201_194328_ln_zahranici_ele
