Článek
Zapípal mně telefon a na display mi naskočila zpráva. „Teto, potřebuju s tebou mluvit. Alena.“ Pár vteřin jsem přemýšlela, jaká Alena mi píše, než mi seplo, že se jedná o malou Alenku, dceru mé důvěrné kamarádky. Vlastně tak malá už není, chodí do šesté třídy. Hned jsem jí zavolala zpět, ale že mi to prý musí říct někde jinde. Dali jsme si sraz v cukrárně. Alenka působila vyplašeně, koukala se, kdo sedí u okolních stolků, byla celá bílá. „Co se stalo, Alenko? Něco s mámou? A kdes na mě vůbec vzala číslo?“ S mámou prý naštěstí nic. Číslo si opsala z maminčina mobilu. Trvalo chvíli, než se Alena dostala k vyprávění. Bála se, aby ji nikdo neslyšel, šeptala skoro tak, že jsem téměř neslyšela ani já. Alence se udělalo v pondělí ráno špatně, zvracela a maminka ji nechala doma. Pospávala tedy ve svém pokojíčku, až uslyšela odemykání dveří a otcův hlas. Už chtěla vyskočit z postele a běžet ho přivítat, celá udivená, kde se bere doma, jestli mu také není špatně a nemusel třeba odejít z práce, jenže táta nebyl sám. Přišla s ním nějaká ženská. Alenka slyšela, jak si spolu povídají, smějí se. Slovům nerozuměla přes stěnu a zavřené dveře, ale poznala, že se výborně baví. To, co slyšela asi po hodině povídání, ani vyprávět nemohla. Celou dobu se strašně bála, že táta přijde na to, že je doma, že je v pokojíčku, choulila se pod peřinou a vymyslela, že kdyby to prasklo, bude se tvářit, že tvrdě spala a nic neslyšela. Ve skutečnosti byla vyděšená k smrti, chtělo se jí čůrat a na záchod nemohla. Už chtěla vylézt z postele, že se vyčůrá tiše do kýble, který si přistavila k posteli, kdyby se jí chtělo ještě zvracet, ale v tom okamžiku ta žena otevřela dveře pokoje a vyšla na chodbu, že si musí odskočit. Nyní už Alenka rozuměla. Táta na ni zavolal, že, jó, ví přece, kde mají záchod. Takže Alence bylo jasné, že to není poprvé, co si tam tu ženskou táta dovedl. Alenka přemýšlela co dál. Má se svěřit mámě? Jenže tím raní mámu a to nechtěla. Plakala, po tvářích se jí valily slzy. Táta se jí zhnusil tak, že na něj prý večer tak zle koukala, až se jí zeptal, co tak zírá. Maminka, řekla, že to bude tím, že Alence není dobře. Táta pokýval hlavou a víc se nestaral. Alenka se strašně bála, že vyjde najevo, že nebyla ve škole a táta pochopí, že všechno slyšela.
Čekala, co jí na to řeknu, potřebovala se svěřit, postěžovat si, ale hlavně poradit, jestli to mámě říct nebo ne.
Začala jsem ze široka tím, že rodiče jsou spolu už dlouho, že se to prostě může stát a časem se vše upraví, nechtěla jsem otci nasazovat psí hlavu, ačkoliv si myslím, že by si nic jiného nezasloužil, ale přece jen je to Alenky táta a nějakou citovou vazbu by s ním mít měla. Sama jsem jejího arogantního otce ráda neměla, byl to takový hejsek, který si myslel, že nad něj není. S Lenkou jsme se stýkaly vždy mimo její domov nebo tedy u ní, když byl tak zvaně vzduch čistý a Ivan byl někde na služební cestě. Věděla jsem, že Lenka to s ním nemá jednoduché, ale po těch letech si zvykla, věděla, že ho nezmění. Rád se chlubil a dost se přeceňoval, měnil místa, ale vydělat uměl a rodinu podle všeho měl rád. Ptala jsem se Alenky, jestli se u nic doma něco nezměnilo poslední dobou, jaký táta je, jak se chová. Prý jako jindy, normálně. Za týden mají jet do Alp lyžovat, a prý se táta tvářil, že se už těší. Přemýšlela jsem, jestli Lenka tuší, že jí Ivan zahýbá a jak by na to reagovala. Mávla by nad tím rukou? Trápila by se? Nebo by snad rovnou podala žádost o rozvod? Ptala jsem se Alenky, co by si přála, jestli třeba žít bez táty? Vrtěla hlavou, to ne, přála by si, aby se to nestalo, jenže se už stalo a odestát to nejde. Snažila jsem se jí konejšit, přemýšlela jsem také o tom, že s tátou promluvím sama, kdyby Alena chtěla, jenže to také nechtěla. Měla strach, že by jí vyčetl, že nedala najevo, že je doma. Alenka ve svých dvanácti letech těžko zpracovávala tátovu nevěru. Trápila se. Bylo od ní krásné, jak myslela na svoji mámu. Té nechtěla přidělat starosti a nevěděla, co má dělat. Tím, že se mi svěřila a vše jsme dlouze rozebíraly, se jí trochu ulevilo, ale i já jsem jí otevřeně přiznala, že nevím, jaké řešení by bylo ideální. Domluvily jsme se, že bude dobré dát tomu čas. Ten ošklivý zážitek se trošku vstřebá, Alenka bude pozorovat situaci doma, jak se vše bude vyvíjet a po týdnu se zase sejdeme a poradíme se.
Alenka odcházela domů už klidnější, ale já měla hlavu plnou. Co bych chtěla já na místě Lenky? Chtěla bych znát pravdu? Zbořila bych kvůli tomu funkční manželství? Nebo by to byla poslední kapka, abych se rozhoupala k rozvodu, o kterém bych na Lenčině místě už asi přemýšlela?
