Psychologické atributy jednotlivých náboženství

Religionistika je vědecký obor, který se zabývá vnějším a vnitřním dopadem náboženských organizací a jejich myšlenek na tělo a ducha jejich participantů. Tak třeba díky zevrubnému výzkumu klanících se osob přišli výzkumníci z tohoto oboru na to, že poklony dělají lidskému organismu psychologicky dobře a není tedy jasné, jak vznikly. Jinými slovy příslovečná otázka - existovala dříve slepice nebo vejce? Bylo to původně pouhé fyzické cvičení, nebo mělo už zpočátku rituální význam? Nebo získalo klanění náboženský význam až později, když lidé tak nějak věděli, že jim dělá dobře? Nebo snad úklona pochází ještě z dob, kdy se pověstný primát chodící po čtyřech zvedl a postavil na zadní?

Podobné je to i s psychologickými rysy jednotlivých náboženství. Jaký je psychologický profil „tváří“ jednotlivých náboženských ideologií? Když bychom je podrobili v laboratoři a na ulici dotazníkům a také srovnáním chování jejich protagonistů, na co bychom přišli?

Je totiž velký rozdíl mezi náboženstvím teoretickým a žitým. I když právě náboženská teorie ve velkém určuje, jak bude vypadat náboženská praxe. Podívejme se tímto vědeckým prismatem na jednotlivá náboženství.

Židé nejsou naprogramování k tomu, aby svůj život trávili u zdi Nářků. Řada židovských svátků vede k oslavě života a jeho využití naplno. Židovské učení se zaměřuje na všechny aspekty života a rozhodně nestojí v cestě životním ambicím. A tak máme Židy poměrně zastoupené v různých intelektuálních pozicích. Žida jako zedníka či instalatéra si lze těžko představit, i když i tyto pozice ve společnosti, ve které převažují, pochopitelně vykrývají.

Symbolem židovství je ovšem dobré vzdělání a snaha o naplnění životního údělu v pozici, která alespoň nebude frustrující. Přílišný důraz na radostné aspekty života pochopitelně vedl i k opačným výsledkům.

K frustraci a vysokým ambicím, které nepochybně neskončily dobře. Jedním z nich je cíl židovského národa stát se vzorem pro ostatní. Ti ostatní to mohou snadno pochopit tak, že si mohou vzít výdobytky tohoto národa, ale už není třeba za nic Židům děkovat.

Trvalé nastavení Židů jakožto vyvoleného národa Bohem k vyšším cílům vede k nevyhnutelným sociálním karambolům a střetům s většinovou společností. Být Židem i židem (náboženská část) je tedy nesmírně náročné a může být velmi vysilující.

Islám je náboženství, které vzniklo v těžkých socio-ekonomických podmínkách a podle toho také vypadá jeho účel. Korán je v podstatě striktním průvodcem, který neustále zdůrazňuje ofensivní náladu vůči těm, kteří s ním nejsou na stejné vlně.

Islámský život se sestává z řady rituálních kroků a je závislý na jednotlivých imámech - učitelích islámu. Mešity jsou zpravidla vzájemně nezávislé jedna na druhé a lze v nich slyšet vyučovat rozdílné přístupy. Společné mají však jedno - tím je všeprostupující duch islámu.

Islám, to je dril - pět povinných modliteb denně počínaje brzkým ránem a konče dlouho poté po západu slunce. Sice islám nemá kláštery ani mnichy a řeholnice, nicméně v rámci muslimského duchovního výcviku existují ambice, že se takovým vnitřním mnichem stane v podstatě každý.

Islám do jisté míry vymezuje jasný a oddělený prostor pro ženy a muže. Počínaje při modlitbách v mešitě, které pro ženy nejsou kupodivu povinné. Modlit by se měly ženy soukromě a doma.

Tvoří se tím oddělené světy - jak sociálně, tak nábožensky - žen a mužů. To samozřejmě vede k jistým benefitům, jako jsou třeba mužské kluby versus ženské kruhy, které dnes v naší kultuře téměř zmizely. Nicméně, zároveň tím vytváří velké psychologické napětí, které vzniká právě díky nedostatku kontaktů mezi příslušníky těchto dvou skupin.

Z toho pochopitelně plyne nezbytná frustrace a také extrémistické polohy, které vidíme v zemích jako je současný Afghánistán či Írán, ale i Saudská Arábie. Muži drží své ženy stranou zraků všech ostatních. Ženy tak mají minimální veřejný prostor k tomu se projevit, což může vést ke zklamáním a pocitu, že byl něčí ženský potenciál promarněn. Na druhou stranu mají ženy v islámu psychologické záruky ochrany, především před zraky a působením nevítaných nenechavců, a péče, kdy jde veškeré břemeno rozhodování a zajištění prostředků pro domácnost čistě na muže.

Je třeba chápat, že islám byl vytvořen pro specifické kulturní prostředí a přestože prorok Mohamed měl ambice šířit jeho ducha do celého světa, s kulturními rozdíly si hlavu nijak nelámal. Proto také standalon Koránu zůstal v arabském jazyce a veškeré jeho překlady jsou vnímány pouze jako interpretace.

Křesťanství svůj vrchol zaznamenalo právě díky komunitnímu životu. Prvotní křesťané si pomáhali a vytvářeli společné fondy, díky kterým v římském prostředí přežili i přes svou velkou ideologickou odlišnost a rozdílný rituální život.

Na druhou stranu důraz na sdílení mezi křesťany vede k mnoha psychologicky problematickým situacím. Lidově řečeno, kdejaký „výlupek“ se může snažit s vámi sdílet svůj neblahý osud a nečisté svědomí a vy jako křesťan nemůžete jinak, než mu to dovolit. Církev je pouze jedna, jedno tělo a duše, a do ní patří všichni - zlí i dobří. A tak zpravidla, podle vzoru Ježíše, křesťané - ti slabší tyjí ze silných, ti bez svědomí z těch, kteří mají svědomí čisté, ti, kteří se jen vezou z těch, kteří chtějí druhým být užiteční a podobně.

Tento psychologický mechanismus navozený křesťanskou ideologií může vést k zvyšování napětí ve společnosti, která pak upřednostňuje ty intelektuálně slabší a méně zajímavé před těmi, kteří mají přirozené schopnosti pro vyšší pozice. Ostatně dopady tohoto mechanismu vidíme v evropské politice i kultuře.

Ideál sdílení totiž počítá s tím, že všichni v křesťanské komunitě mají dobré a čisté úmysly. Což je pochopitelně nedosažitelné. V křesťanství se tedy objevují i parazitické psychologické mechanismy. Ti agresivnější a podloudnější se dostávají na vyšší pozice, zatímco ti, kteří se tepou za špatné svědomí, zůstávají dole, kde veškerou energii odevzdávají ideologickému konceptu všeobecné církve.

V případě, že protestují a nechtějí se na takovém psychologicky nezdravém mechanismu dál podílet, jsou zpravidla vylučování a oddělování od původní komunity, a tím vlastně přijdou o všechny zásluhy, které si kdy nashromáždili. Včetně samotných vztahů.

Některé náboženské společnosti takový proces provozují otevřeně. Svědkové Jehovovi se odpadlíkům z jejich víry snaží vyhýbat, zatímco třeba katolíci spíše skrytě sociálně a jinak vylučují disidenty. Některé případy však přesto čas od času vyplouvají na povrch.

Příkladem je šikana katolického spisovatele Hanse Künga, kterého pozdější papež Benedikt celoživotně stíhal za jeho názory a vše vyvrcholilo jeho odejmutím povolení učit církevní teologii.

