Článek
Narodila se 27. prosince 1901 jako Maria Magdalene Dietrich v Schönebergu, což je nyní součást Berlína. Matka Wilhelmina pocházela ze zámožné rodiny majitele hodinářského obchodu, otec Erich nosil uniformu policejního důstojníka. Když bylo Marii šest let, otec přišel při výkonu služby o život. V těžké chvíli našla rodina oporou v jeho příteli Eduardu von Loschovi, což byl šlechtic a armádní důstojník. A jak to bývá, vdova našla v utěšiteli zalíbení a brzy se konala svatba. Bohužel ani druhý tatínek rodině nevydržel. Eduard padl v první světové válce, jako většina mužských členů široké rodiny. Marlene s matkou Elisabeth a jejími sestrami vedly domácnost. Vzhlížela ke své matce, která i za války dodržovala tolik tradičních zásad jako pečlivé převazování dceřiných tkaniček od bot a obřadné mytí jejích světlých vlasů se zrzavým odleskem, že si skoro nestihla uvědomit, co všechno se venku děje. Vzhlížela i k babičce, jako k ženě vždy s elegantním závojem přes tvář.
Marie milovala balet a vynikala ve hře na housle. Jenže opakovaný zánět šlach jí zhatil plány na profesionální hudební kariéru. Svět filmu jí byl zprvu zapovězen. V roce 1922 jako členka orchestru dělala v kině doprovod k němým filmům. Když jí za měsíc vyhodili, zkusila to jinak. V záloze měla ještě taneční nadání. Vytáhlá dívka se zajímavou tváří a krásnýma nohama se brzy uplatnila v kabaretních vystoupeních a režiséři si jí dobře všimli. Odtud byl už jen krůček k účinkování před kamerou. První snímek natočila v roce 1923 a už tehdy se v titulcích objevila jako Marlene. Jméno si vymyslela kdysi dávno jako složeninu ze svých dvou křestních jmen.
Díky filmu potkala muže, který ji provázel po zbytek života.
V roce 1923 se provdala za o čtyři roky staršího asistenta filmové produkce Rudolfa Siebera, rodáka z Ústí nad Labem a formálně zůstala jeho ženou až do jeho smrti v roce 1976. Považovala jej za důvěryhodného a to dvaadvacetileté dobře vychované dívce, která nikam nesměla bez vychovatelky, stačilo. Prožili téměř celý život odděleně, Sieber se v padesátých letech usadil v Kalifornii a věnoval se farmaření. V roce 1924 se jim narodila jejich jediná dcera Maria.
Konec dvacátých let Marlene patřila mezi celkem známé německé herečky, ale za hranicemi o ni téměř nevěděli. Vše se změnilo v roce 1930, kdy jí režisér Josef von Sternberg obsadil do dramatu Modrý anděl. Film z prostředí kabaretu měl nevídaný úspěch po celém světě, o Sternbergovi se mluvilo jako o objeviteli nové ikony. Oba se náhlou vlnu slávy snažili využít a zamířili do Ameriky, kde po Marlene skočilo studio Paramount Pictures. Už delší dobu hledalo odpověď na švédskou hvězdu Gretu Garbo, kterou měla ve stáji konkurenční firma MGM. Šlo o dokonalý tah. Marlen si pod Sternbergovým možná až despotickým vedením trpělivě budovala pověz osudové, temné a provokativní ženy. Stala se jednou z prvních žen, které veřejně nosily kalhotové kostýmy, nijak se netajila s nemanželskými vztahy, dokonce ani s bisexuální orientací. Výrazně zhubla, Sternberg se zároveň snažil zdokonalit její herectví. Za odměnu ji zahrnul luxusními dárky. Jedním z prvních se stal luxusní vůz značky Rolls-Royce.
Hned v roce 1931 se za film Maroko dočkala první a jediné nominace na Oscara. Se Sternbergem natočila v rychlém sledu šest filmů. Tak plodná spolupráce dodnes jen těžko hledá konkurenci. Námaha se ale vyplatila. Marlene se stala nejžádanějším zbožím Hollywoodu a ve hvězdné kariéře pokračovala i poté, co studio Sternberga vyhodilo. Čekal jí třeba první barevný film Zahrada Allahova (1936). „Člověk se musí neustále učit. Když začínal zvukový film, musela jsem se učit mluvit. A když začal barevný film, musela jsem se naučit červenat. Bojím se, co všechno ještě přijde!“ říkala. A přišlo toho ještě dost.
Přestože žila za oceánem, nacistické Německo se snažilo svou největší hereckou hvězdu zlákat zpět. Marlene pohádkové nabídky odmítala a v roce 1937 požádala o americké občanství. Není divu, že ji ve vlasti začali považovat za zrádkyni. A mělo být ještě hůř. Po vypuknutí války vytvořila fond na pomoc židům a uprchlíkům, od roku 1942 cestovala napříč USA a snažila se povzbuzovat vojáky směřující na bojiště.
Později se vydala vstříc frontám v Africe a Evropě. Říkalo se o ní, že je v přední linii častěji než generál Dwight Eisenhower. S americkými jednotkami nakonec triumfálně vjela na území poraženého Německa. Když se jí ptali, proč tolik riskovala, odpověděla: „Ze slušnosti.“ Za boj proti nacismu získala francouzský Řád čestné legie i americkou Medaili svobody.
Těžko hledala vztah ke starší sestře Elisabeth, která s rodinou zůstala v Německu. Marlene se jí snažila ochránit před možným stíháním jako nacistické kolaborantky, ale nakonec se definitivně rozkmotřili. Herečka pak do konce tvrdila, že je jedináček.
Málokoho napadlo, že pod slupkou zářící mondény se skrývá nevyrovnaná žena, která se přes veškerou slávu a obdiv často cítí sama. Sice měla manžela i dceru, ale kvůli pracovnímu vytížení se s nimi viděla jen sporadicky. Navíc prožila mnoho avantýr a její manžel taktéž. A často to byly opravdu známé tváře. Krátce po příchodu do Hollywoodu randila s Garym Cooperem, plných osm let se stýkala s Douglasem Fairbanksem. Vztah prokládala románky s Kirkem Douglasem, Humphreym Bogartem, Johnem Waynem, Anthonym Quinnem nebo Frankem Sinatrou. Zalovila i mezi spisovateli. V jejím náručí spočinul Ernest Hemingway nebo Erich Maria Remarque. „Téměř každá žena by byla ráda věrná. Jen je obtížné najít muže, kterému by mohla být věrná,“ pokrčila rameny.
Během druhé světové války žila několik let s Jeanem Gabinem, v padesátých letech se říkalo, že její postelí prošel třeba Yul Brynner, Marlon Brando, David Niven nebo Orson Welles. Její milostné tempo nepolevuje ani po překročení šedesátky. Užívala si se Spencerem Tracym, Burtem Lancasterem či Johnem Fitzgeraldem Kennedym. Že za sebou nechává alej zlomených srdcí, jí netrápilo: „Žena je schopná všeho zlého z lásky, nikoliv z nenávisti.“
Romantickou komedii Paříž v letním parnu (1964) se rozloučila se světem filmu a věnovala se zejména divadlu. Do rodné země se po válce dlouho bála vrátit. Odvahu našla až v roce 1960, kdy uspořádala pěvecké turné. Většina lidí ji nadšeně vítala, ale našlo se i dost těch, kteří ji nemohli zapomenout dávnou „zradu národa“.
A také v roce 1960 se její jméno objevilo na hollywoodském chodníku slávy.
S pravidelným vystupováním se definitivně rozloučila v roce 1975. Nejprve se při vystoupení v Sydney zřítila z jeviště a zlomila si stehenní kost, navíc ji zarmoutila manželova smrt v roce 1976.
Poté se před světem uzavřela v luxusním pařížském apartmánu a s okolím komunikovala výlučně telefonicky. A nešlo jen o nějaké běžné povídání. V seznamu měla čísla na Ronalda Reagana, Michaila Gorbačova či Margaret Thatcher, s nimiž probírala řadu politických a kulturních témat.
Byla šťastná, když se dozvěděla o sjednocení Německa, a chtěla, aby se hlavním městem stal její rodný Berlín. Zemřela 6. května 1992 v Paříži, ale podle svého přání byla pochována v německé metropoli. Když kolona vezla z letiště její ostatky, davy přihlížejících házely květiny. Německo jí znovu přijalo. A ona byla konečně doma.
Zdroje:
