Článek
Kdo by neznal knihy Lobsanga Rampy. Každý, kdo něco slyšel a četl o tajemných okultních jevech, buddhismu a Tibetu, zná Rampu. Ne, nejedná se o Rampu McKváka z Kačeřích příběhů. I když identita lámy Lobsanga Rampy je stejně fiktivní, jako zkazky od Walta Disneyho.
Příběhy Lobsanga Rampy byly napsány s takovou mírou sugestivnosti, že dodnes řada lidí věří, že takový láma a mág opravdu existoval. A to je na nich právě zajímavé.
Obsah Rampových děl
Ve vyšších polohách ponořují lidé novorozence do ledových říček, aby se ukázalo, zda jsou dost silní k životu. Dost často jsem vídával i v nadmořské výšce nad pět tisíc metrů přicházet k těmto říčkám malá procesí. U břehu se průvod zastavuje a babička bere miminko. Okolo ní se seskupí rodina: otec, matka a nejbližší příbuzní. Dítě je svlečeno, babička se skloní a ponoří tělíčko do vody, takže na vzduchu zůstává jen hlava a ústa. V krutém mrazu dítě zčervená, pak zmodrá a jeho protestující křik ustane. Zdá se, že je mrtvé, ale babička má v těchto věcech bohaté zkušenosti, a tak je dítě vytaženo z vody, osušeno a oblečeno. Pokud přežije, je to vůle bohů. Zemře-li, byla mu na zemi ušetřena spousta utrpení. Je to skutečně nejmilosrdnější řešení v tak mrazivé zemi. Je mnohem lepší, když několik dětí zemře, než kdyby tito lidé žili jako nevyléčitelní mrzáci v zemi, kde lékařská péče je tak skrovná.
Rampa napsal celkem devatenáct knih. Jeho hlavní tibetská série zahrnuje tyto publikace:
Třetí oko, první kniha vydaná v roce 1956. Stala se celosvětovým bestsellerem. Popisuje dětství malého tibetského chlapce, který se dostal do kláštera a díky otevření třetího oka se u něj probudily jasnovidné schopnosti.
Pravdou je, že Tibeťané podobné „operace“ jako otvírání třetího oka provozují. Mohou zahrnovat i projevy, připomínající důsledky chirurgického zásahu, jak je zaznamenal autor.
Konečně se dveře prudce rozletěly dokořán a na prahu stanul vysoký vyzáblý člověk. „No tak!“ zařval. „Co vlastně chcete, vy zatracení lumpové?“ „Chceme být mniši,“ řekli jsme. „Proboha,“ zvolal. „Jaký odpad to v dnešní době přichází do lámaserie!" Pokynul, abychom vstoupili do rozlehlého dvora obehnaného zdí, táhnoucí se po obvodu celého pozemku lámaserie. Vyptával se nás, co jsme, kdo jsme a proč vůbec jsme. Bez velké námahy jsme se dovtípili, že jsme na něj neudělali ani trochu dobrý dojem. Prvnímu, který byl synem pastýře, řekl: „Běž rychle dovnitř a jestli dokážeš obstát ve zkoušce, budeš smět zůstat.
Jedná se o rituál powa, probuzení vědomí. Prý se v oblasti korunní čakry - na temeni může objevit kapka krve, která značí, že bylo vědomí otevřeno. Takové demonstrace podobného jevu se objevují třeba v novodobé škole Diamantového buddhismu.
Další knihou byl Lékař ze Lhasy (1959). Zde autor rozvíjí své poznatky o tibetské medicíně a popisuje napínavý příběh, kdy upadne do japonského zajetí a čelí zde krutému zacházení.
V Tibetu pevně věříme v převtělování. Jsme přesvědčeni, že když někdo dosáhne určitého vyspělého vývojového stupně, může si vybrat, že buď přejde na další úroveň existence, nebo se vrátí na zem, aby se toho naučil ještě víc anebo pomohl jiným. Může se stát, že nějaký moudrý člověk má v životě určité poslání, ale zemře dřív, nežli své dílo dovede do konce. Podle naší víry se v tom případě může vrátit a dokončit svůj úkol za předpokladu, že výsledek bude ku prospěchu jiným. Jen u velice mála lidí bylo možné vystopovat jejich předchozí reinkarnace a bylo zapotřebí, aby měli určité znaky, jinak to nákladnost a časová náročnost znemožňovaly. Těm, kteří jako já příslušné znaky měli, se říkalo „Živoucí vtělení“. V mládí se s nimi zacházelo tím nejpřísnějším z přísných způsobů — tak, jako to bylo u mě — ale v pozdějším věku se stávali předmětem hluboké úcty.
Příběh Lobsanga Rampy je třetí v řadě bestsellerů, vyšel v roce 1960. Popisuje, jak autor cestoval z Tibetu přes Rusko až do Ameriky a Anglie. Ukazuje zde také základy astrálního cestování.
Pak následuje kniha Jeskyně předků (1963) a Šafránové roucho (1966).
Skutečný autor skrývající se za pseudonymem
Ve skutečnosti knihy nepsal žádný tibetský láma, ale bývalý asistent v obchodě s instalatérskými potřebami. Poté obchodník s chirugickými pomůckami. Administrativní pracovník a příležitostný fotograf.
Jak se na to všechno přišlo? Novináři z deníku Daily Mail se o identitu lámy v roce 1958, po úspěchu knihy, začali intezivně zajímat. A zjistili, že se pod ní skrývá v tu chvíli nezaměstnaný Hoskin, který nikdy neopustil Anglii a tibetsky pochopitelně neuměl.
Autor se k situaci postavil velice originálně. A také svou verzi příběhu posléze ztvárnil do jedné z dalších knih. Jednoduše utrpěl úraz při pádu z ořechu na zahradě a chtěl spáchat sebevraždu. Jenomže na scénu vstoupil, a to doslova - do něj, tibetský láma, který jej přesvědčil a naplnil ho duchovním vědomím. A díky astrálnímu cestování v tom Tibetu prostě byl.
Něco takového se pochopitelně nedalo potvrdit, ale ani vyvrátit. Rampa se stal symbolem nové hippies vlny 60. let, a kdo věří duchovním zázrakům, musel věřit i Hoskinovi.
Kdo zpropagoval koho
I když měl Cyril Henry Hoskin ze své knižní série poměrně slušný vývar, na druhé straně tím posloužil i velké propagaci tibetského buddhismu. Od konce padesátých let se Hoskin na tibetském mystériu poměrně slušně živil.
Až v roce 1972 vydala oficiální kancelář tibetského náboženského vůdce Dalajlámy vyjádření:
Díla takzvaného Dr. T. Lobsanga Rampy jsou výtvorem fikce. My Tibeťané v ně nevěříme.
Lobsang Wangchug, Sekretář Dalajlámy
A co se dělo mezitím? Těch několik desítek let, kdy byla díla tak enormně populární? Tibeťané nakonec museli přiznat, že Hosking alá Rampa Tibet a jeho okultní kouzla velmi zpropagoval. A v posledku nemohli říct, vzhledem k vlastní víře v převtělování, o Hoskinovi ani popel.
Co když byl opravdu reinkarnovaný láma? Vzhledem k tomu, že tibetský buddhismus šíří v oficiálních pozicích lámů i některé velmi pochybné existence, jako je bývalý dánský pašerák, v kterého vložil svou důvěru jeden tibetských guru, nemohli Tibeťané duchovní učení Rampy zcela dementovat.
A tak je docela možné, že si Rampa celkem slušně po britsku z Tibetu vystřelil. Nebo si z něj samotného i Dalajlámy udělal dobrý den nějaký reinkarnovaný láma? Těžko říct.
Jedno je jisté, až do své smrti Hoskin tvrdil, že je láma, a přes to nejel vlak. Dožil v relativně slušném věku 70 let s pěkným balíkem peněz v kapse za své knihy a možná s pocitem toho, že byl zneužit jakousi astrální silou, nebo ho naopak trápilo, že ho lidé neberou dost vážně.
Kdo ví, nicméně přesun duší je jednou z hlavních doktrín tibetského buddhismu, podle které se vybírá i samotný Dalajláma, tudíž si ani samotní tibetští buddhisté nemohou být docela jistí, jestli nějaký láma, třeba z jiného času, neunikl jejich pozornosti.
Pořád ještě totiž existují věci mezi nebem a zemí, kterým ani oficiální náboženské směry stále nerozumí.
Zdroje:
http://www.tibinfo.cz/clanek.php?id=382
http://www.tartaruspress.com/russell-rampa.html
Lobsang Rampa. Příběh Lobsanga Rampy. 1994. Trigon.