Problémem v křesťanství je právě prvotní hřích a neustálé zdůrazňování aspektů, za které by měl mít člověk špatné svědomí. To křesťanům zpravidla církve umožňují „odevzdat Bohu“ a očistit skrze Krista. V realitě to psychologicky pak vypadá tak, že přetlak špatného svědomí letí mimo církev jako odpadky z okna domácnosti. Špatné svědomí samozřejmě nemizí nikde ve vzduchoprázdnu, ale dopadá pak nejčastěji na hlavy těch, kteří jsou mimo církev, ale mají k ní blízko. S tím už si ale křesťané hlavu nelámou, že své okolí zamořují špatným svědomím. Naopak, využívají to jako reklamu na svou otevřenou náruč lákající, že se k ní můžete kdykoli přidat a vyhazovat nečistoty svědomí spolu s ní. Odevzdávat je Bohu, potažmo přesouvat zase na jiné lidi, které kulturní kontext křesťanských představ o hříchu má tendenci podprahově zatěžovat už jen tím, že v něm žijí. Je to takové duchovní „letadlo“.

Zkrátka křesťanství je ideální pro lidi, kteří se rádi sdílejí v dobrém i ve zlém, a rozhodně není pro ty, kteří preferují skutečnou vnitřní svobodu, do které se jim nikdo neplete. Zvláštní situace je v tomto v USA, kde je kladen důraz jak na individualismus, tak na víru, kde pak nakonec všichni společně sdílejí svůj vyhrocený individualismus, který ale musí být přesně jako podle pravítka přizpůsobený všem ostatním.

Ačkoli se zdá, že buddhismus je velmi volný natolik, až by se neměl řadit mezi klasická náboženství, není tomu tak úplně. Buddhismus má ve svých mnohých podobách řadu náboženských obřadů a uctívání různých Buddhů je v něm přítomno v podstatě od samého začátku.

Hlavně podstata buddhistické meditace je poměrně velmi náročná a málokdo ji zvládne bez neblahých psychologických následků. Jednak buddhistický sed není zdravotně vyhovující, především na kyčelní klouby (proto významní buddhističtí mniši často chodí o holi), a za druhé jednotlivé typy buddhistických meditací mohou vést k vážným stavům deprese a melancholie.

Proč tomu tak je? Zkuste si třeba meditovat hodiny a dny nad prázdnotou světa. Nebo nad nevhodností lidského těla včetně doslova grafických obrazů toho, jak se rozpadá?

Jaké psychologické dopady toto sebesledování asi bude mít, je nabíledni. Jde totiž nejen o to, že meditujete, ale především o to, nad čím meditujete. Není divu, že i když zde máme řadu vědeckých studií o benefitech plynoucích z meditačního úsilí, na druhou stranu zde také máme svědectví přímo meditačních guru, jejichž meditace se jaksi nevydařila.

Jedním z nich je Tibeťan Yongey Mingyur Rinpoche, který je rovněž autorem knih o radosti a meditaci. Sám se přiznal, že prošel obdobím absolutního vyhoření. Své meditační techniky si však s tehdejším neblahým stavem duše nespojil.

Jestliže někdo udivuje tím, že si dokáže v hlavě vytvořit měřitelné a lékařsky zjevné stavy radosti, je třeba počítat s tím, že mozek v takovém případě funguje jako zařízení, které pracuje na plné obrátky a lze předpokládat, že se může tím více opotřebit v některých aspektech a funkcích. Podobně jako vrcholový sportovec se může intenzivním sportem fyzicky dlouhodobě unavit víc, než rekreační sportovec.

Meditace může působit jako lék, ale brát lék neustále vede k vážným vedlejším účinkům. V tomto případě může buddhistická meditace způsobit závažné melancholické a depresivní stavy. Nebo naopak stavy odtrženosti od reality, u některých jedinců vyhrocený narcismus. Cítí se tak natolik povznesen, že neřeší věci, které by řešit měl.

Hinduismus je umělý pojem. Indové své náboženství označují jako sanátana dharma, v překladu věčný řád či věčná cesta.

Indové znali po staletí v podstatě jen dvě náboženské cesty:

rituály vykonávané brahmany a různé typy filozofických přístupů

Říká se, že správně provedený rituál je víc, než správně projevená víra. To je pochopitelně heslo, které ocení především masy, které nejsou schopny větších intelektuálních výkonů. Ti, kteří se cítili být na vyšší mentální úrovni, se zpravidla stali sanjásíny. Poutníky, které nezajímalo nic jiného než podstata duchovního světa. Většina z nich byla muži a rekrutovali se z vyšších vrstev.

