Článek
Hrál často lumpy ve westernech, protože měl zjev drsňáka. Tvář mu zdobily jizvy, praskliny, trhliny a hrbolky. „Asi vypadám jako kamenolom, kterého někdo vyhodil do vzduchu dynamitem,“ vyjádřil se jednou.
Od krumpáče na filmová plátna
Herec Charles Bronson - vlastním jménem Charlie Buchinsky - pocházel z rodiny litevského horníka a protože měl 14 sourozenců, neměl moc nadějné vyhlídky. Kdyby nebyla válka, skončil by jako horník v pensylvánském Ehrenfieldu. Za války sloužil u armádního letectva a tehdy si uvědomil, že není jeho povinností se vrátit k rodině a pracovat v dolech. Měl své sny a naděje, které se v pozdějších letech potvrdily a naplnily. V roce 1949 zamířil mílovými kroky do Hollywoodu a s úspěchem. Zpočátku se mu smáli, že je ošklivý, ale právě jeho zjev mu nakonec dopomohl k úspěchu. Pro krásné vymydlené pány a dámy stvořené pro první stránky lifestylových žurnálu to byl pouhý vetřelec z podsvětí. On si z toho nic nedělal a šel si za svým. U filmu měl příležitosti právě kvůli své tváři. Ztvárňoval nezřídka gaunery, trestance nebo sluhy, kteří obvykle stály poněkud stranou všeho dění. „Mám takovou tvář, jakou nikdo nechtěl ve filmech vidět … Ale časy se změnily. Zdá se, že mám tu správnou tvář ve správný čas,“ potvrdil ve starším věku.
Gauner z kultovních westernů
K opravdové slávě postupoval pozvolnými krůčky od seržanta v četě, poručíka v kavalérii, policisty nebo Indiána na útěku či drobného gangstera. Tyto epizodní a menší roličky mu dopomohly k získání určité herecké techniky, kterou později zúročil. Tah na branku si políčil až koncem 50. a začátkem 60. let, kdy si zajistil nesmrtelnost ve filmech „Sedm statečných“ a „Tenkrát na Západě“. Vždy se snažil o to být velkolepý a drsný a již tehdy si byl vědom svého charismatu. Zároveň si uvědomoval tlak a vrtkavost počínající slávy. Nejvíce se proslavil v „Tenkrát na Západě“, kde foukal na harmoniku. Úhlavního nepřítele mu ve snímku kontrastoval hajzl se vším všudy v podání Clinta Eastwooda, kterého chtěl spravedlivě potrestat, což se mu opravdu nakonec povedlo. Škoda, že si nalomil větev neúspěšnou sérií „Přání smrti“ o vigilantech, kde likvidoval lumpy v newyorském metru. V pozdějších letech si ještě zahrál v několika filmech, ale veleúspěch už se nekonal.
Láska až za hrob
Byl třikrát ženatý a měl čtyři děti. V době ústupu největší slávy se zamiloval do herečky Jill Ireland a oženil se s ní. Jejich manželství jim nebránilo v tom, že si spolu zahrály v 15 filmech. Vydrželi to společně až do té doby než Jill podlehla v roce 1990 rakovině. „Když někoho milujete, cítíte jeho bolest. Neřekl bych Jill, jak jsem se cítil. Musel jsem jí připadat silný. Nechtěl jsem ji srazit. Část problému spočívá v tom, jak málo chápeme konečnou zradu těla, když se vzbouří samo proti sobě. Jakým mužem bych byl, kdybych jí nebyl nablízku? Cítil jsem to s ní – samozřejmě ne s fyzickou bolestí, ale s veškerou její duševní úzkostí. Člověk se nemůže odtrhnout od reality. Potřebovala někoho, kdo by rozuměl tomu, co se jí děje v hlavě. A přesně k tomu jsem sloužil,“ vyslovil se Bronson ke smrti své třetí ženy.
Bronsonovo charisma nejednoznačnosti nás nutilo se dívat, i když jsme chtěli uhnout pohledem. Tato směsice drsnosti a magnetismu z něj dělala unikátní úkaz. Možná nebyl velkou hvězdou podle tabulek kritiků, ale po desetiletí přinášel radost milionům lidí. A právě tu radost a jeho stoický klid bychom si měli pamatovat spíše než datum jeho úmrtí.
