Ukrajina bojuje o svou nezávislost stovky let, kvůli Putinovi to nezabalí

Ukrajina je jako rtuť v teploměru. Když ho upustíte na zem a rozbije se, náplň se vám ztratí neznámo kam. A když ji najdete, není radno na ni sahat.

Podívejme se na ukrajinskou historii. Jak se říká, kdo se nepoučí z dějin, je donucen je, podobně jako jeden školácký nedouk Putin, zopakovat.

Pokud jde o slovanské obyvatele Ukrajiny, víme ze zahraničních kronik o dvou kmenech: Antech (6. stol., spekulovalo se o jejich Íránském původu) a Drevljanech* (9. stol). Slované byli takovou oporou či pátou kolonou byzantských panovníků.

Bojovali za byzantince, obchodovali s nimi, a tak je logické, že chtěli tak trochu z jejich štěstíčka něco mít. Bohužel byzantští panovníci neměli pro slovanský živel pochopení. Asi podobně jako dnes Rusové. Někteří Slované kvůli tomu sáhli až k, řekněme, zoufalým krokům. Zajali jednoho z byzantských vojevůdců a začali tvrdit, že ho udělali svým předákem. Takto alespoň doufali, že si ukořistí kus byzantské slávy. Jenomže onen vojevůdce už byl v té době mrtvý, a když byzantinci tento trik prohlédli, nastal virvál. Postupem času se na ukrajinské území dostali vikingové, a ti neměli pochopení vůbec pro nikoho.

Říkalo se jim Rus. Výraz Rus se stal synonymem pro vikingy a opačně. Na Ukrajině se podobně jako v Rusku usadili a stali se takovými zprostředkovateli obchodu s Byzancí, kterou místy napadali a taky s ní čile komunikovali. Na základě jejich návštěvy v Istanbulu, tehdejší Konstantinopoli, v místní pravoslavné modlitebně, se rozhodli pro ortodoxní křesťanství a vystavěli si na Ukrajině její kopii v Kyjevě, zvanou Katedrála svaté Sofie.

Tehdy bylo nejsilnějším knížectvím právě to ukrajinské. Říši se říkalo Kyjevská Rus.

Mongolské hordy rozbily místní soudržnost a nahradili Kyjevskou Rus svým kaganátem. Všechna místní knížata a předáci museli mongolským chánům platit vysoké daně. Až se jeden z nich, ten v Moskvě, naštval a na Mongoly zaútočil. Tím skončila mongolská hegemonie a začala jiná. Ta z Kremlu. Centrum moci se přesunulo do Moskvy, ale s tím se obyvatelé Ukrajiny nehodlali smířit. Jak vidíte, pojmy Rus a Ukrajinec se formovaly již tehdy a nejsou žádné nóvum.

Kozáci jsou typickými obyvateli nebo spíše podmaniteli ukrajinských stepí. Byly to nezávislé skupiny bojovníků, lidí, kteří ze všeho nejvíc oceňovali právě svobodu a nic jiného. Takže to byla od Putina ohromná pitomost, když si myslel, že si zrovna z takových lidí udělá své poslušné poddané. Zkoušeli to mnozí. Nikdo neuspěl. Dokonce jednu dobu existovali kozáci jako samostatný stát.

Kozáci byli součástí polsko-litevské unie. Když však chtěli více nezávislosti a rozhodovacích pravomocí v rámci tohoto celku, nebyly jim dány. Bohužel jeden z představitelů tehdejšího kozáckého státu, Bohdan Chmelnický, posunul Ukrajinu v roce 1654 do sféry Ruska. Tehdy Kozáci přísahali věrnost carovi. A to neměli dělat.

Někdejší ruský car chtěl použít Ukrajinu jako nárazníkovou zónu proti Turkům. Stejně tak s ním bojovali kozáci proti Polákům v Bělorusku. Kozáci se dali na ruskou stranu právě proto, že jim Rus slíbil samostatný stát. Ukrajinci mají vůbec za sebou poměrně dlouhé období planých ruských slibů. Samozřejmě něco takového Rusové pro Ukrajinu nikdy nezamýšleli.

Nepochybně se zřejmě Putin shlédl, už relativně pozdě, ve starých zaprášených ruských kronikách, kde se hovoří o takzvaném „sebrání ruských zemí“, tím je míněna integrace Ukrajiny do Ruska, a proto Ukrajinu nazývali Rusové „Malým Ruskem“. Ideologicky vytáhl Putin svou strategii z ruského názorového „pravěku“.

Na začátku tohoto období byla Ukrajina postupně více a více pohlcována Ruskem. Kozáci s tím nesouhlasili, nicméně skončili stejně obklíčeni ze všech stran. To se ukázalo v bitvě u Poltavy. Zde Petr Veliký (veliký postavou, nikoli duchem) vedl válku proti Švédsku. Někteří kozáci zůstali na jeho straně, jiní přeběhli na stranu Švédska. Nakonec byli Švédové poraženi na hlavu. A tím byla ukrajinské nezávislosti učiněna přítrž na několik století.

Snaha o kompletní rusifikaci Ukrajinců vedla v 19. století k národoveckému hnutí, které se však nijak výrazně politicky neprosadilo. Ukrajinci překvapivě reagovali na francouzskou invazi do Ruska tím, že podpořili Rusy. Kozáci hráli výraznou roli v dezorganizaci Napoleonovy armády. Rovněž hráli Ukrajinci hlavní roli v zásobování ruského impéria. Pšenice z Ukrajiny byla nezastupitelná ve vydržování ruských jednotek. 19. století tudíž nemělo pro ukrajinskou jednotu žádné dobré zprávy. Již tehdy se Ukrajina stala ruským satelitním státem. Ukrajinci se nechali přemluvit vemlouvavými Rusy, aby se svými „bratry“ stáli pospolu. Jenomže tenhle kšeft s čertem se jim nemohl vyplatit.

Striktně vzato Ukrajinci dodnes platí za své nevhodné historické volby. Kdyby bývali stáli na straně Napoleona, kdo ví, jak by dnes vypadala mapa světa. Kdyby Rusy prokoukli dřív, nemusel by takový tajtrlík jako z béčkového hororu či laciného německého porna jako prezident Putin vůbec vzniknout.

Za doby proticarských bouří si Ukrajinci založili svou vlastní Revoluční ukrajinskou stranu. Když během říjnové revoluce ruští komunisté svrhli vládu a vytvořili kongres v tehdejším Petrohradu, pokusili se o to stejné na Ukrajině. Jenomže tam revoluce naopak vedla k vytvoření Centrální rady, která soudruhům nefandila. Sověti zde nenašli plodnou půdu pro své rejdy. Tak to zkusili po zlém. V roce 1918 vyslali Rudou armádu na Ukrajinu. Usadila se v Charkově a vyhlásila Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Navzdory vůli a přání ukrajinského lidu.

Centrální rada bohužel nebyla vedena kozáky, ale místní inteligencí, a tak nebyla schopna vzdorovat proti ruským puškám. Občané se rozutekli z měst na venkov, kde se protloukali, jak mohli. Začali se cítit jako cizinci ve vlastní zemi. Ruští soudruzi věděli, že bez ukrajinských zásob uhlí a obilí sovětské impérium nevydrží ani rok. Ostatně podobně je tomu i dnes. A tak se rozhodli si ho udržet za každou cenu.

Lenin zemřel a nahradil ho soudruh Josif Stalin. Ten se s Ukrajinou nemazlil. V roce 1929 nařídil infiltrovat politické skupiny na Ukrajině a pozatýkat všechny politické oponenty. Většina z ukrajinských vlastenců skončila s kulkou v hlavě. Pak nastal ohromný hladomor, kdy nechal Stalin Ukrajincům zabavit jejich zásoby obilí. Odmítli se totiž přidat k jeho „iniciativě“ kolchozů.

Stalin se vymlouval na to, že hladomor nastal díky korupční tendenci u Ukrajinských úředníků. Zčásti měl pravdu, ale ve skutečnosti jednoduše s něčím takovým počítal. Dokonce Ukrajincům psal dopisy, že to je jejich chyba. Ukrajinci zkrátka mají hodně slabin, se kterými si nezvládli poradit, které je velmi snadné zneužívat. Dnes je to úplně stejné.

Miliony lidí zemřely následkem hladomoru a řada vesnic byla vymazána z mapy. Jakákoliv, byť jen stopa důvěry, která panovala mezi Moskvou a Ukrajinou, se vypařila. Stalin svým kolegům soudruhům vtloukal do hlavy, že si musí Ukrajinu udržet za každou cenu. Prý kvůli potenciální polské invazi. Proto se také strategicky v roce 1939 spojil s Hitlerem, aby si mohl kus Polska bezostyšně vzít.

Stalin počkal na to, až si Němci zaberou část Polska a až pak Rudá armáda vyrazila do východního Polska. To Sovětům umožnilo ochránit území na západní Ukrajině a v Bělorusku v souladu s Molotovovým-Ribbentropovým paktem. Stalin se zachoval podobně jako dnes Putin, který ho jen trapně školácky kopíruje. Vyčkal, až si Němci část Polska zaberou, a pak jako zachránce, v rámci speciální operace, poslal armádu, aby mohl předstírat, že chce ochránit Ukrajinu a Bělorusko od německého nebezpečí ve východním Polsku. Západní mocnosti to v té době ignorovaly, ale Putinovi už stejný trik nevyšel. Musí se na sebe hodně zlobit. Prostě dvakrát stejný vtip není vtipný.

