Článek
Ráno jsem si ničeho nevšimla
Ráno jsem odcházela do práce úplně stejně jako každý jiný den. Vzala jsem si kabelku, zkontrolovala klíče, peněženku a vyrazila z domu. Až když jsem byla několik minut na cestě, sáhla jsem automaticky do kabelky a zjistila, že je něco špatně. Telefon nikde. V první chvíli jsem si myslela, že jsem ho nechala někde v bytě, a chtěla jsem se vrátit. Pak jsem si ale uvědomila, že už nestihnu autobus a do práce bych přišla pozdě. Rozhodla jsem se tedy pokračovat s tím, že si ho vyzvednu večer. Tehdy jsem ještě netušila, že mě čeká jeden z nejpodivnějších pracovních dnů za poslední dobu.
První hodiny mě znervózňovaly
Cestou do práce jsem několikrát sáhla do kapsy, přestože jsem věděla, že telefon u sebe nemám. Bylo to úplně automatické. Najednou jsem si připadala, jako kdyby mi něco důležitého chybělo. Přemýšlela jsem, jestli mi někdo nepíše, jestli jsem něco nezmeškala nebo jestli se doma nestalo něco, o čem nevím. Nejvíc mě znervózňovala představa, že mě někdo potřebuje a nemůže se mi dovolat. V práci jsem pak několikrát bezmyšlenkovitě hledala telefon na stole a pokaždé jsem si musela připomenout, že tam jednoduše není. Teprve tehdy mi začalo docházet, jak často ho během běžného dne kontroluji.
Najednou jsem neměla čím vyplnit každou volnou chvíli
Nejhorší nebyla práce, ale krátké okamžiky mezi jednotlivými činnostmi. Když jsem čekala, než se načte počítač, normálně bych se podívala na zprávy. Při čekání na kávu bych projela sociální sítě a cestou na oběd bych si pustila něco do sluchátek. Najednou jsem neměla nic. Zpočátku mi to připadalo nepříjemně prázdné. Seděla jsem několik minut a jen koukala před sebe, protože jsem byla zvyklá každou volnou chvíli něč kontrolovat. Uvědomila jsem si, že telefon pro mě nebyl jen prostředek ke komunikaci, ale také způsob, jak okamžitě zahnat nudu.
Nejvíc mi chyběly zprávy od blízkých
Během dopoledne jsem začala přemýšlet nad tím, kolik lidí mi běžně během dne napíše. Některé zprávy jsou důležité, jiné jsou jen krátké poznámky, fotografie nebo reakce na něco, co se právě stalo. Bez telefonu jsem najednou nevěděla, co se děje v životě ostatních. Nemohla jsem se podívat, jestli mi někdo napsal, ani poslat rychlou odpověď. Zároveň jsem zjistila, že mě překvapivě znervózňuje i to, že nevím, kolik je přesně hodin. Na počítači jsem čas samozřejmě viděla, ale přesto jsem několikrát sáhla po telefonu, jako kdyby jeho kontrola byla nějaký naučený reflex.
Cestou domů jsem už tolik nespěchala
Odpoledne se můj pocit postupně změnil. Jakmile jsem pochopila, že se během dne nic zásadního nestalo, začala jsem být klidnější. Cestou z práce jsem nemohla použít navigaci, takže jsem se musela spolehnout na vlastní orientaci a na cestu, kterou znám. Nemohla jsem si objednat nic cestou ani rychle vyhledat informace, které mě napadly. Zpočátku mi to připadalo nepraktické, ale zároveň jsem si všimla věcí, kterých bych si jinak možná nevšimla. Lidé kolem mě šli bez telefonů v ruce, někdo čekal na autobus a jen pozoroval ulici a já jsem najednou neměla potřebu každou volnou sekundu něco kontrolovat.
Večer jsem pochopila, co mě zaskočilo nejvíc
Když jsem konečně přišla domů a uviděla telefon položený na stole, měla jsem skoro nutkání okamžitě zkontrolovat úplně všechno. Zprávy, sociální sítě, e maily, upozornění i věci, které mi během dne mohly uniknout. Telefon se během několika minut zaplnil oznámeními, ale žádné z nich nebylo tak důležité, jak jsem se ráno obávala. Největší překvapení pro mě proto nebylo, že jsem jeden den bez telefonu zvládla, ale kolikrát jsem si během toho dne uvědomila, že ho automaticky hledám. Několik let jsem přitom měla pocit, že ho používám hlavně prakticky.
Dnes ho občas nechávám schválně stranou
Od té doby si někdy záměrně nechávám telefon mimo dosah, hlavně když jdu na krátkou procházku, vařím nebo večer sedím doma. Ne vždy se mi to daří a rozhodně jsem nepřestala telefon používat, protože mi usnadňuje spoustu věcí. Ten jeden den mi ale ukázal rozdíl mezi tím, když telefon skutečně potřebuji, a tím, když po něm jen automaticky sahám. A možná právě to bylo celé nejzajímavější. Nemusela jsem se telefonu vzdát, stačilo si všimnout, kolik prostoru v mém dni vlastně zabírá.
Dokázali byste nechat telefon celý den doma, nebo by vám nejvíc vadilo právě to, že byste neměli přístup ke zprávám, internetu a sociálním sítím?
👇 Napište do komentářů svůj pohled a sdílejte článek – možná tím otevřete důležité téma i pro ostatní.
Přečtěte si také:
