Skutečným zakladatelem křesťanství byl Pavel z Tarsu, ne Ježíš Nazaretský

Spisy apoštola Pavla jsou sice v dnešních Biblích až za evangelii, které jsou výpověďmi o Ježíšovi, ale vždy tomu tak nebylo.

První novozákonní knihy byly právě ty od Pavla. Stejně tak i organizace křesťanství a pravidla komunitního života pocházely především od apoštola Pavla. Ostatní Ježíšovi následovníci se technicky vzato spíše vezli.

Na čem? Na Pavlově vlně.

Ježíš byl synem prostého tesaře, který však měl pocházet z rodu izraelského krále Davida. Rodokmen jeho matky dopodrobna neznáme. Tak alespoň praví evangelijní tradice. Víme rovněž, že Ježíš se pohyboval v aramejsky mluvícím prostředí a zřejmě používal jako svůj dorozumívací prostředek právě aramejštinu.

Evangelia však byla napsána v řečtině obecného lidu - koiné, kterou Ježíš nepoužíval. Každý, kdo se někdy zabýval převodem významů a slov z jednoho jazyka do druhého ví, že to je poměrně obtížné. Evangelia jsou tak spíše jakýmsi odrazem pozdější křesťanské tradice než pravými vyjádřeními Ježíše Krista. Ať je tomu jakkoliv, nelze to ověřit.

Ježíš však nevstupuje na scénu jako duchovní vůdce sám. Pověřen pro svou službu je svým předchůdcem Janem Křtitelem, který jej pokřtí a následně je za své souručenství s Kristem potrestán tím, že přijde o hlavu.

Ježíšovy výroky zaznamenané v evangeliích mají své ozvěny v gnostických spisech. Především při jejich srovnání evangelia podle Jana, které se jako jediné z toho důvodu neřadí k těm ostatním třem - synoptickým. Stejně tak jsou jeho výroky odrazem různých jiných již existujících náboženských tradic. Ježíš tedy do světa nepřinesl nic dramaticky nového - alespoň ne v teologickém slova smyslu.

Evangelia se neustále odvolávají na Starý zákon a snaží se týt z původní židovské tradice, kterou do jisté míry jen reinterpretují tím, že upozorňují na první lidskou oběť, kterou Bůh vyžaduje, narozdíl od těch zvířecích. A tou měl být Kristus.

Celkově jsou evangelia směsicí příběhů sestávajících z Ježíšových rozhovorů s lidmi na cestě s velkou dávkou jeho příměrů a podobenství. Z evangelijního vyprávění pochopitelně nebylo možné vystavět nové náboženství s jeho pevně danou organizační strukturou a vizí.

Matoušovo evangelium končí Ježíšovou výzvou, ať jeho učedníci jdou a křtí pro něj další následníky. A mají kázat, že se Boží království přiblížilo. V tomto směru samotný Ježíš věřil v brzký konec světa a byl apokalyptickým prorokem. Rozhodně nepočítal s tím, že by po něm mělo přijít ještě dalších několik tisíc let křesťanství.

Až apoštol Pavel zajistil křesťanskému náboženství strukturu tak pevnou, že vydržela jako „helvétská“ víra dodnes.

I když se to může zdát podivné, o Ježíšovi toho víme méně než o apoštolu Pavlovi. Některé Ježíšovy výroky byly zachovány ve čtyřech evangeliích, ale každé z nich jej a jeho učení představuje tak trochu jinak.

U Ježíše a jeho výkladu tápeme, u Pavla ne. Od něj máme k dispozici celé dopisy, kde jasně píše, co míní svými výroky, a také rovnou vykládá sám sebe. Dozvídáme se o jeho představě o křesťanství přímo z první ruky.

Může to vypadat, že Ježíš byl jakási „mysteriózní“ postava z hlubin minulosti, zatímco Pavel jeho „vykladatel“, který je nám časově bližší. Je třeba si ale uvědomit, že Pavel a Ježíš byli současníci, Pavel byl jen o 5 - 10 let mladší než Ježíš, měli k sobě věkově tedy tak, jako sourozenci. A přesto Pavel mluví naprosto jasně, zatímco o Ježíšovi máme pouhé legendy. Tedy podobně jako Platón a jeho Sokrates. Je dokonce možné, že se tímto „vztahem“ mezi filozofem Platónem a jeho legendární postavou Sokratem Pavel přímo inspiroval při tvorbě své věrouky.

Je třeba si uvědomit, že Pavel byl velice vzdělaný a jako jeden z mála diasporických Židů měl římské občanství.

Pavlových spisů je v Novém zákoně tolik, že dokonce vznikla řada pochybností o autorství některých jeho knih. I přesto tvoří větší část Nového zákona než samotná evangelia.

Z dvaceti sedmi knih Nového zákona je třináct připisováno Pavlovi. A polovina knihy Skutků Apoštolů se věnuje právě jeho misijní činnosti, protože ta byla pro budoucnost křesťanského náboženství ta nejdůležitější.

Raní křesťané, včetně původních apoštolů jako byl Petr, se totiž rekrutovali ze Židů. Petr byl samotný označen za zrádce a jeho pověst nebyla zrovna coby spolehlivého vůdce. Ostatně se stavěl k šíření křesťanství mimo židovskou komunitu velmi skepticky a podle Skutků Apoštolů se dokonce choval k „pohanům“ nepřátelsky. Vyjadřuje se o tom i apoštol Pavel, že jej musel i přes to, jakou nezaslouženou pozici Petr zastával, veřejně pokárat. Z tohoto důvodu je docela škoda, že římský papežský stolec navazuje na Petrovu a ne Pavlovu tradici. Je to na něm znát, a to dost výrazně.

Byl to právě apoštol Pavel, který rozšířil křesťanství mimo židovský okruh. Se svými původními konvertity by toho křesťané moc nezvládli. Protože Židů, kteří se zajímali o nové náboženství, bylo velice málo.

Základem křesťanské expanze se tak stali jiní lidé. Tehdy lidově nazývaní pohané. Právě jim psal apoštol Pavel své dopisy. Kromě Židům to bylo Galaťanům, což byli tehdejší Kelti. Nebo také Římanům či Korinťanům - v obou případech se nejednalo převážně o židovské komunity. Byla to společenství, která Pavel osobně založil, a proto s nimi také byl v kontaktu, aby v nich zajistil trvalé misijní stanice.

A nejen to, byl to paradoxně právě on, kdo formuloval Ježíšovo učení, které předtím bylo vyjádřeno jen v naznačené rudimentární podobě v evangeliích.

Jako učený žid, farizej (pokud jím opravdu byl, tradice však mluví jasně) se Pavel velmi dobře vyznal v náboženském terénu. Nejlépe právě v tom, ze kterého samotný Ježíš vzešel. Byl schopen dovedně vystavět most mezi Starým a Novým zákonem. Díky jeho teologickým disputacím máme Bibli v podobě, jaká je.

Protože právě díky jeho myšlenkám si křesťanská komunita uvědomila souvislosti mezi Starým a Novým zákonem, které údajný Ježíš Nazaretský jen naznačoval. Pavel naopak mluvil jasně.

Ve svých dopisech používá slušnou řečtinu, aby sdělil své myšlenky posluchačstvu pokud možno v té nejkrystaličtější podobě. Byl vynikající propagandista a manipulátor (manipulativnost je nástroj, který je možné užít pozitivně nebo negativně, například křesťané se nechávají věroučně manipulovat s radostí, protože výsledky této manipulace pro sebe vnímají jako bonus). To ostatně předvedl i ve své diskuzi s Řeky v Athénách, kdy je upozornil na oltář Neznámého Boha a propojil jej s židovským Bohem, kterého křesťané od Židů adoptovali.

Pavel však nebyl jen výtečný řečník. Byl rovněž velmi odvážný cestovatel. Během zhruba dvaceti let se Pavel propracoval na západ ze Sýrie do Řecka a založil sbory v několika městech v Malé Asii a nejméně ve třech městech ve východní Evropě – dvou v Makedonii a jednom v Řecku

Pavel byl, slovy Řeků, skvělým demagogem. V původním slova významu se jedná o „vůdce lidu“ (démos znamená lid, srovnej s pedagog). Tedy někoho, kdo je schopen svým projevem strhnout každého na potkání.

Takový byl Pavel. Ježíš kázal převážně Židům a několikrát je v evangeliích zdůrazněno, že byl poslán pouze k Židům. Neměl tedy ambice své poselství přizpůsobovat různým kulturám. Ne však Pavel, ten, jak sám říká:

Pavel Ježíšovo učení doplnil a aktualizoval. Hlavně jej přizpůsobil novým věřícím. Protože by pro nové věřící z řad pohanů rozhodně nebyl požadavek dodržování židovského zákona, na kterém lpěli původní apoštolové jako Petr, přitažlivý, Pavel změnil Ježíšovo učení na své vlastní.

Tvrdil, že spása a odnětí hříchů nepochází z dodržování židovských svátků a ritálů, ale z víry v Ježíšovu obětní smrt a vzkříšení.

Tímto slovním oslím můstkem zajistil, aby se křesťanství stalo atraktivním pro nové vrstvy konvertitů.

Dnes již nelze říci, kdo vlastně byl u začátku křesťanství ten nejdůležitější.

Chronologicky jsou to Pavlovy spisy, které předchází příběhy o Ježíšovi. Jinak řečeno, Pavlovy spisy byly napsány dříve, než evangelia. A tak Pavel symbolicky předchází i postavu Ježíše Krista. Jemu vděčíme za to, že Ježíše Krista známe. Rozhodně to byla Pavlova interpretace Ježíše, díky níž se křesťanství uchytilo ve světě. Bez Pavla by nebylo křesťanství určitě, bez Ježíše možná ano, pokud by se Pavel nechal inspirovat někým jiným.

Za samotné křesťanství a za to, že se dochovalo v téměř původní podobě, můžeme poděkovat přímo Pavlovi z Tarsu, jehož geniální mysl mu vtiskla právě takovou formu, v jaké se dostalo až k nám.

Proč tedy známe tak dobře Ježíše a již méně apoštola Pavla? Nejspíš je to podobné kinematografickému efektu. Z filmů si nejčastěji zapamatujete hlavní postavu, nikoliv primárně režiséra. Pavel byl v tomto případě režisér a Ježíš mu byl hlavní postavou na jeho křesťanském plátně.

Zdroje:

James B. Prothro. The Apostle Paul and His Letters. 2022. Verbum Domini.

Jurgen Becker. Paul. 1993. Westminster/John Knox Press,U.S..

Pavlovy listy v Bibli.