Článek
Je to čin, který popírá morální závazek České republiky vůči národu, jenž dnes čelí válce. Vlajka, jejíž vyvěšení schválil Parlament ČR v roce 2022, symbolizovala solidaritu, kterou si český národ sám tolikrát přál od ostatních.
Rozhodnutí proti paměti a svědomí
Vlajka Ukrajiny byla od února 2022 umístěna na budovu Poslanecké sněmovny na základě rozhodnutí předsedkyně Markéty Pekarové Adamové a se souhlasem většiny poslaneckých klubů. Měla připomínat naši podporu napadenému státu a obranu principů mezinárodního práva.
Když Tomio Okamura nyní nařídil její odstranění, nešlo o správní krok. Šlo o symbolické zpochybnění postoje, který byl demokraticky schválen. Je to gesto, které podrývá mezinárodní kredibilitu České republiky a vrací naši politickou kulturu do času, kdy byla lhostejnost považována za sílu.
Historické vazby, které nelze vymazat
Historie českých a ukrajinských vztahů sahá hluboko do 20. století. Po roce 1917 poskytlo Československo útočiště tisícům ukrajinských exulantů. Z podnětu Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše vznikla v Praze roku 1921 Ukrajinská svobodná univerzita – první exilová univerzita svého druhu v Evropě. Učili zde osobnosti jako Dmytro Čyževskyj, Volodymyr Kubijovyč nebo Olena Kysilevska, které výrazně obohatily české intelektuální prostředí.
Masaryk tehdy prohlásil, že „osvobození malých národů je otázkou svědomí Evropy“. Československo uznalo exilovou vládu Ukrajinské lidové republiky a poskytlo jí diplomatickou i materiální pomoc.
Ve druhé polovině 20. století sdílely oba národy i zkušenost s totalitou. Disidenti jako Myroslav Marynovyč, Viacheslav Čornovil, Levko Lukjaněnko, Ivan Medek, Jiří Dienstbier a Václav Havel si vyměňovali samizdatové texty a podporovali se v boji proti sovětskému útlaku.
Česká podpora po roce 1991
Po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny 24. srpna 1991 byla Česká republika jednou z prvních zemí, které ji uznaly. Od té doby rozvíjíme spolupráci v oblasti vzdělávání, kultury i bezpečnosti. Po roce 2022 se Česko stalo jedním z nejaktivnějších evropských zastánců ukrajinské svobody – přijali jsme přes 600 000 uprchlíků, poskytli pomoc přesahující 1,5 miliardy eur a na mnoha státních budovách, univerzitách i školách zavlály ukrajinské vlajky jako výraz jednoty.
Politický kontext a důsledky
Tomio Okamura dlouhodobě využívá antiukrajinskou a proruskou rétoriku jako součást populistické strategie. Zpochybňuje válečné zločiny, relativizuje agresi a obviňuje uprchlíky z ekonomického vykořisťování. Jeho rozhodnutí odstranit vlajku proto není neutrální – je pokračováním politického směru, který se staví proti základním demokratickým hodnotám a zahraničněpolitické orientaci České republiky.
Jeho postoj ostře kontrastuje s postoji většiny českých ústavních činitelů. Prezident Petr Pavel i premiér Petr Fiala opakovaně zdůraznili, že podpora Ukrajiny je nejen morální povinností, ale i strategickým zájmem země.
Když Tomio Okamura nechal ukrajinskou vlajku odstranit, neponížil Ukrajinu – ponížil českou paměť. Oslabil gesto, které mělo smysl. Vlajka Ukrajiny na českém Parlamentu nebyla cizí vlajkou: byla připomínkou, že svoboda se musí bránit i tam, kde ji ohrožují jiní.
Československo bylo okupováno v letech 1939 a 1968. Tehdy jsme doufali, že svět nenechá naši vlajku padnout. Dnes máme možnost být tím světem pro druhé. A kdo tuto možnost vědomě odmítne, ztrácí právo mluvit o vlastenectví.
