Článek
Příhodu znám z vyprávění od mé tchyně. Záporným hrdinou byl můj malý syn. Bylo mu asi tak pět let, byl to takový klidný, tichý chlapeček s blonďatými vlásky a vypadal jako andělíček. Babička vyzvedla Pavlíka ze školky, koupila mu nějakou dobrotu k jídlu a šla s ním za svojí maminkou. Už ve dveřích je čekala prababička a svítily jí oči. „Podívej se, co mi přinesla Jarmila po její matce. Kabát, šaty a ten krásný kožich. “ Tahala z pytle jeden model za druhým. Stará dáma byla parádnice a chtěla vypadat pěkně i ve svých necelých osmdesáti letech. Její dcera si myslela své, ale přece nebude matce kazit tu radost, ta už se těší, jak se projde v té poděděné garderobě po náměstí. Vybalila svačinu a Pavlík se pustil do jídla. Prababička mezitím zahájila módní přehlídku. Navlékla šaty, obula boty, vzala si kabát. A obrátila se na dceru. „Tak mi řekni, jaký to je?“ „Jo, dobrý babi, je ti to akorát.“ Vyměnila kabát za kožich a na hlavu naaranžovala klobouk. „A co ten klobouk? To je ale kožešina, co?“ Kožešinové klobouky a kožichy vůbec, byly tak třicet let z módy, ale dcera musela pochválit. A tu se prababička přitočila ke svačícímu Pavlíkovi a povídá: „Tak co Pavlíčku, jak vypadám?“ Pavlíček celou dobu svačil, módní přehlídka ho pranic nezajímala. Tu ale odtrhl oči od dobrot na talíři, vzhlédl k prababičce a děl: „Babičko, vypadáš jako debil.“ Inu ani v jedné z babiček by se v tu chvíli krve nedořezal. Pavlík se v klidu vrátil ke své baště, ale v kuchyni bylo mrtvolné ticho. Proboha, co to dítě řeklo? Obě prý doslova zkameněly. Tak a teď se matka smrtelně urazí, napadlo tchyni. To teda bude. Co jí to řekl. Takovou hrůzu, že je debil. Tedy ne, že VYPADÁ JAKO DEBIL. Za chvíli se prababička probrala ze šoku a usmála se. Jako debil, jo? Ale proč? Jenže to jí už Pavlíček nebyl schopný pořádně vysvětlit.
Ke mně se přihrnula tchyně s klukem a oči ještě navrch hlavy, co se to stalo. Babička vypadá jako debil. A já nevěděla, jestli se mám smát, nebo stydět. Zato jsem věděla přesně, proč jí to řekl.
Tehdy zrovna končila zima a toto období bylo na výpravu do práce a do školky nejnáročnější. Ráno doma kalup, neustále jsem Pavlíka popoháněla a sama si ještě balila svačinu do kabelky. Situace stejná den co den, spěch a chvátání. A možná to znáte také, náš kluk na to strojení moc nebyl, takže v momentě, kdy jsem zamykala dveře a viděla synka, jak má nakřivo čepici, šálu táhne po schodech a nezapnul si ani boty na suchý zip, dokonce jednu si ani pořádně nenazul na nohu, tak jsem houkla: „Koukej se upravit, vypadáš jak debil.“ Nic jsem tím nemyslela, pro mě to bylo prostě něco jako strašák nebo hajdalák. Debil mi do té hlavy vlétl tak nějak sám, v tom klusu a chvatu takové rychlé slovo. Tohle úsloví jsem ovšem zcela spontánně používala celkem často. Syn většinou poslechl, začal se soukat do boty a omotávat se šálou, já mezitím přiskočila a doladila formu.
Takže to mé nebohé dítě, mělo prostě naposlouchané spojení VYPADÁŠ JAKO - DEBIL. Ani samozřejmě neznalo ten správný význam slova. Ovšem potuchu co se tím myslí určitě měl. Pak to už možná bylo o té upřímnosti. Ale myslím, že plácl první, co ho napadlo, protože ho zajímala svačina a babička v kožichu a hučce na hlavě mu byla prostě ukradená Po pravdě řečeno, ona babička v tom oblečení opravdu vypadala tak trochu podivuhodně.
S tchyní jsme se tomu zasmály, prababičce vysvětlily, jak ten náš andílek k tomu přišel a že to určitě nijak zle nemyslel. Já jsem debila vyřadila ze slovníku a historkou jsme se v rodině včetně prababičky bavili ještě mnoho let.
