Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí byla pro Čechy zlým znamením

Prohraná první stavovská vzpoura proti Ferdinandovi I. z roku 1547 skončila popravou dvou rytířů a dvou měšťanů, na vyšší české hlavinky se tehdy nesáhlo.

Druhá exekuce, ta známější, staroměstská, tentokráte odstrašujícího rozsahu a monstrózního dopadu, se konala 21. června roku 1621. Proslulý kat Jan Mydlář zde setnul na 27 českých pánů jako trest za porážku v bitvě proti Habsburkům - na Bílé hoře.

Zároveň vedla k odchodu tisíců členů českých šlechtických rodů a představitelů české inteligence do zahraničí. Tedy odlivu těch nejlepších českých hlav vůbec.

Od té doby se už české země samy na vlastní nohy nepostavily. Až do roku 1918. 

Čeští pánové se tímto aktem nakonec stali vlastními katy a zároveň hrobaři české historické identity.

Ferdinanda I. Habsburského ve stavu zmatku a z nouze zvolily českým králem české stavy. Jednoduše kvůli tristní situaci české státní pokladny, která byla toho času prázdná. Dá se říci, že si tehdejší Habsburk Čechy koupil. Stalo se tomu dne 23. října 1526 po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče, čímž odstartovala únavně dlouhá vláda rodu Habsburků v českých zemích.

Tytéž české stavy se proti Ferdinandovi I. o dvě desítky let později vzbouřily v rámci Stavovského odboje v roce 1547. Důvody byly nasnadě, Ferdinand se začal chovat jako kuna v českém kurníku. Řádil zde jako pominutý, omezoval všechny na právech a útočil proti vyznavačům nekatolickému vyznání. Není divu, byl to poloviční Španěl, vychovávaný na katolickém španělském dvoře, učiněný církevní fanatik. Podobnou výchovu měl i císař Rudolf II..

Ferdinand I. měl za sebou již praxi popravování těch, kteří se mu nelíbili, a to svých odpůrců přímo ve Vídni. Po něm následovala vláda jeho syna Maxmilliána II., a dále Rudolf II., kterého nuceně vystřídal jeho bratr Matyáš Habsburský, a pak znovu jmenovec Ferdinand, tentokráte II., jehož činy vyprovokovaly třicetiletou válku. Všichni spolu sdíleli zajímavý fyziognomický detail: byli ryšaví. K tomu ještě nedlouho před nimi nechal Zikmund zvaný liška ryšavá zlikvidovat Mistra Jana Husa z Husince.

V období Ferdinanda II. následovalo něco jako druhé stavovské povstání v letech 1618-1620. Šlo o ozbrojený konflikt českých nekatolických stavů proti Habsburkům, zahájený pražskou defenestrací a ukončený jejich bleskovou porážkou na Bílé hoře.

Vše skončilo ohromnou národní ostudou a katastrofou pro českou identitu. Potrestáni byli hlavně měšťané a rytíři a nastala rozsáhlá konfiskace majetku. Pochopitelně ve prospěch samotných Habsburků a cizí šlechty. Habsburský rod si tak v Čechách vybral své původní „investice“ a získal i něco navíc. Politické a ekonomické prognózy očividně nejsou silným rysem české povahy.

Kromě Jindřicha Matyáše Thurna a Václava Viléma z Roupova nezmizel z vysoce postavených vzbouřenců nikdo. Doplatili na svou přílišnou relaxovanost.

U Thurna není možno mít pochyb o tom, že si svůj zdravý rozum i jistou míru cti zachoval, zatímco Vilém z Roupova byl klasický český výlupek. Kniha Lexikon české šlechty o něm říká: „Václav Vilém z R. (okolo 1580 - 1634) se angažoval již v bojích o Rudolfův Majestát. Po porážce na Bílé hoře uprchl do Německa, žil v Berlíně, požádal císaře o milost, a přestože ji obdržel, vrátil se do Čech se saským vojskem. Byl opět odsouzen a žil potom v Drážďanech jako kurfiřtův rada a vojenský komisař. Nakonec se opět vydal do vlasti, tentokrát se švédským vojskem, ale v Litoměřicích zemřel, a tak zakončil svou bludnou pouť.“

Hlavní strůjce protihabsburského povstání, hrabě Jáchym Ondřej Šlik, očividně smýšlel vysoce naivně, asi takto: omluvím se, bude nějaký trest, ale z tohoto se nestřílí, tehdy rozhodně nesekají hlavy. Češi rozhodně brali témata zrady a cti poněkud na lehkou váhu a rádi se pohybovali na hraně těchto hodnot. Nuže, nevyplatilo se jim to tehdy ani nikdy jindy.