Pak na Ukrajině nastaly události, o kterých jsem pojednal v hojně komentovaném článku:

Tady je třeba se trochu zastavit. Článek Mýtus o ukrajinském nacismu vzbudil v Češích národovecké reakce, ale. Neměli by si sami sáhnout do svědomí, když si jako jednoho ze svých předních politických reprezentantů zvolili člověka se zálibou v nacistických symbolech? Zde v tomto článku o současné české politické scéně pojednávám poněkud obšírněji.

Je nepopiratelným faktem, že řada Ukrajinců bojovala hrdinně v Rudé armádě a jejich ztráty patřily mezi největší. Takže je popisovat jako nějaké zbabělce, kteří se dali na Hitlerovu stranu, není vůbec fér. Bylo jich víc než sedm miliónů se ztrátami více než jeden a půl milionu. Tolik z nich bojovalo proti nacismu. Jen fragment Ukrajiny se dal na Hitlerovu stranu.

Je však fakt, že Putin kompletně okopíroval Stalinovu agendu a nepřidal k ní nic nového. Ostatně, o tom, že by byl nějakým originálním myslitelem či politikem nemůže být ani řeči. Stalin totiž použil narativ popisující Ukrajince jako nacisty jako bič na jakýkoliv možný následný odpor v regionu. Jeho propagandisté krátce po válce měli v kapse schovanou „ukrajinskou“ nacistickou kartu pro chvíli případných národoveckých bouří.

Sověti si navíc vzali od Čechů Podkarpatskou Rus, tedy Ukrajinu. Stalinovi agenti honili všechny ukrajinské nacionalisty. Jeden z nich dostihl Banderu v Mnichově a postříkal ho kyanidem. Ten ihned zemřel. Představovat Banderu jako někoho, kdo si v klidu dožil, sepisujíc své paměti, je blatantní lež. Je pochopitelné, že ukrajinský prezident Viktor Juščenko uznal Banderu jako národního hrdinu, protože takových národovců Ukrajinci neměli v době Stalinových čistek mnoho.**

Po Stalinově smrti předal jeho nástupce Chruščov Krym Ukrajině. Nadále však Ukrajina zůstala částí Sovětského svazu. Možná tak učinil jednoduše proto, že na Ukrajině dlouhá léta působil jako její předák. Za doby Chruščova byla v Moskvě řada Ukrajinců ve vysokých politických funkcích. V 60. letech se odehrála podobná situace jako tehdy za Stalina. Na Ukrajině vypukl hladomor, nicméně Chruščov nechal nakoupit obilí v okolních zemích a vydal je Ukrajincům.

Ukrajinské zdroje však byly nadále plundrovány. Zejména proto, že Rusko potřebovalo tvrdou zahraniční měnu. Ukrajinský plyn byl vysoce ceněn na evropských trzích. Za Gorbačova se sice rozběhla perestrojka, ale Gorbačov pokračoval v opresivní rétorice Kremlu.

Pak to přišlo, černobylská katastrofa, 26. duben v roce 1986. Se zatajovací strategií Kremlu a KGB došlo na zmaření stovek životů a tisíce Ukrajinců bylo těžce zasaženo radioaktivním spadem. Celkově byly ovlivněny životy třech milionů lidí! Technici a ředitelé elektrárny byli z Ruska, ale ten nepořádek, který po sobě zanechali, měli uklidit Ukrajinci, kteří neměli žádné rozhodovací pravomoci. Gorbačovova propaganda typu glasnost - otevřenost vedla k veřejným vyjádřením nespokojenosti se Sovětským svazem na Ukrajině.

V roce 1989 vyhrála na Ukrajině strana Ruch, Lidové hnutí Ukrajiny. Do roku 1990 měla 633 000 členů. Kritizoval se každý aspekt komunistické společnosti. Do toho spadla Berlínská zeď a Varšavský pakt se roztříštil na kousky. Sovětské satelitní státy jako Ukrajina se vzdalovaly od Ruska. Američané se začali obávat situace, kdy by Ukrajina vyhlásila svou samostatnost. V tomto směru Trump následuje Bushe staršího stejně jako Putin Stalina. Bush tehdy přímo v Kyjevě varoval, ať Ukrajinci nemyslí na nezávislost. Jenomže mu to nevyšlo. Sovětský svaz se rozpadl na konci roku 1991.

V prvních měsících se na Ukrajině jednalo o symboly její nezávislosti. Trojzubec z dávných časů byl učiněn státním symbolem. Vznikla státní hymna s poněkud depresivním jménem „Ukrajina ještě nezanikla“. Ukrajina si však musela zajistit svou armádu, která již dlouhá léta nebyla nezávislá. Musela transformovat sovětské jednotky na svém území do svých vlastních národních oddílů. Takto bylo převedeno na 800 000 vojáků.

Problém pochopitelně nastal s porcováním „medvěda“. Rusko sice Ukrajině dalo některé „své“ lodě, ale jiné zase odmítly opustit Sevastopol na Krymu. Rusové trvali na tom, že je Krym jejich strategickým územím. Nakonec se obě strany v roce 1997 dohodly , že Rusové mohou v přístavu zůstat. Tenhle trojský kůň ve vlastním týlu se Ukrajině nakonec nevyplatil. Ti „slušní lidé“ Krym v roce 2014 obsadili. Rusko se však předtím zavázalo, že bude respektovat ukrajinské hranice a její suverenitu. V roce 1997 Ukrajina uzavřela smlouvu s NATO a otevřela jeho informační centrum v Kyjevě. Zároveň posilovala své vztahy s Evropskou unií.

Bohužel na politickou reprezentaci Ukrajinci zrovna štěstí neměli nebo možná měli to nejlepší, co mohli sami vyprodukovat. Ukrajinský prezident Leonid Kuchma byl v úřadě od roku 1994 až do roku 2005. Jeho přítomnost v zemi byla poznamenána korupcí. Jeho hlavní rival zemřel v podivné autonehodě. V roce 1999 dramaticky narostl státní a zahraniční dluh Ukrajiny. Část z něj dlužila Rusku.

Pak se moc dostala do rukou Viktora Janukovyče. Proti němu stál Viktor Juščenko, který začal takzvanou Oranžovou revoluci, kdy chtěl zemi naopak posunout k Západu. Juščenko ale nakonec uspěl ve své bitvě proti nelegalitě voleb a byl jmenován prezidentem. Nedokázal však vymýtit všudypřítomnou korupci.

Viktor Janukovyč byl znovuzvolen a začal hon na čarodějnice. To se týkalo Julie Tymošenkové, jeho politické rivalky, kterou nechal zavřít. Ukrajinci však vyšli do ulic a dali najevo, že s prezidentem nesouhlasí. Stejně tak v letech 2013 a 2014 v pochodech, které získaly jméno Revoluce Důstojnosti. Stovky demonstrantů však zemřely díky výbuchům násilí.

Ukrajinský parlament sympatizoval s lidmi místo s Janukovičem a ten byl odstraněn ze svého postu. Byl jmenován dočasný prezident. Putin využil nastalý chaos a starosti Ukrajiny, když 26. února 2014 vyslal paramilitární jednotky do krymského parlamentu a získal nad ním kontrolu. Ve fiktivním referendu, kdy byla Ukrajincům držena symbolicky pistole u hlavy, Rusko získalo Krym zpět.

Následně Putin podpořil ruské separatisty v Doněcku, Charkově a Luhansku při vytvoření jejich fiktivních států. Lidé v těchto regionech začali bojovat jeden proti druhému. Tehdy v roce 2014 byl zvolen prezidentem byznysman Petro Porošenko. Tvrdil, že odstraní korupci a dostane Ukrajinu zpátky na nohy. Potřeboval se však vyrovnat s ruskými separatisty. A zde jej Západ zklamal. Barack Obama jednoduše odmítl Porošenkovu žádost o vojenský materiál.

Zde začala neblahá cesta Ukrajiny do Putinova chřtánu, věrolomností a politickým amaterstvím Američanů. Situace se změnila až za prvního Trumpova prezidentského období. Tehdy USA zbraně dodalo, ale ze špatného důvodu, protože se chtěl Trump poměřovat s Putinem. V roce 2019 byla do prezidentského úřadu zvolena herecká celebrita Volodymyr Zelenský. Ten se rozhodl získat od Američanů ještě více podpory.

Situace se dramaticky změnila v roce 2022 s invazí Ruska na ukrajinské území. Putin však nepochopil, že stejně jako se Rusové nemění, Ukrajinci tuplem nezmění svůj přístup ke své zemi.

Budou bojovat až do posledního Ukrajince.

*Jméno etnika zřejmě odvozeno od toho, že žilo v lesích.

**O rok později, soud rozhodnutí zrušil:

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/bandera-uz-zase-neni-narodni-hrdina-222008