Článek
Na dovolenou jsme se těšili celé měsíce
Na letošní dovolenou jsem se těšila snad od zimy. S manželem jsme potřebovali na několik dní úplně vypnout, protože poslední měsíce byly plné práce, povinností a běžného zařizování. Vybrali jsme si menší apartmánový komplex u moře, kde podle fotografií nebylo příliš mnoho lidí a pokoje měly vlastní terasu. Právě klid byl pro nás při výběru nejdůležitější. Nechtěli jsme velký hotel s hlučnými večírky, animačními programy a přeplněným bazénem. Představovala jsem si rána s kávou na terase, dlouhé dny u vody a večery, kdy si sedneme venku a budeme si povídat. První den všechno vypadalo přesně podle našich představ. Apartmán byl čistý, okolí příjemné a počasí nádherné. Říkala jsem si, že jsme měli při výběru opravdu šťastnou ruku.
Přečtěte si také: Můj syn mě vyhodil z domu. Teď chce, abych hlídala vnoučata
Přečtěte si také: Kvůli kolegyni jsem opustil svůj vztah. Nelituji jediného dne
Večer přijeli naši noví sousedé
Krátce po osmé hodině večer jsme zaslechli hluk na chodbě. Přijížděli noví hosté do apartmánu hned vedle nás. Byla to početnější rodina s několika dětmi a podle množství zavazadel bylo jasné, že přijeli na delší pobyt. Nejdřív jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost. Každý má právo užít si dovolenou po svém a příchod nových hostů přece ještě nic neznamená. Jenže už během prvního večera jsme pochopili, že naše představa o klidné dovolené se možná začne pomalu rozplývat. Z jejich apartmánu se ozýval hlasitý smích, bouchání dveří a křik dětí. Bylo to nepříjemné, ale stále jsem si říkala, že jde jen o první večer po cestě a všichni jsou rozrušení z příjezdu. Kolem jedenácté večer jsme si šli lehnout. Jenže vedle se stále něco dělo. Nejdříve děti běhaly po pokoji, potom někdo několikrát prudce zabouchl dveře a později začala hrát hudba. Snažila jsem se usnout a přesvědčovala sama sebe, že ráno bude všechno jiné. Nebylo. Hluk pokračoval ještě dlouho po půlnoci. Nakonec jsem usnula až někdy kolem druhé hodiny ráno. Ráno jsem byla unavená a protivná, což mě mrzelo, protože právě kvůli odpočinku jsme na dovolenou odjeli. Manžel mě uklidňoval, že si určitě zvyknou a další večer bude lepší.
Druhý den jsme zjistili, že to nebude náhoda
Přes den jsme se snažili sousedy nevnímat. Šli jsme na pláž, koupali se a většinu dne jsme strávili mimo apartmán. Když jsme se večer vrátili, zjistili jsme, že rodina pořádá na své terase jakési posezení. Bylo tam několik dalších lidí, hlasitá hudba a děti pobíhaly mezi apartmány. Na společném prostoru se začali shromažďovat další hosté a atmosféra připomínala spíš večírek než klidný apartmánový komplex. Říkala jsem si, že přece není možné, aby to takhle vypadalo každý večer. Bohužel bylo. Nešlo už jen o noční hluk. Jejich děti si začaly hrát na společné terase a nechávaly tam rozházené hračky. Několikrát nám míč přiletěl až na naši terasu a jednou nám dokonce převrhl sklenici s pitím. Když jsem ji šla uklidit, všimla jsem si, že jejich věci zabírají téměř celý společný prostor. Snažila jsem se být tolerantní. Přece jen jsme byli na dovolené a děti mají právo si hrát. Jenže postupně jsem měla pocit, že jejich rodina vůbec nevnímá, že kolem nich žijí další lidé.
Poprvé jsme je slušně požádali o klid
Třetí večer už jsem to nevydržela. Bylo po půlnoci a hudba byla stále hlasitější. Manžel šel proto za sousedy a slušně je požádal, jestli by mohli hudbu ztišit. Vrátil se asi za deset minut. Říkal, že reagovali poměrně podrážděně, ale slíbili, že budou tišší. Na chvíli skutečně nastal klid. Pak ale hudbu znovu zesílili. Seděla jsem v posteli a nemohla uvěřit, že někdo dokáže takhle ignorovat ostatní hosty. Čtvrtý den už jsem byla unavená. Místo abych si ráno vychutnávala kávu, přemýšlela jsem, kolik hodin jsem v noci spala. Místo plánování výletů jsem řešila, jestli bude večer zase hluk. Začala jsem být podrážděná i na manžela, přestože za nic nemohl. Stačilo, aby se někde ozvalo hlasité bouchání, a okamžitě jsem zpozorněla. Najednou jsem si uvědomila, jak snadno může cizí chování ovlivnit náladu člověka, který si přijel odpočinout. Jednoho večera jsme se vrátili z restaurace kolem jedenácté. Naše terasa byla plná jejich věcí. Někdo tam nechal nafukovací hračky, několik ručníků a dokonce i prázdné kelímky. Nejdříve jsem si myslela, že došlo k omylu. Pak jsem zjistila, že jejich děti si na naši terasu chodily hrát, protože ji považovaly za volný prostor. To už mě opravdu rozčílilo. Nešlo přece jen o hluk. Najednou někdo zasahoval přímo do našeho soukromí.
Tentokrát jsem šla za nimi já
Snažila jsem se mluvit klidně, ale přiznávám, že jsem byla hodně naštvaná. Vysvětlila jsem jim, že jsme si apartmán zaplatili stejně jako oni a že bychom chtěli mít možnost používat vlastní terasu bez cizích věcí. Čekala jsem omluvu. Místo toho jsem se setkala s překvapením. Řekli mi, že jsme prý příliš citliví a že jsme na dovolené, takže bychom měli trochu tolerovat děti. To mě zarazilo. Nechtěla jsem dětem zakazovat hrát si. Chtěla jsem jen, aby jejich rodiče respektovali prostor ostatních. Později jsem zjistila, že nejsme jediní, komu jejich chování vadí. Jedna starší dvojice se přestěhovala na jinou stranu komplexu, protože nemohla spát. Další rodina si několikrát stěžovala na hluk u správce. Najednou mi došlo, že problém není v tom, že bychom byli přecitlivělí. Problém byl v tom, že naši sousedé se chovali, jako by celý apartmánový komplex patřil jen jim. Po několika stížnostech se situace začala řešit. Správce rodinu upozornil, že noční klid platí pro všechny hosty a že společné prostory neslouží jako soukromé hřiště. Na jeden večer byl klid. Pak se ale všechno postupně vrátilo. Začala jsem být přesvědčená, že pokud to bude pokračovat, budeme muset požádat o přestěhování. Jenže v našem apartmánovém komplexu už nebyla volná místa.
Přemýšleli jsme, jestli dovolenou nezkrátit
Nikdy předtím se mi nestalo, že bych na dovolené přemýšlela o odjezdu jen kvůli lidem, které jsem vůbec neznala. Manžel mě ale přesvědčil, abychom to ještě nevzdávali. Řekl mi, že jsme si dovolenou zaplatili a neměli bychom si nechat zkazit všechny dny kvůli jedné rodině. Začali jsme proto trávit více času mimo apartmán. Ráno jsme vyráželi na výlety, přes den jsme byli u vody a vraceli jsme se až večer. Tím jsme se jejich přítomnosti alespoň částečně vyhnuli. Když jsme se večer vrátili, všude byl klid. Žádná hlasitá hudba, žádné děti běhající po chodbě, žádné bouchání dveří. Nejdřív jsem tomu nevěřila. Pak jsme zjistili, že rodina se rozhodla odjet o den dříve. Důvod jsme se dozvěděli až další ráno. Správce jim oznámil, že pokud budou pokračovat v porušování pravidel, bude muset řešit jejich pobyt podle podmínek ubytování. Najednou bylo ticho. Bylo zvláštní, jak rychle se atmosféra změnila. Seděla jsem ráno na terase, pila kávu a slyšela jen ptáky. Žádný křik. Žádná hudba. Žádné bouchání. A právě tehdy jsem si uvědomila, jak moc mě předchozí dny vyčerpaly. Přitom jsme byli u moře, měli jsme krásné počasí a všechno, co jsme potřebovali k příjemné dovolené. Stačilo několik lidí, kteří nedokázali respektovat ostatní, a z obyčejného odpočinku se stal neustálý boj o trochu klidu.
Dnes už bych reagovala dříve
Po této zkušenosti bych už rozhodně nečekala několik dní. Pokud by mě někdo opakovaně rušil v noci nebo zasahoval do našeho soukromého prostoru, snažila bych se situaci řešit hned s ubytovatelem. Ne proto, že bych chtěla někomu pokazit dovolenou. Právě naopak. Každý má právo užít si volno podle svých představ, ale jeho svoboda podle mě končí tam, kde začíná právo ostatních na klid. Když jsme odjížděli domů, byla jsem trochu zklamaná. Ne kvůli místu, protože to bylo krásné. Ne kvůli počasí, protože nám přálo. Ale kvůli tomu, že jsme několik dní místo odpočinku řešili cizí chování. Přesto jsem si nakonec řekla, že podobná zkušenost může člověka něco naučit. Hlavně to, že slušnost mezi lidmi není samozřejmost a že někdy je potřeba nastavit hranice dřív, než se z malého problému stane něco, co ovlivní celý pobyt. Dnes už se tomu trochu usmívám. Když někdo zmíní naši dovolenou, nevybavím si jen moře, krásné pláže a výlety. Vzpomenu si také na rodinu z vedlejšího apartmánu, která dokázala během několika dní zaměstnat téměř celý komplex. A možná právě proto si příště při rezervaci ubytování budu mnohem více všímat nejen fotografií pokojů, ale také pravidel týkajících se nočního klidu a společných prostor. Protože krásný apartmán je sice důležitý, ale když máte za zdí někoho, kdo nerespektuje vůbec nic, může se z vysněné dovolené velmi rychle stát noční můra.
Co si myslíte vy? Co byste dělali vy, kdyby vám hluční sousedé opakovaně kazili dovolenou? Řešili byste to hned, nebo byste se snažili jejich chování několik dní tolerovat?
👇 Napište do komentářů svůj pohled a sdílejte článek – možná tím otevřete důležité téma i pro ostatní.
Přečtěte si také: Dcera si brala půjčky na moje jméno. Pravdu jsem zjistila až když přišla výzva k zaplacení
Přečtěte si také: Nedala jsem dceři povinné očkování. Celá rodina se proti mně postavila