Jak víme, kdo se nepoučí z historie, je donucen ji opakovat. A lekce, která z proběhlých českých událostí vyplývá? Některé věci jsou jen velmi těžko vratné a pokud překročíte určitou čáru, není pro vás často žádné cesty zpět. Jenomže, abyste mohli zhodnotit dopad svých činů, musíte mít intuici a notnou dávku intelektu. Jedno bez druhého moc nedává smysl.

Rozumovou úvahou by žádný z tehdejší české inteligence Ferdinanda II. na masového popravčího netipoval, ale ten, kdo měl šestý smysl, věděl, že už je pozdě na další čekání a raději vzal preventivně nohy na ramena.

Stavy daly svou druhou vzpourou jasně najevo, že Ferdinanda za císaře nechtějí, ale už nebylo zbytí. Je otázkou, zda-li takto zvolený a následně rozporovaný panovník vůbec měl mandát podepisovat nějaké rozsudky smrti. Nejspíš ne. Ale vzhledem k tomu, že se lidé často chovají jen jako malé součástky ve velkém mechanismu, ochotně mu všichni vyhověli.

To, co udělal Ferdinand II., mohl učinit jen proto, že podobný akt prošel v Čechách již jeho předchůdci Ferdinandovi I. S jídlem roste chuť a Češi jako celek nestáli tomuto neřádu v cestě. Když tolerujete relativně malé zlo, napapá se a vznikne z něj obrovská vlna zla, která vás pohltí. A to se přesně stalo i v tomto případě.

Ferdinand II. osobně sestavil seznam provinilců, který byl následně odeslán do Prahy ke Karlu z Lichtenštejna. Ten svolal generála Tillyho, císařského plukovníka Valdštejna a generálního komisaře Pavla Michnu z Vacínova. Následovala porada.

Pak se výpovědi o událostech různí. Prý generál Tilly varoval některé pány, aby raději opustili zemi. Každopádně všichni dostali vzkaz, aby se dostavili na Pražský hrad, kde jim měl být přečten císařův dekret. Přišli všichni pozvaní až na ty, kteří už byli za horami. Zúčastněným a dotčeným pánům se bohužel nedá přičíst k dobru jejich neskonalá naivita, očividná romantická sebezahleděnost a celkové podcenění vážnosti situace.

Téhož dne se slovutní čeští páni rázem ocitli ve vězení. Byla jich plná Bílá věž i vězení na Staroměstské a Novoměstské radnici. Kryštofa Haranta přijel zatknout valdštejnův pluk nebo možná samotný Albrecht, nevíme, historické anály mlčí. A čas plynul, ještě měsíc před popravami si jeden z dříve defenestrovaných Jaroslav Bořita z Martinic ironicky stěžoval, že se to pěkně táhne, a snad jim ještě kacíři upláchnou.

Čí to všechno byla vina? Nejspíše jistý podstatný díl zodpovědnosti nese podivnost české povahy, která vše nechává tak trochu vyhnít. Dotčení aktéři se cítili až moc na pohodu a pěstovali si pocit nezranitelnosti za jakýchkoliv okolností. Jenomže realita se ohloupit nedá ani žádnými sladkými příběhy.

Podobně jako Jan Hus ochotně jel do Kostnice, vstříc své smrti, toho času již dva roky vyloučen z církve, i čeští pánové nebrali vážně svůj ortel s tím, že to nějak politicky vysvětlí. Nevysvětlili.

Komise složená převážně z konfidentů, kteří zde v českých zemích měli na růžích ustláno, v čele s Karlem z Lichtenštejna, nakonec poslala Ferdinandovi II. do Vídně návrhy na tresty smrti. Bylo jich 51. Císař předstíral, že jej takový rozsah poprav vyděsil. Mimochodem Lichtenštejnové se nedávno s českým státem soudili o svůj majetek. Výraz „jejich majetek“ v kontextu pobělohorských události moc nedává smysl. Patřili mezi cizí šlechtu, která zbohatla jako supi na velké mršinové hostině.

Nakonec, aby Ferda navenek prokázal svou blahosklonnost, po poradě s různými rádci snížil rozsudky na číslo 27. Sám se dokonce zapřísahal svému zpovědníkovi, že za tohle představení taky něco udělá pro Boha a vykoná pouť. Do svaté země jít nemusel, stačilo jen symbolicky navštívit jeden z údajně zázračných mariánských obrazů v rakouském Mariazellu. Z Vídně to měl ostatně kousek. Asi se oběti českých pánů nemusely nějak moc kompenzovat a stály císaře jen jedno krátké letní odpoledne.

První, který přišel o hlavu, byl taktik, který se tak trochu přestrategizoval, hrabě Jáchym Ondřej Šlik. Katu Mydlářovi toho dne 21. června léta páně 1621 začala dost náročná směna.

Pochopitelně si svou polívčičku chtěla ohřát i instituce jako byla katolická církev. Nesmíme na její roli v tomto zlém aktu zapomínat. Jak Ferdinand I. tak Ferdinand II. byli jejími mentálními odchovanci a kulturními vazaly.

Církev se ráda zbavila své nechtěné konkurence - protestantů a inteligence - rovnou nečestnými vražednými prostředky. Oba panovníci jednali podle svého katolického naprogramování a svého „křesťanského svědomí“.

Když slovutný astrolog Johannes Kepler zpracovával tehdejšímu nejmocnějšímu muži říše Albrechtu z Valdštejna jeho horoskop, upozorňoval jej, že by měl raději své velké ambice krotit.

Podle Keplera se Albrecht řadil mezi příslušníky národa, na který se dívají všichni okolo po exekuci jeho elit svrchu, a navíc ho varoval, že mu hrozí nebezpečí ze strany vlastních lidí.

Obojí se Albrechtovi z Valdštejna splnilo. Psychologické důsledky této popravy byly pro pověst českých zemí fatální. Možná právě tehdy dostaly české země své zbabělecké kontury, které se s nimi vezou až do nynějška. Pověst země plné otloukánků a ohýbaných hřbetů. Malých lidiček, kteří rádi hnijí ve svém smrádečku a teploučku a ještě se chlubí, jak si u toho spokojeně mlaskají. To za Žižky a Husa se něco takového stát nemohlo! Ostatní země se třásly při vyslovení Žižkova jména. Pak už nikdo.

Národ, který si nechá povraždit své vůdce a jeho vůdci, kteří jdou naivně jako jehňata na porážku. Taková ostuda. Obě tyto strany si úctu a péči rozhodně nezaslouží. Hlavně je vidno, že neumí pečovat o ty správné hodnoty.

Od tohoto času, od popravy českých pánů, kde skončil s hlavou v nůši i věhlasný český lékař Jan Jessenius, si nejen Habsburkové mysleli, že si mohou s Čechy dělat, co se jim zlíbilo. Hranice byly překročeny. Všechny.

Po exekuci 27 českých pánů opustilo české země odhadem až sto tisíc lidí. Jednalo se o několik vln exodu, které byly důsledkem habsburské a katolické perzekuce.

Zemi opustila veškerá evangelická šlechta, která zde držela jakési vzdělanostní a kulturní kontury. Je třeba chápat, že před Bílou horou byla drtivá většina Čechů díky působení husitů protestanty.

Jednalo se o rody jako Vertenberkové, potomky Smiřických, Kinské či moravské Žerotíny na Moravě. Samotný Karel starší ze Žerotína odešel do exilu rok po svém oblíbenci, edukátorovi a filozofovi Janu Amosi Komenském. Komenský syčel vztekem a přísahal pomstu Habsburkům. Své hrozby částečně naplnil svou spoluprací se švédskými protestantskými vojsky.

Celé české generace duševních a duchovních elit odešly do zapomnění a jejich stopa byla v kulturní paměti českých zemí zaplácána pevnou vrstvou habsburského katolického tmelu.

Za tím vším stál stěží legitimní habsburský panovník Ferdinand II. a nedostatečná odvaha českého národa, který se za svou inteligenci a panstvo vůbec nedokázal postavit. Podobný scénář české historie se od té doby zopakoval ještě několikrát a je otázkou, kolikrát se ještě zopakuje.

Zdroje:

HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha: Akropolis, 1994

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/lichtenstejnove-ustavni-soud-majetek-cesko_2404091056_ank

Jaroslav Pánek. Dějiny českých zemí. 2018. Univerzita Karlova.

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/karel-starsi-ze-zerotina-170771