Dnešní indičtí guruové populární na Západě jsou z větší části jen špička indického duchovního ledovce. Jaká poptávka, taková nabídka. Řada z nich má dokonce kriminální minulost či čelili obviněním z různých typů zneužívání. Jisté je jedno, řečeno po indicku, vznáší se nad nimi temné stíny karmy.

Hinduismus sestává z řady kast a podkast a není tak jednoduché se v indické společenské struktuře orientovat. Ačkoliv má hinduismus poměrně hodně ženských bohyní a polobohyní, postavení ženy v indické společnosti není rozhodně takové, že by odpovídalo, řekněme evropským standardům.

Indická žena tradičně působí převážně v domácnosti a moc se do záležitostí svého manžela neplete. Na druhou stranu, Indie má poměrně dlouhou historii přítomnosti žen ve vysoké politice i byznysu. Ostatně v současnosti je v Indii prezidentkou žena. Indie je země velkých psychologických kontrastů a Evropan se zde snadno jak mentálně, duchovně tak psychologicky ztratí.

V současnosti je v Indii nejvíce vyznavačů kultu bhakti. U nás je takovým příkladem hnutí Krišny, které bazíruje na vyjádření lásky ke Krišnovy, který je vlastně obdobou křesťanského Ježíše, a bývá takto i prezentován.

Běžný Ind si zpravidla zvolí vlastního boha v indickém panteonu a k němu projektuje svou lásku a uctívání, na oplátku pak čeká, že Bůh bude milovat jeho a že se mu bude zhmotňovat v životním úspěchu. Indická spiritualita je tedy pro miliony Indů poměrně jednoduchá. Spočívá v důrazu na neustálou oslavu života či na sebeoslavu. Protože božstvo je zároveň vtělováno do svých příznivců. Bez ohledu na to, jaké jsou filozofické základy indické nauky, které naopak učí pokoře a službě druhým bez odměny.

Indové tak čelí velkému psychologickému rozporu. Žijí uprostřed velkého množství božstev, jejichž kvalit lidsky nedosahují a příznivci jednotlivých kultů jsou o tom denně svými guru uvědomováni. Je to v podstatě život typu brzda a plyn. Což zřejmě masám svědčí, individualitám již méně či spíše vůbec.

Z výše uvedeného je pochopitelné, že individuálním typům, které raději volí vlastní řešení než to prefabrikované a pohodlné a jdou raději vlastní cestou než vyšlapanými pěšinami, náboženské systémy nemají mnoho, co by jim mohly nabídnout. Zato jim mají co sebrat, pokud jsou jimi ze všech stran obklopeni a nedají si na jejich působení pozor. Každé náboženství totiž dříve či později vede k jisté nemalé míře jednostrannosti.

Nežádoucí psychologické efekty z výše uvedené náboženské praxe totiž často přesahují benefity, které z ní plynou, a někde se to projeví.

Proto pokud nejste zastánci žádného náboženství a nepodléháte mu ani nevědomě, může to pro vás být vizitka, že svůj život zvládáte bez pomoci a na jedničku.

Autor je odborník z oblasti religionistiky a čas od času poskytuje odborné vyjádření médiím.

Zdroje:

Susan Ashbrook. Oxford Handbook of Early Christian Studies. 2010. Oxford University Press.

Michael Cook. A History of the Muslim World – From Its Origins to the Dawn of Modernity. 2024. Princeton University Press.

Vasudha Narayanan. Brills Encyclopedia of Hinduism. Volume Four: Historical.2012. Brill Academic.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zemrel-teolog-hans-kung-ktery-odmital-papezskou-neomylnost-149679

https://theconversation.com/mindfulness-has-lost-its-buddhist-roots-and-it-may-not-be-doing-you-good-42526

https://www.firstpost.com/explainers/sadhguru-isha-foundation-supreme-court-madras-high-court-controversy-13821689.html